Slovenská kinematografie je zdravá, chybí však filmy pro diváky

(reflexe slovenských filmů a majoritních koprodukcí první půlky 2014)

Radovan-HolubNa seznamu mám deset slovenských filmů a majoritních koprodukcí: Arcibiskup Bezák Zbohom, Dobrý človek, Felvidék – Horná zem, Hrana – 4 filmy o Marekovi Brezovskom, Krok do tmy, Lyrik, Slovensko 2.0, Socialistický Zombi Mord, Štvorec v kruhu, Všetky moje deti. Jde tedy o celkem deset celovečerních filmů, z toho šest kreativních dokumentů. Celkově lze říct, že žánrová skladba je celkem vyrovnaná, přičemž mírně převažují dokumentární filmy nebo filmy natočené podle skutečných událostí. To odpovídá evropskému trendu - čisté fikce je stále míň. Zejména se tak děje v rámci menších evropských kinematografií, protože stále víc filmů se musí spoléhat na televizní distribuci – a do ní se v západoevropských zemích lépe vejdou dokumenty.

dobryclovek-poster DOBRÝ ČLOVEK, režie Csaba Molnár, má být komedie. Je to 62´ hraný studentský film natočený v koprodukci Filmpark a VŠMU, premiéra byla 27.5.2014, distributor Film Europe, rekordně nízká návštěvnost 200 diváků. Je to spíš film pro kritiky. Film je rozdělen do pěti kapitol a odehrává se v Komárně. Pojednává o „dobrém člověku" Zoltánu Vargovi. Nevíme o něm nic víc než že je naivní, je elektrikář, jezdí na mopedu, patrně ho srazilo auto a jeho otec je pomocná síla v supermarketu a učitel. Hlavní zápletka spočívá v tom, že Zoltána navštíví anděl a dá mu tři dni na to, aby tři lidi učinil šťastné. To je dobrý moment. Je tu i několik dalších hezkých detailů, například pták, který usedne na špičku sochy Cyrila a Metoděje. Divák musí investovat poměrně dost energie, aby zjistil, kdo je kdo na plátně. Tušíme, že lidé ve filmu jsou většinou depresivní a chtějí někam pryč – jako hudebník René na Island. Postavy působí spíš nešťastně (spisovatelka Zuzana). Část děje se odehrává na sídlišti, které není nijak přesněji charakterizováno (pro srovnání – jak precizně dovedl sídliště zachytit Peter Krištúfek ve filmu Viditeľný svet). Ve filmu je naznačeno téma rasové nesnášenlivosti, politikaření a kriticky jsou zmíněny údajné rysy slovenského lidu (pasivita a melancholičnost). Přestože scénář měl čtyři zkušené konzultanty v oblasti filmu i politiky (Eva Borušovičová, Martin Šulík, Martina Madejová, László Miklos), v zásadě si nevím rady ani s jednou z hlavních postav. Kdo jsou, odkud přišli, co chtějí? Hlavní hrdina (hraje ho sympatický László Jakubecz) je dobrosrdečný elektrikář a písničkář. Nedostane se ale do žádného konfliktu, ostatně konflikt ve filmu chybí, film se pohybuje po horizontále, jinak řečeno pokračuje pořád stejným tempem lineárně dopředu. Postavy nejsou skuteční lidé z masa a kostí, ale více méně figurky. Myslím, že figurkaření hodně kazí dojem z tohoto filmu. Témata jsou nakousnuta, ale nic není dovedeno do konce (kromě základní zápletky s andělem). Je tu patrný výrazný rys slovenského (i českého) filmu – touha zašifrovat obsah, aby film vypadal rafinovaněji. To, co slovenský film potřebuje a co mu dnes chybí, je přímé vyjádření. Chápu, že symbolické a metaforické scény mají ve slovenském filmu tradiční místo – viz např. krátký film Pohreb prezidenta významného slovenského režiséra a pedagoga Martina Šulíka ve filmu Slovensko 2.0, nicméně dnešní film směřuje k jasnému příběhu a jednoznačnosti. Jinými slovy, tvůrci se snaží o high culture, kterou Edward Shils označil slovy kultura čistá, přičemž midcult a masscult (jakkoli mohou v definici Dwighta MacDonalda posilovat průměr a kazit vkus) chybí. Žánrově Dobrý človek neplní, co si předsevzal – být komedií, být midcultem. Dvě stě diváků od premiéry svědčí o tom, že režisér nepochopil své diváky (nebo možná diváci nepochopili jeho).

slovensko-2 SLOVENSKO 2.0 je patrně nejambicióznější projekt v kolekci posuzované desítky filmů. Je to povídkový film složený z deseti částí, produkce MPhilms, koprodukce Filmpark a RTVS, distribuce Film Europe. Jeho základní idea vyšla od producentů (Zora Jaurová, Mátyás Prikler). Film byl vytvořen jako sada individuálních pohledů na uplynulé dvacetiletí samostatného Slovenska a jeho hlavní téma je národní a lidská identita. Film měl za cíl ukázat, co je to vlastně slovenská kinematografie a tím získat diváka pro slovenský film. Myslím, že právě tohle je největší kámen úrazu, protože filmu se to nepodařilo. Film měl premiéru 10.4.2014. Distribuční experiment s nasazením filmu do televize dva dni po premiéře v kinech 13.4.2014 osobně považuji za sporný. Producenti počítali s nadstandardním promo (to se také stalo) a pěti tisíci diváky, ve skutečnosti měl film necelých tisíc diváků, pokud nebudeme počítat zhruba 50 000 televizních diváků. Film podle názoru Mátyáse Priklera zrcadlí velkou část reality. Pro mě je dost smutné zjištění, že deset filmových režisérů vidí v této realitě především osobní selhání, manipulaci, nesnášenlivost, nezaměstnanost, osamělost, korupci, onen „špinavý a špatný svět", jak se o něm mluví ve filmu Discoboj. Tyto věci jistě dennodenně vnímáme, ale není současné Slovensko a zejména Bratislava ještě něco jiného? K jednotlivým povídkám: Ondrej Rudavský: Pravidla hry – myšlenka soukolí, které táhne dopředu anonymní masa pod dohledem anonymní elity je působivá a aktuální. Martin Šulík: Pohreb prezidenta – pohřeb Václava Havla na obrazovkách se v mysli dvou starších lidí mísí se vzpomínkami na Gustáva Husáka, další část filmu se odehrává v nemocnici, odkud postavy odcházejí za symbolickým světlem (vzpoura? oživení? poslední vstaň a choď?) Řemeslně jeden z nejlepších filmů v desítce. Viera Čákanyová: Rupicapra – americký občan, hacker a anarchista Mike Gogulski emigroval roku 2008 na Slovensko na protest proti kriminální americké vládě. Film je stylizován jako jeho vyprávění, tu a tam Gogulski vede dialog s postavami zvenčí. Scény jsou snímány z Gogulského pohledu. Slováci ve filmu působí nepříjemně až rasisticky, „makají, makají a nic nemají", Gogulski se ale nakonec vypraví očistit se do Tater, kde spatří kamzíka. Film není špatný, ale je poněkud tendenční. Zuzana Liová – Bez vône – příběh osamělé ženy patrně vyhozené z práce, která uvažuje o tom, že se utopí, ale nakonec zazpívá v karaoke baru. Nehostinné lokality, závěr lehce optimistický – setkání ženy s rodinou. Patrně nepůsobivější film celé desítky s výbornou scénou, kde žena pronásledovaná trpkostí reality zpívá sladkou melodii. Mišo Suchý: Návraty. Původní idea byla výborná – prarodiče budou vysvětlovat svým americkým vnukům, co to je Slovensko. Režisér (otec dvou synů) však musel kvůli nemoci rodičů tuto ideu opustit a čerpá čistě jen zážitky z návštěvy v rodině. Příčinu, proč návrat domů je obtížnější než byla emigrace, se nedozvíme – možná opět deziluze ze slovenské reality? Filmu chybí společenský přesah, který měl být to hlavní, o čem mělo v cyklu jít. Je to film s důrazem na osobní tón, podobně jako film Čestný občan Juraje Herze. Ten je pěkný, překvapivý, ale stylově vypadává z celku. Miro Jelok: Pssst – typický snímek, jehož podstatu zná ve snaze o high culture jen tvůrce sám. O postavě Tomáše Krčméryho není řečeno prakticky nic (mohlo to být zajímavé). Detto platí o filmu Petera Krištúfka Jediná známá fotografia Boha, což je miniatura s Milanem Lasicou a Emílií Vašáryovou v hlavních rolích s tématem natáčení skeče o zlaté svatbě. Iveta Grófová: Discoboj. Režisér točí na česko-německém pomezí film o tom, jak na Slovensku vydírali jeho přítele, dýdžeje a organizátora diskoték. Není příliš jasný obsah ani žánr, pokud postavy neznáme z jiných zdrojů. Postavy by však měly být schopny samostatného života, aniž bychom o nich předem něco věděli (o tomto filmu píšu ještě v závěru). Peter Kerekes: Druhý pokus. Kerekes si dal aspoň práci se strukturou filmu (téma okupace 1968 a rozhovor s matkou se prolínají s cestou za demokracií do Finska). Film je docela humorný, jde o to, že na Slovensku je potřeba „zachránit demokracii" zavedením finských zákonů podobně jako v roce 1968 u nás Sověti zachraňovali totalitní komunismus. Studentům Fotografické, filmové a televizní školy FOFITV ve Skalsku jsem po zhlédnutí filmu Slovensko 2.0 položil otázku, který film se jim líbil nejvíc a který nejmíň. Jednoznačně zvítězil film Pravidla hry, líbily se i Návraty a Bez vône. Nejmíň se líbil Discoboj a Pssst. Na otázku, proč je svět filmu tak pochmurný, odpověděli studenti, že „v české i slovenské psychice převládá negativnost, schopnost vidět věci v nejhorším světle". Další poukazovali na zakořeněné negativní myšlení, egoismus, chamtivost, strach o práci a závist vůči západní Evropě. Jedna studentka napsala, že „depresivní témata jsou nejvíc populární", další podtrhl zálibu režisérů dívat se zpátky do historie. Jiná studentka zdůraznila, že „nejde jen o pesimistický pohled, je to volání o pomoc" a další, že „chudoba ve filmu je v módě", protože „zajímavější je něčí neštěstí než štěstí".

krok-do-tmy KROK DO TMY v režii Miloslava Luthera v produkci Trigon Production a koprodukovaný RTVS byl natočen volně podle novely Alfonze Bednára Rozestavaný dom z roku 1956. Film distribuoval Continental Film. Řemeslně slušně natočený film, který má aspoň vnitřní dramatičnost a je vystavěn ve dvou časových rovinách. Časově se prolínají válečná léta a léta padesátá. Partyzánský velitel a v současnosti lékař Martin (Marko Igonda) má výčitky svědomí, vyplývající z jeho partyzánské minulosti. Silné momenty jsou například partyzánský soud nebo epizoda s výtahovou šachtou. Situace a charaktery jsou dobře rozehrané. Manželka patrně věří (s otazníkem) totalitní moci a milenka Soňa už bere věci novodobě – chce se hezky oblékat a nemít starosti. To nejsilnější na filmu je téma společenské schizofrenie, která se odráží v myslích všech hlavních postav. „Cez osudy našich antihrdinov dopovedáme to, čo Bednár vo svojej dobe objektívne nemohol. Dnes je povinnosťou filmu poskytnúť najmä slovenskému divákovi hlbšiu, protirečivejšiu, menej insitnú reflexiu společnosti, než aká se mu bežne ponúka... Ponúkame rozkošatený, takmer románový príbeh skupiny ĺudí, ktorí majú spoločnú povstaleckú minulosť a v nových pomeroch ji buď oportúnne využívajú při budování kariéry, ale odmietajú napriek existenčnému ohrozeniu. Postoje dnešných mladých ľudí v dnešnej, aj keď nekrvavej realite nie sú v zásade iné," řekl režisér Luther v rozhovoru pro film.sk. Je tu však problém s charakteristikou postav – podle mého postava lékaře, který spolupracuje s režimem a zároveň ho nenávidí, není dost dobře rozpracována ani ve vztahu k přítomnosti, ani ve vztahu k minulosti. Totéž se týká i postavy Evy a Soni. A samozřejmě je tu i otázka, kdo by měl tvořit publikum. Generace, která zažila socialismus, viděla už na plátně nebo na obrazovce tolik pokusů zachytit padesátá léta a generace, která ho nezažila, se zajímá o současný kapitalismus a socialismus ji už moc netanguje. Návštěvnost 1400 diváků je pro tenhle typ filmu kriticky nízká. Film by měl přes historickou vzdálenost komunikovat s dnešním divákem. Ten je však někde jinde, patrně mj. vinou současné audiovizuální produkce. Luther vyčítá současné audiovizuální scéně povrchnost a šlendriánství a z nich vyplývající rutinní pásovou výrobu kýčů, amatérismus a banalitu, které jsou adorované jako moderna (ve stejném rozhovoru pro film.sk). Osobně bych viděl ještě jeden problém audiovizuální scény: neschopnost komunikovat s divákem.

socialisticky-zombi-mord SOCIALISTICKÝ ZOMBI MORD (režie Rastislav Blažek, Peter Čermák, Zuzana Paulini) je jeden z mála, který s divákem nehraje hru na duchaplnost a módní pesimismus. Film vznikal amatérským způsobem v produkci Dark Stone, M Vision a Tichý dom s náklady odhadnutými kolem 4000 Euro. Distribuce probíhala nestandardně mimo zavedené distribuční společnosti a odhad zní na 1000 diváků. Film je dostupný na internetu, například přes portál freemake.com. Film začíná ve výzkumné stanici v sovětském vojenském prostoru Beregavoje, kde vyvinuli plyn na ničení nepřítele. Plynem vojáci nedopatřením naplní dýmovnice a při sovětské okupaci Československa v roce 1968 se dýmovnice dostanou k nám. Později při branném cvičení středoškoláků v roce 1985 plyn ze zatoulané dýmovnice nakazí studenty. (Chybný údaj, že sovětská vojska k nám vtrhla 28.8.1968 beru jako daň za to, že datum 21.8.1968 se pomalu vytrácí z paměti). Nakažení studenti se stanou kousajícími a zabíjejícími bestiemi, přičemž nenakažení studenti musejí bojovat jednak proti nim, jednak proti sovětskému školníkovi Sergjejovi, zocelenému muži, který působil v ochrance L.I.Brežněva. Hlavní postavy Marta a Hana (Veronika Valentovičová a Denisa Rötlingová) seberou zlému školníkovu elektrickou pilu a bojují s ní proti přesile zombiů. Další odvážnou školačku hraje Hana Harenčárová. Nakonec Hanku osvobodí její otec ve vrtulníku a Marta uteče se sympatickým Martinem. Bojuje se pilou, palicí i rudou zástavou. Nejnapínavější okamžiky nastávají, když prchající potřebují najít elektrickou zástrčku, aby mohli nastartovat pilu. Film si na nic nehraje. Je to nefalšovaní akční béčko, žánrový upírský B-film, natočený v amatérských podmínkách a topící se v potocích krve. Dalo by se říct, že ve filmu je hodně muziky za málo peněz, přestože upírské krveprolití se natáčelo hned v několika slovenských základních školách. Tento film má určitě svoje místo a připomíná deset let starý amatérský horror Nič nekrváca večne. Socialistický Zombi Mord ale obsahuje víc povedených parodických prvků a je také líp zahraný než jeho předchůdce (viz Veronika a Denisa). Je to cool film, nad kterým se nepřemýšlí. Jistě se pro celou řadu diváků stane kultovním dílem.

vsetky-moje-deti VŠETKY MOJE DETI (režie Ladislav Kaboš) je malý zázrak slovenské kinematografie. Film byl časosběrně natočen v produkci Media Film a v koprodukci s kameramanem filmu Michaelem Kabošem, RTVS a ČT. Byl podpořen ze dvou evropských fondů, což je u nás neobvyklé. Distribuci zajišťoval Itafilm. Ve filmu realizuje svůj „projekt lásky" slovenský římskokatolický kněz (učitel a polír) Marián Kuffa, který se programově věnuje lidem na okraji společnosti. Hlavní postava tedy není oblíbený looser, ale pilný, neúnavný člověk, kterému můžeme věřit. Film se odehrává v idylických podtatranských obcích žákovce, Velká Lomnica a Huncovce v okrese Kežmarok. Kněz jde „sám proti všem" a pomáhá Romům, snaží se jim vlastním příkladem ukázat, že lepší je postavit si obydlí než brát drogy nebo krást. „Pro nás všechny je to zkouška," říká jednoduše. Ve filmu je zachycena smrt dítěte, pohřeb i svatba, ale nejsou to epizody postavené okázale na odiv, ale drobné motivy mezi ostatními motivy, které ukazují rozměr života. Kamera Michaela Kaboše je výborná, film má atmosféru. Film je zarámován tatranskými štíty, a to jak v létě, tak v zimě. Film přehledně představuje postavy a dílčí dějové linky, což není v jiných slovenských filmech zvykem. Zároveň tu nejsou žádné mluvící hlavy, je to skutečný kreativní dokument se silnými lyrickými momenty. Je to film akceptovatelný pro široké publikum, film barvitý a pravdivý. Proto se v první půli roku 2014 dostal s 25 000 diváky na první místo v návštěvnosti mezi slovenskými filmy (česká masscultová neboli lidová komedie Babovřesky měla přibližně jen dvakrát tolik diváků!!). Je tedy slovenský divák zvyklý opravdu jen na banální filmy a kýče?

bezak ARCIBISKUP BEZÁK ZBOHOM (režie Olga Záblacká) je natočen zcela odlišným způsobem než Všetky moje deti. Přesto překvapuje návštěvností téměř 12 000 diváků. Produkce Nunez NFE a Filmpark. Distribuce Barracuda Movie. Film je zarámován bohoslužbou a v zásadě se týká práce a priorit sympatického arcibiskupa Trnavské římskokatolické diecéze mons.Róberta Bezáka, který byl v roce 2012 po hospodářském auditu a apoštolské vizitaci odvolán z funkce. Celá věc byla široce medializovaná jak na Slovensku, tak v Česku. Mons.Bezák je ve filmu vylíčen jako oblíbený, neformální, vysloveně demokratický, kulturní a otevřený člověk, který „otevřel okno do demokracie v katolické církvi". Film se věnuje nejen odvolání arcibiskupa, ale také jeho dětství v Handlové (archivní materiál) a končí působením mons.Bezáka v klášteře v italském Bussolengu (jen zmíněno mimo obraz). Další důležitý moment je financování bratislavsko-trnavského arcibiskupství, v němž je mons. Bezák nevinně. Arcibiskup Bezák Zbohom je spíš televizní záležitost, i když nepracuje obvyklým publicistickým způsobem názor-protinázor, ale jasně stojí na straně Bezáka. Přesto film zaujal poměrně velký počet návštěvníků kin a překonal magickou hranici 10 000 diváků, za kterou se dostává málo slovenských filmů (v Česku je tato hranice 20 000 diváků). Film svědčí o tom, že předchozí mediální pozornost a osobní angažmá filmovým tématům prospívají.

4-filmy-o-marekovi-brezovskom HRANA – 4 FILMY O MAREKOVI BREZOVSKOM (režie Patrik Lančarič) získal jen ke 4000 diváků, ale jeho místo mezi slovenskými dokumenty je neoddiskutovatelné. Film vznikl v koprodukci Beetle, Punkchart Films, Strižna a Štúdio Sedmička a distribuoval ho Magic Box (premiéra 27.3.2014 ve stylu koncertních turné). Film je natočen ve čtyřech dílech (Hudba, Láska, Rodina, Samota) a je dokreslen animovanou skečí Patrika Pašše ml. Tam, kde vládne slnko. Tato skeč je v celku filmu velmi důležitá – dává naději, obrací smutek pramenící ze zmařeného života talentovaného dvacetiletého muže, který zemřel ve dvaceti na předávkování heroinem. Možná, že animované dokreslení mohlo být použito ve všech čtyřech částech. Ve filmu se prolíná Brezovského známá píseň Hrana, ale film ukazuje celou škálu jeho uměleckých snah na poli moderní hudby. Ve filmu hovoří několik hudebníků, kteří Brezovského znali nebo s ním hráli jako například Oskar Rózsa. Vystupují tu se zásadními sděleními i Brezovského rodiče, jeho dívka a další svědci. Snímek se věnuje jak Brezovského formaci Súbor súčasnej hudby, kterou založil na konzervatoři, tak artrockové kapele Art M Trio. Film líčí Brezovského jako člověka, který chtěl „zrušit bariéru konvencí", na Slovensku postrádal víc tvůrčí atmosféry, který cítil, že „někde zvoní hrana", ale nevěděl přesně kde. Trpěl depresemi, protože nesnášel nadvládu lidské malosti, politického systému a nacionalismu. A, konec konců, který experimentoval jak v hudební kompozici, tak na sobě samém. Jde o unikátní dokument, který vrcholí záznamem Hrana Tour – Pocta Marekovi Brezovskemu. Jde o obraz jednoho člověka a jedné generace, obraz natočený civilně, ale se silnou emocionalitou a upřímností.

felvidek FELVÍDEK – HORNÁ ZEM je dokumentární film koprodukovaný společnostmi Mandala Pictures, Film a Sociologie, RTVS, ČT a SFÚ. Film podpořil evropský program MEDIA. O distribuci filmu se postarala Filmtopia (2200 diváků). Jde o magisterský film Vladislavy Plančíkové s dokumentární a animovanou částí. V zásadě se týká hledání kořenů a identity a je aktuální právě dnes v souvislosti s krizí na Ukrajině. Film není postaven na publicistických informacích o slovensko-maďarských vztazích, ale na lidských osudech, které ovlivnilo nucené přesídlování Maďarů do Československa a odchod Slováků z Maďarska po 2. světové válce. Film má několik pozoruhodných formálních složek – vyprávění v Ich-formě, deníkové záznamy, vzpomínky z rodiny (babička), koláže fotografií, originální animace, hudba (Jana Kirschner). Téma nucených prací Maďarů v Československu 1945-1948 je prostřídáno lyrickými pasážemi. Vystupují tu i současníci. Vadí poněkud školský (poučný) tón, ale vcelku jde o kvalitně zpracovaný film, který řeší otázku, kým vlastně jsme a odkud pocházíme (bratislavská, středoevropská, maďarská, rakousko-uherská identita?).

lyrik LYRIK (režie Arnold Kojnok) je portrétní film o historiku Jánu Zoltánu Mlynárikovi (1933-2012), bývalém skalním komunistovi, který budoval po válce Trať mládeže. Během vojenské služby na Šumavě viděl zničené a rozstřílené domy po Němcích, což byla jedna z příčin jeho prozření. Později se postavil proti bolševizaci strany a jako reformní komunista byl sledován StB. Po sovětské okupaci musel odejít z VŠMU, kde učil historii, pracoval jako kulisák a topič, v roce 1981 byl vyslýchán a vězněn, po roce mu bylo povoleno odejít do Západního Německa. Vrací se do Československa až po revoluci 1989, angažuje se ve VPN, učí na pražské FFUK, po roce 1993 ale říká, že „společný stát... Masarykovo dílo bylo zničeno". K jeho badatelskému úsilí patří studie o vysídlování sudetských a karpatských Němců. Ve filmu hovoří Petr Pithart, Jana Šiklová, historik Jan Rychlík a další osobnosti, které Mlynárika znaly. Dobrou pasáž má i Mlynárikův syn. K důležitým tématům filmu patří to, jak se naše země dostaly do vzrůstající závislosti na Moskvě, přerušené na chvíli demokratizací v šedesátých letech. Mlynárik naráží ve filmu na důležité a aktuální otázky (morálka národa, národní identita, švejkovství). Poctivý dokument s rychlou výměnou mezi archivním materiálem a obrazy ze současnosti. Mlynárika ukazuje jako evropského člověka, což je důležité. Film byl natočen v koprodukci Arina Film Production a RTVS. Měl premiéru 25.3.2014 a o jeho distribuci se postarala produkční společnost. Získal celkem 400 diváků.

stvorec-v-kruhu ŠTVOREC V KRUHU ALEBO žIVOT MEDZI ÚNIKMI A SNAMI je dokumentární film o životě malíře Vladimíra Ossifa. Film byl vyprodukován ve společnosti ALEF Film & Media Group, koprodukce Neo Media a UN Film a distribuovala ho ASFK, návštěvnost 300 diváků. Jde o velmi zajímavý dokument, který nezískal návštěvnost odpovídající jeho kvalitě. Ossif se stal malířem geometrické abstrakce proti vůli rodičů, emigroval ze Slovenska v roce 1983 a od té doby žije většinou v Paříži. Své působiště má i ve městě Ortaffa poblíž francouzsko – španělské hranice. Režisér Ľubomír Štecko ho doprovází i na dalších místech - na Madagaskaru, v Bologni, v Madridu, v New Yorku, v Praze a Bratislavě. Ve filmu hovoří mj. bývalá partnerka Ossifa Daniela Petrušová, Lucia Adamcová nebo slovenská kurátorka a kunsthistorička Silvia Van Espen. Na závěr filmu je zařazena havanská sekvence, z níž vyplývá, že Ossif si chce vzít Kubánku Daisy Gonzales, neboť „ženy mají být teplé v posteli a dodávat mužům energii". Film je natočen v drobných, krátkých záběrech, je rychlý, bohužel však není strhující (respektive není natočen jako strhující). Příběh člověka, který „v sobě nese planetu zemi" mohl být silnější. Možná je nedostatek silných pasáží dán tím, že Ossif mluví často povrchně, možná tím, že se na rozhovory s režisérem dostatečně nepřipravil. Film se dal teoreticky postavit na Ossifových osobních vztazích, včetně rodičů a syna Bruna. To ale příliš nefunguje. Možná tu mohlo být víc o jeho působení do roku 1983 a o jeho emigraci. V zásadě jde ale o solidní dokumentární film, který má ve slovenské kinematografii své místo.

Shrnutí:

Celkově lze říct, že v současné slovenské kinematografii je dostatek filmů z minulosti, jak v hraném filmu, tak v dokumentu. Oblíbené u autorů jsou filmy z období socialismu, který je viděn výhradně politicky korektně – tedy v negativním světle. Snímky jsou většinou problémové a pesimistické. Chybí více filmů, které by mohly být srozumitelné i za hranicemi Slovenska nebo Česka a divácké (midcultové nebo dokonce mascultové filmy). V žánrové skladbě chybí pohádka nebo rodinný film. Filmy jsou poctivé, ale nepříliš atraktivní. Zachytit přítomnost se snaží jen filmy Všetky moje deti, Dobrý člověk a částečně Slovensko 2.0. Pokud se pro srovnání podíváme na strukturu posledního roku rakouské kinematografie, mezi šestnácti celovečerními hranými filmy je poměr deset filmů ze současnosti k šesti filmům z minulosti nebo z blíž nedefinované historické doby. Mezi třiadvaceti celovečerními dokumentárními filmy je dvanáct filmů ze současnosti. Většinou jde o sociálně laděné filmy o dnešní společnosti. Rakušané mají ale také víc žánrových filmů (krimi, komedie) než ve slovenské kinematografii. Slovenské filmy Lóve a Kandidát stále zůstávají ojedinělým pokusem, jak divácky atraktivně zachytit současnost a nenudit přitom diváka.

Oblíbeným výrazovým postupem dokumentu je portrét známé osobnosti. To je jistě standardní, nicméně chybí to, co bych nazval lidský osud. Přitom takových osudů je kolem nás hodně. Důležité téma, které láká západní Evropu, není na Slovensku ve flóru: běženci, imigranti, složité cesty přistěhovalců do Evropy, resp. na Slovensko. I když už vznikne film ze současnosti (Dobrý človek), je v něm patrný jakýsi anachronický duch, tedy tendence mluvit mimo čas a prostor. Podle některých názorů je jedině takový film dostatečně nadčasový. Osobně si však myslím, a možná se mýlím, že nadčasovost u filmu ze současnosti vzniká teprve přesnou prací s aktuálními motivy, které známe a které denně prožíváme. Zárodek aktuálního filmu podle skutečných událostí vidím ve filmu Ivety Grófové Discoboj (Slovensko 2.0). Bojovník a provozovatel diskoték František Argaláš neboli DJ Fanny je reálná postava. Ve filmu hraje sám sebe a jeho přítel Petr Holoubek mu sekunduje. Není však pochopitelné, co vlastně Holoubek a Argaláš ve filmu inscenují. Je zhruba jasné, že Argaláš chtěl na Slovensku založit v devadesátých letech vlastní diskotéku a dostal se do spárů ruské i jiné mafie a odešel do Aše, kde později rekonstruuje, jak to bylo na Slovensku. Film je natolik nepřehledný, že přesně nevíme, o co jde (pokud neznáme příběh Argaláše z vlastních zdrojů). Není náhodou příběh Františka Argaláše natolik zajímavý, že by ho bylo možné natočit přímo, tj. bez inscenační berličky? To je dost velký problém slovenských filmů: jejich postavy a konflikty jsou tvůrcům důvěrně známé, bohužel však tuhle znalost nedovedou zprostředkovat divákům. Divák pak neví, kdo je kdo, co dělá a proč dělá to, co dělá.

Dalším problémem je malá mezinárodní srozumitelnost některých filmů. Myslím, že z kolekce deseti filmů je nejuniverzálnější film Všetky moje deti. Srozumitelné jsou i filmy Felvidék – Horná zem a Štvorec v kruhu. Ossifa nemusí člověk znát, aby film pochopil. Nadnárodní přesah má i film Arcibiskup Bezák Zbohom. Jak film o mons.Bezákovi, tak o malíři Ossifovi ale mohly být natočeny atraktivněji (viz pro srovnání britský film Calvet o francouzském malíři žijícím v Nicaragui Jeanu Marcovi Calvetovi od Dominica Allana).

Na druhé straně je velká změna v tom, že zejména díky audiovizuálnímu zákonu, vzniku AVF a dobrému producentskému zázemí je možné slovenské filmy točit kontinuálně. Na tvůrčím procesu se účastní několik generací autorů. Každoročně se objeví překvapující filmy jako jsou v této kolekci Všetky moje deti. I v situaci totálního podfinancování bylo možné udělat zajímavý žánrový film (Socialistický Zombi Mord). Je tu několik dokumentárních filmů, které sice neudělají mezinárodní průlom, jsou ale potřebné jako doklad o domácí kultuře (Hrana – 4 filmy o Marekovi Brezovskom) nebo historii a politice (Felvidék – Horná zem, Lyrik). Hraný film Krok do tmy je přes všechny problémy, které má, důkazem, že klasicky vystavěný film je potřebný právě v době poznamenané televizním stylem.

Filmy této kolekce mají vesměs zajímavá témata, ale jejich zpracování není dost atraktivní, zdá se, jakoby se jejich tvůrci obraceli zády k divákům. Divákům je třeba vyjít aspoň trochu vstříc, dokonce tvrdím, že je dobré dát jim nějakou naději. Slovenští režiséři hrají vesměs na smutnou, depresivní notu – podobně jako jejich čeští kolegové. Diváci reagují tak, že na jejich filmy nechodí. Říkají, že se v kině nechtějí dívat na stejné problémy, jaké prožívají dnes a denně v práci. Tady si myslím, že je největší prostor pro zlepšení diváckého kreditu slovenského filmu. V Německu to začali tušit už před několika lety, takže v Česku i na Slovensku distribuovaný domácí hit Fakjů pane učiteli byl podporován německými fondy, přestože jde o komerčně natočený zábavný film (je to film přibližně na úrovni českých Snowboarďáků). Na Slovensku i v Česku jsou komise zvyklé podporovat jen tzv. vysoké umění. Možná by se na příkladu německého filmu mohly naše komise poučit. Tady totiž vzniká zárodek nedorozumění, že divácký film je špatný film a že diváci milují jen škvár.

10.9.2014 Radovan Holub