Dva póly slovenské kinematografie se začaly výrazněji profilovat

  Radovan-Holub1 Reflexe slovenských filmů a majoritních koprodukcí druhé půlky 2014: 38, Comeback, Danube Story, Deti, Láska na vlásku, Prvý slovenský horor, Rukojemník, Salto mortale, V tichu, Vlna vs. breh.
Další půlrok slovenské kinematografie je poměrně příznivý. Vznikla nejen celá řada zajímavých filmů, ale po dlouhé době došlo k reflexi hrané a dokumentární tvorby během prvního ročníku bilanční přehlídky slovenské filmové tvorby Týden slovenského filmu. Myslím, že - aspoň podle zpráv v médiích – se od bilanční přehlídky očekávalo víc, tedy jakési očištění slovenské tvorby od balastu a zásadní kritická reflexe. Hodnotící referáty načrtly podle Roberty Tóthové v deníku Pravda stále trvající problém reflexe a hodnocení filmů. Prostor pro kritiku je prý příliš malý, není mnoho odborných periodik, které by se věnovaly hlubšímu hodnocení filmové tvorby a pomohly filmařům podívat se na filmy z jiného úhlu. Filmy by si podle režisérů přítomných na diskusi zasloužily odbornou kritiku v denících a na internetových portálech, které podle nich jen „bezzubě recenzují". Co se týká dokumentů, hodnotila Mária Ferenčuchová-Ridzoňová jako nejosobitější dokument Tak daleko, tak blízko Jaro Vojteka a film z vězeňského prostředí Comeback (Miro Remo). Kinosály byly po dobu trvání hlavní části přehlídky obsazené, nejvíc diváků přišlo na dokument Tak daleko, tak blízko, dalším diváckým favoritem byl dokument Hrana – 4 filmy o Marekovi Brezovskom a Nvotův Rukojemník. Velký zájem projevili diváci také o celovečerní amatérsky film Socialistický Zombi Mord. Dobrou návštěvnost měly i filmy Comeback a Fair Play. Svou reflexi bych rád začal právě tady, u bilanční přehlídky. Bilanční přehlídka slovenské filmové tvorby je důležitá, ale není možné její roli přeceňovat. Hlavní změna v systému filmového provozu se datuje dnem 1.1.2009, kdy nabyl účinnosti zákon o Audiovizuálním fondu, který byl zřízen jako veřejnoprávní instituce na podporu a rozvoj audiovizuální kultury a průmyslu na Slovensku v roce 2010. Zřízením AVF došlo k definitivnímu odstátnění slovenské kinematografie, Fond nahradil grantový program Ministerstva kultury a výrazně rozšířil možnosti i zdroje podpory. To, jestli existují nebo neexistují filmová periodika, je sice důležité, ale fungování filmu a přijetí toho kterého snímku u diváků to neovlivňuje tolik, jak se někteří domnívají. Navíc si myslím, že volání po „skutečné kritice" je zástupný problém, kdy se filmařská obec snaží najít viníka toho, že ne všechno se podařilo podle jejich představ a že stále existují filmy s minimem návštěvníků a necestující za hranice. Nicméně zprostředkovat názor na film a film popularizovat jsou dva (rozdílné) úkoly, které filmová periodika měly, mají a budou mít.

Dva hlavní tahouni druhého půlroku 2014

 deti Na první místo v kolekci filmů druhé poloviny roku 2014 bych postavil film DETI Jaroslava Vojteka (produkce MPhilms a Duracfilm). Slovensko-český povídkový film podle scénáře Marka Leščáka se drží toho, co slovenský (i český) film tradičně dobře umí – sociální studii, vystižení kritické situace v komunikaci, posmutnělý pohled na věci kolem nás. Na druhé straně je to film velice moderní, není tu obvyklá dávka anachronismu, tak typického pro naše filmy. Je to film takřka bez východiska, film dost depresivní, pro alternativní publikum. Vystupují tu postavy z okraje společnosti (ale nejen ty), tématem jsou narušené lidské vztahy, snaha vyrovnat se s autoritami, téma osamělosti. Formálně i obsahově má film dokumentární šmrnc. To všechno jsou momenty, které jsou v optice zájmu současné festivalové vlny. Postavy nejsou jednorozměrné, mají víc vrstev. Snaha otce porozumět synovi s autistickou poruchou, útěk z vězení, příběh dítěte, které si nejlíp rozumí s kanárkem a loučení dcery s otcem, to jsou univerzální témata, která pochopí každý a v každé kultuře. Svým způsobem o těchto věcech víme všichni, všichni jsme něco z toho prožili. Tři ceny pro film Deti na MFF v Pekingu svědčí o tom, že film nese univerzální poselství a že (navzdory necelým třem tisícům divákům doma) má svůj smysl – pomohl totiž slovenské kinematografii na mezinárodním festivalovém poli. Ukazuje se, že filmy z přítomnosti (o aktuálních jevech) jsou na mezinárodním poli úspěšnější než filmy z minulosti.

V téhle souvislosti bych rád upozornil na jeden moment, který se stále častěji objevuje u slovensko-českých koprodukcí. Úspěch filmu Deti komentovala česká média například takto: „Český film Jara Vojtka Děti získal tři ceny na filmovém festivalu v Pekingu, oznámila v pátek Hedvika Petrželková." Něco podobného se týká slovensko-české koprodukce Koza nebo česko-slovenské koprodukce Sedem zhavranelých bratov (Sedmero krkavců), viz citát z českého tisku „Nová česká pohádka režisérky Alice Nellis bude první projekcí letošního Zlín Film Festivalu." Český tisk vydává tyto koprodukční a někdy primárně slovenské filmy za „české". Nevím, jak tyto fikce vznikají. Nicméně sama česká producentka česko-slovenské pohádky Sedem zhavranelých bratov Ester Honysová řekla před premiérou v rozhovoru: „Sehnat dnes peníze a udělat český film je opravdu riziko za desítky miliónů a strašná dřina." O bratislavské společnosti Attack Studio (resp. Et Cetera Group) a producentech Ľubomíru Slivkovi a Kataríně Vanžurové nepadlo v českém tisku ani slovo. Je to smutné zejména u filmů majoritně slovenských. Myslím, že tyhle věci by si měli hlídat sami producenti a měly by být předmětem koprodukčních smluv. Vyvracet tyto mýty by měly i slovenské a české filmové instituce.

 38-film-poster Dokumentární film 38 (Daniel Dangl, Lukáš Zednikovič) v produkci Noemo Production Daniela Dangla a Beáty Dangl je na druhém konci spektra než Deti. Je dělaný pro domácího diváka, dokonce ani v Česku se nedočkal zásadní distribuce. Je to nejen film o tragicky zahynuvším slovenském hokejistovi Pavlu Demitrovi, ale i o něčem, co bych v dobrém slova smyslu nazval slovenskou národní hrdostí. Právě proto film oslovil tak velký počet diváků na Slovensku (114 000). Filmu se sice v eseji Jany Dudkové „Medzi amaterizmom a tradicionalizmom" dostalo označení „komerční kýč bez autorských i uměleckých ambicí" a „sentimentální souhra televizních postupů a klišé", který „vtíravě heroizuje". Je pravda, že postava Pavla Demitry je ve filmu idealizována. Nečeká však divák na nějakého „příkladného hrdinu", když většinu postav v současném slovenském a českém filmu tvoří lidé podlomení, nemohoucí nebo nejistí? Proč by nemohl vzniknout celovečerní film o obdivuhodném Slovákovi, film s tématem vzdáleným od převládajících sociálních příběhů o chudých a bezmocných? Film 38 má ve slovenské kinematografii své místo a navíc přesvědčivě ukázal, jaké priority má divák, co od filmu chce a co ho baví. A co se týká argumentu o televiznosti – kolik našich filmů připomíná spíš home videa než film! Je jich hodně.

Filmy typu Deti a 38 jsou hlavními opěrnými póly evropských kinematografií – naše by neměly být výjimkou. Na jedné straně kvalitní, ale pesimistický sociální film, na jehož notu je naladěna většina současných mezinárodních festivalů, na druhé straně film pro domácí spotřebu, s odlišným typem hrdiny. Na jedné straně film, který ocení festivaloví fajnšmekři a milovníci analyzujícího, dušezpytného filmu, na druhé straně film, který pomáhá vrátit důvěru domácích diváků ve slovenský film. Problém slovenské kinematografie je v tom, že dobrých filmů na obou pólech je příliš málo, aby mohl vniknout exportovatelný proud kvalitní umělecké kinematografie a aby mohl být založen střední proud tzv. spotřebního filmu (v Česku je tento proud přece jen silnější – viz Vybíjená, Život je život apod).

Další postup polarizace – napínavý dokument vs. žánrový film 

 comeback-film-poster Něco podobného by se dalo říct o filmech Comeback a Láska na vlásku. COMEBACK Mira Rema (produkce AH Production, RTVS, VŠMU) je podobně jako Vojtekovy Deti natočený na základě dlouhodobých rešerší. Je promyšlený, není ušitý horkou jehlou jako dost velká část našich filmů. Z obou projektů mohly teoreticky vzniknout jak dokumentární, tak hrané filmy. Nakonec se jeden režisér rozhodl pro hraný film (s tím, že část filmu nechá v podobě dokumentu Tak daleko, tak blízko), druhý pro dokumentární film. Ale možný přechod mezi oběma uměleckými druhy je tu zcela zjevný. Remo i Vojtek se vracejí k lákavému tématu vězně. To je téma, které rezonuje v dnešní společnosti víc než kdy předtím, protože kriminalita je rostoucí fenomén a stav vězeňství horké mediální téma. Remo i Vojtek sáhli po tématu ze současnosti. To je důležité, protože témata z minulosti jsou stále víc problematická – diváci se k nim obracejí zády. Remo ve svém debutu odvážně mapuje vnitřní svět recidivistů. Věnuje se ožehavému tématu vězňů, kteří nedovedou nic jiného než žít za zdmi věznic. Vězeň Zlatko odchází z vězení se slovy „nejsem naučený venku žít". Zvykli si tu, jejich resocializace není prakticky možná. Remo spojuje faktografii věznice s vnitřním světem vězňů. Naléhavě popisuje jejich svět – práce, drogy, hry, posilování. Natočil film se smyslem pro detail, pro obraz, ale i pro nejnižší patro pocitů a vzpomínek vězňů. Jeho film je upřímný a jeho výpověď má sílu, vychází z místních podmínek, ale je univerzální. Přesně toto oceňuje dnešní festivalový svět.

 laska-na-vlaskuLÁSKA NA VLÁSKU je pohádka Mariany Čengel Solčanské, která přišla na trh v době hladové po dětském filmu (bohužel Rukojemník byl něco mezi – ani ne příliš pro děti, ani ne příliš pro dospělé). Film inspirovaný románem Marka Twaina Princ a chuďas měl svou vánoční televizní premiéru na Slovensku i v Česku bohužel nedlouho po premiéře v kinech. Přestože jde o primárně slovenský film natočený v produkci JMB Film & TV Production, ČT ho nazývala „velká výpravná česko-slovenská koprodukční pohádka". Sympatičtí herci, vynikající dobové kostýmy a výprava, krásná příroda, uvěřitelný a kompaktní příběh, opět ingredience, které diváci od „své" pohádky očekávají (vysoký počet 46 000 diváků ve slovenských kinech). Je možné diskutovat o tom, jestli herci v hlavních rolích (Samuel Spišák, Celeste Buckingham) mohli podat lepší výkony, nicméně vcelku jde o povedenou pohádku, která si zatím u diváků měla srovnatelnou oblibu jako si zatím získává Sedem zhavranelých bratov v režii Alice Nellis (skoro 20 000 diváků na Slovensku po dvou týdnech od premiéry). Z těchto faktů vyplývá, že filmová pohádka jako žánr je stále oblíbená a poptávka po ní zatím převyšuje nabídku. Pokud jde o exportovatelnost našich pohádek, platí zhruba to, že na tomto poli je v Evropě velká konkurence. MFDF ve Zlíně nebo Berlinale prezentují celou řadu dětských filmů na vysoké profesionální, výtvarné a obsahové úrovni. Přesto si myslím, že Láska na vlásku v zásadě exportovatelná je, ale primární publikum je na Slovensku, případně v Česku.

Dva filmy na pomezí žánrů

 RUK webRUKOJEMNÍK, koncipovaný jako film pro celou rodinu, měl tu smůlu, že při jeho sledování se jako „vzor" filmu z konce 60. let vracejí na mysl Hřebejkovy Pelíšky. Okrajově se objevuje postava podobná soudružce Zubaté ze Svěrákova Kolji. Film vznikl podle románu Petera Pišťanka Rukojemník – Lokomotívy v daždi. Pišťanek líčí poměrně idylicky dobrodružství osmiletého chlapce, jehož rodiče se nevrátí z návštěvy Vídně, a on proto vyrůstá u svých prarodičů. Autorovi jde především o zachycení dětského světa. Chlapec žije obklopen svými dětskými a dospělými přáteli i nepřáteli v téměř magickém prostředí Staré Vsi, v navenek klidném pohraničí. Režisér Juraj Nvota v zásadě idylickou notu předlohy přijal, ale zároveň se snažil postihnout ostřejší témata – železnou oponu, reformní politický kurs, důstojnickou debilitu. Jeho film se stal přechodovým žánrem mezi dramatem a romancí. Jeho děda sice „nenávidí komunistov", ale zároveň se snaží držet hubu a krok. Nvota se kromě dětského světa snaží přiblížit atmosféru udávání, politiky, hraničních zátarasů (železné opony). V jeho filmu je zachycen dětský svět, svět dětských her a drobných šikan. K tomu je jako bonus přidán střet světa uvolnění, demokratizace (socialismus s lidskou tváří) a svět represe. Na jedné straně se tu mezi sebou pronásledují dětské party, na druhé se ozývá střelba na hranici. Oba dva světy spojuje idylický motorák z Bratislavy do Vídně, kam si nastupuje každý jak chce (což tak jistě nemohlo být). Protože je těhle světů příliš, ani na jeden není vidět úplně dobře. Jako dětský film je Rukojemník těžko pochopitelný, jako film pro dospělé je příliš idylický a málo vysvětluje dobový kontext. Jak mohl být chlapec například chycen „mezi dráty"? Vždyť tam by ho rovnou zastřelili! Se státní hranicí za socialismu nebyly žádné špásy, to ale ve filmu není moc vidět. Nvotovi je v zásadě blízký lyrický pohled, který ale příliš nepatří k tomu, co v tomto filmu líčí. Nejsdělnější je oddělení Petra od rodičů, to je silný moment. Na druhé straně je tu však mnoho motivů, které pro mladé lidi příliš srozumitelné nejsou. Film končí 21.8.1968, aniž by bylo jasné, o jak důležité datum šlo. Nvota postavil svůj film na lyrickém pohledu, ale zároveň chtěl být trochu drásavý, což moc nešlo dohromady. Nejde o špičkový film z konce 60. let, byly lepší. Jako dětský film tento snímek svou roli nesplnil, jako film pro celou rodinu vyšel lépe. Nicméně jméno kultovního režiséra a herce Juraje Nvoty bylo pro publikum přesto zárukou kvality. Film překročil magickou hranici 10 000 diváků, byl uveden v Česku, kde byla jeho návštěvnost podobná. Na mezinárodním poli by mohl být Rukojemník teoreticky úspěšný, pokud by byl jasný jeho žánr.

 V-tichu plakat press Film V TICHU Zdeňka Jiráského (Furia Film) podle námětu muzikoložky Agaty Schindler (zabývala se pronásledováním židovských hudebníků v letech 1933 – 1945) se pohybuje na pomezí hrané a dokumentární tvorby, což je určitě jeho plus ve směru mezinárodním. Jiráský je autor čtyřmi Českými lvy ověnčených Poupat. Jeho nový film je vizuálně působivou dokumentární fikcí mapující osudy pěti židovských hudebníků a interpretů v období druhé světové války. V jedné z hlavních rolí se objeví vynikající Judit Bárdos, která se českému publiku nedávno představila ve snímku Fair Play. Jiráského nový film byl v Česku férově veden jako slovensko-český, případně česko-slovenský koprodukční film. Film je formálně velmi dobrý, stylizace do černobílého dokumentu nebo do quasi němého filmu je působivá. Příběhy samy o sobě (klavíristka Edith Kraus, kterou hraje Judit Bárdos, klavírista a dirigent Arthur Chitz, tanečnice Alice Flachová apod.) jsou silné, i když pojaté fragmentárně. Obrazová složka filmu je inovativní, což je na filmu s těžištěm v době nacismu a holocaustu originální (něco podobného v maďarském filmu Saulův syn, který dostal Velkou cenu poroty v Cannes 2015). Jde o film, který měl sice doma minimální návštěvnost, ale prošel celou řadu prestižních mezinárodních festivalů a dokázal originálně ukázat dobu strachu a deportací. Zároveň film reprezentuje nový trend: český režisér ve slovenské produkci. Takových projektů bude jistě stále víc.

Filmy nepříliš filmové

 salto-mortaleSALTO MORTALE je dokument, který se také vrací k minulosti. Slovensko-americká producentka a režisérka Anabela žigová, která se narodila v roce 1974 na Slovensku, odešla do Francie a USA. Patří ke generaci, která se brání osvětlit viny z minulosti „systémem mlčení". „O tom se nemluví," tak zní klíčová věta lidí, kteří o minulosti nechtějí z nějakých důvodů mluvit. To je velmi aktuální moment filmu. žigové se tento postoj nelíbí, a proto se rozhodla natočit dokumentární film o svém otci (lékař Lubor žigo, žil 1948 – 2002) a jeho možné spolupráci s STB. Původně bohémský hipísák byl za normalizace veden v pozici „důvěrník, agent". Jeho svazek byl zničen v roce 1989. žigová se přesto chce dobrat pravdy o svém otci, protože jí byl vnitřně blízký. Její sestra Sandra ani žigova manželka Elena nechtějí ve filmu nic moc říct. žigová najde jednu z mála spřízněných duší v bývalém řediteli baletu ND Emilu Bartkovi, který byl také veden na seznamu STB a snaží se situaci s tajnou spoluprací vysvětlit. To, jestli žigo donášel nebo nedonášel, se však nedozvíme. Film se spíš snaží osvětlit motivy mlčení těch, kteří by mohli mluvit a minulou dobu rozkrýt. Takhle minulost připomíná temný les, který je jedním z výrazných obrazových motivů filmu. Celkově jde o férový, ale dosti zdlouhavý film, který objevuje něco, co bylo popsáno už mnohokrát ve slovenském i českém tisku a lidé se k tomu už patrně nechtějí vracet (1006 diváků). Přesto by bylo zajímavé najít příčiny dnešního mlčení mladé generace směrem k minulosti, to by však musel být tento film jinak postaven. Salto mortale patří bohužel k těm méně zajímavým filmům hodnocené kolekce, přesto je v něm patrné silnější tvárné úsilí než v dokumentárním filmu Martina Štrby Vlna vs. breh. Film Vlna vs. breh (PubRes) měl být portrétem slovenské nové vlny fotografů, kteří studovali na FAMU a proslavili se svou prací na poli inscenované fotografie (Kamil Varga, Miro Švolík, Rudo Prekop, Tono Stano, Vasil Stanko, Peter župník a Jano Pavlík). Právě s nimi studoval významný kameraman Martin Štrba (Záhrada, Je třeba zabít Sekala, Pokoj v duši, Hořící keř), který film o nich natočil. Navzdory snaze o zarámování příběhu fotografů symbolem vlny se z filmu vytratilo úsilí o tvar. Film nese stopy amatérského home videa. Téma svobody a totality se během natáčení někam vytratilo a ztratilo v nahodilých vzpomínkách fotografů. Film nemá silné téma, a proto není příliš sdělný. Členění pomocí podkapitol není přehledné a divák neví, co by od něj mohl očekávat. Nicméně dobové fotografie, které se objevují jako doplněk vyprávění, jsou bezesporu krásné a originální. Jsou samozřejmě silná místa, např. tam, kde Tono Stano mluví o válce a hranicích („válka potřebuje hranice"), ale vcelku je film zahlcen příliš velkým množstvím motivů, jak z minulosti, tak z fotografické praxe. Hlavní stylotvorný prvek chybí (zatímco žigová se o něj aspoň pokouší). Štrbův film příliš připomíná hru vět. Jako soukromý film pro slavné fotografy a pro okruh jejich známých je určitě v pořádku, ale jako film pro publikum by měl mít i jiné náležitosti. Stačí porovnat tento dokumentární film s dokumentem 4 filmy o Marekovi Brezovskom (Patrik Lančarič) a hned vidíme, kde je to, co chybí: emoce, síla osudu, nasvícení doby.

 dunaj Další dokumentární film DANUBE STORY (Jana Čavojská a Vladimír Kampf) patří mezi díla, která měla jednoznačně vzniknout v televizi. Jde o populárně- naučný snímek s faktografickým komentářem, který má televizní stopáž. Je poněkud obtížné řadit ho mezi kinematografická díla. Cesta podél Dunaje začíná ve Furchtwangen ve Schwarzwaldu, kde pramení dva potoky – ty se posléze stávají Dunajem. Následuje Sigmaringen, Regensburg, Linz, Melk, Wachau, Gabčíkovo atd. Dunaj protéká deseti státy, z každého z nich je v podstatě nahodile vybrán někdo, kdo žije blízko řeky (mostní mistr, biolog, farmář, výrobce rakije, kloboučník apod.). Film obsahuje velké množství cenných informací jak o zemích, kudy Dunaj protéká, tak o biologii a civilizaci okolí (5000 druhů zvířat v povodí, 120 mil. tun nánosů ročně). Jde o informativní film. Je dobré, že takový film vznikl, nicméně není to film pro kina a nemá charakter kinematografického díla.

 prvy-slovenský-horor Závěrem je tu dokumentární film PRVÝ SLOVENSKÝ HOROR o tom, jak nebyl natočen slovenský horor v subžánru tzv. slasheru Fabrika smrti – Mladá krv (režii měl mít Gejza Dezorz). Horor měl líčit řádění psychopatického vraha mezi českými turisty na Slovensku. Měl být financován ze soukromých zdrojů, pomocí sponzorů, partnerů a vybraných podnikatelů. Dokument o nenatočení filmu natočil Róbert Slovák (producent Furča Film, spolumajitel reklamní agentury, prezident KRASu) ve vlastní produkci (Róbert Slovák, Viktor Kamenický). Jeho film je dost odbytý. To tvrdím navzdory první ceně v soutěži Duhová kulička v rámci 55.MFDF Zlín (29.5.-4.6.2015) - jde o ocenění za nejlepší marketingovou kampaň v oblasti hraného, animovaného a dokumentárního filmu. Duhovou kuličku organizují studenti Fakulty multimediálních komunikací univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Obsahově Prvý slovenský horor pojednává o „samozvaném" producentovi, který dělal reklamní spoty a klipy a rozhodl se jako producent natočit horror za 15-20 mil. Euro. V hlavních rolích se měli střídavě objevit Táňa Pauhofová, Zuzana Fialová, Lucia Šipošová, Tina, Maroš Kramár, Martin Pyco Rausch, Kamil Kollárik, Sáva Popovič. Někteří z projektu vycouvali, jiná neuspěli. Konečný casting obsahoval patrně už jen Jana Antonína Duchoslava, Táňu Pauhofovou, Kamil Kollárika, Andreu Kerestešovou, Alexandera Bártu, Martina Rausche, Mariána Čekovského a Patrika Vrbovského známého pod jménem Rytmus. Film obsahuje celou řadu sarkastických šlehů vůči neochotným nebo směšným sponzorům, komentáře o hledání koproducenta v Hollywoodu (producent Ron Yerxa), o tom, jak producent přišel o titulní skladbu Petera Grause a měl ho nahradit Martin Kittner nebo o tom, jak filmaři jeli za invalidy, aby hráli mrtvoly. Jedním ze sponzorů se měl stát i zemplínský velkopodnikatel Mikuláš Vareha, dnes uvězněný za podvody. Film zachycuje i zoufalství producenta z „pojebané slovenské kinematografie" a z úřadů, které „dehonestují lidskou důstojnost". Slovák má prý stále sny o filmu, chce natočit filmy Vesmír vrací úder nebo Škrekot bábok. Celkově je film Prvý slovenský horor o všem a o ničem. Není jasné, co je myšleno vážně a co je výmysl. Není jasné, proč film Fabrika smrti – Mladá krv nakonec nevznikl, co stálo v cestě, co se stalo se sponzory a podnikateli. Prvý slovenský horor mohl být filmem o obtížích se žánrovým filmem na Slovensku, o stavu sponzorů a institucí, což by bylo potřebné a aktuální. A možná vůbec o slovenské kinematografii, která si ráda pěstuje své sociální příběhy a svůj okruh tvůrců, do něhož je obtížné proniknout. Skutečnost je ale jiná, polovičatá. Chápu, vždyť i Róbert Slovák může být brzy zájemcem o přízeň kinematografického, nikoli reklamního klubu.

Shrnutí

Celkově byl v druhé půli roku 2014 patrný příklon k dokumentárnímu filmu. Mezi Top 10 Slovensko se dostal slovenský film (38), slovenské filmy sbíraly festivalové úspěchy (Deti, V tichu, Comeback, Koza). Objevilo se několik historických filmů (Rukojemník, V tichu), sympatická je snaha o aktuálnost (Deti, Comeback). Slovenský film (právě tak jako český) zatím tápe v možnosti vytvořit jakýsi střední proud, tedy spotřební film, který by táhl diváky do kin. Takový byl film 38 nebo Láska na vlásku. Snaha o vytvoření středního proudu se žánrovými a diváckými filmy (typ Žvot je život Milana Cieslara) je ale zatím příliš slabá. Určitě se však stále víc rozdělují dva póly hraného a vlastně i dokumentárního filmu. Na jednom pólu je sociálně laděný film pro alternativní, artové a festivalové publikum, na druhé populární, divácký film. Oba póly musí v kinematografii fungovat. To je asi nejdůležitější poselství druhé poloviny roku 2014. Jasně se také ukazuje, že diváky (artové i běžné) víc zajímají filmy o slovenské přítomnosti než o slovenské minulosti. Obměna žánrové nabídky bude zcela jistě pokračovat i v roce 2015. V hodnocené produkci zcela zásadně chyběl smích. Komedie jako by se vytratila, slovenský divák na ni od doby Kandidáta zatím marně čeká. Jako bychom se zapomněli smát. Filmy středního proudu bude patrně čekat dlouhá, ale nakonec úspěšná cesta za divákem. Filmy inspirované skutečnými příběhy novodobého Slovenska budou nabývat na síle, zatímco svůj status si bude udržovat film o sociálních jevech, o lidech nešťastných, nemocných a vykořeněných. Lze jen doufat, že oba póly se budou výrazněji profilovat a že k této profilaci přispěje i AVF.

Radovan Holub
(autor je AV expert a publicista)