Slovenský film v přelomovém roce 2017

radovan-holubBoom diváků na domácí film – nový trend na Slovensku

Rok 2017 na Slovensku začal návštěvnickým triumfem slovenského filmu, který ještě před dvěma lety nikdo nečekal. Zároveň pokračovalo další úspěšné tažení slovenských a slovensko-českých filmů na mezinárodních festivalech. Tento trend je důležitý. Vznikly dokonce filmy, které byly umělecky ambiciózní a zároveň získaly diváky. Například filmy Čiara Petera Bebjaka (330 000 diváků na Slovensku plus festivalový úspěch počínaje MFF Karlovy Vary) nebo Špina Terezy Nvotové (50 000 diváků plus festivalový úspěch na MFF v Rotterdamu) nejsou ve své schopnosti promluvit k oběma „pólům" publika tak časté a jsou znakem něčeho nového. Minimálně toho, že divácký film není antagonistou umění. Dalším důkazem pohybu v kinematografii je nový film Tlumočník Martina Šulíka, který dokázal bezchybně zrežírovat dva vysoce výrazné herce v pozoruhodně vystavěném příběhu. Sonáta pro dva duchem protikladné protagonisty byla letos uvedena v sekci Berlinale Special. Filmem Out se slovenský film v roce 2017 po dlouhých 29 letech vrací do druhé nejdůležitější programové sekce MFF v Cannes. Objevují se další filmy jako například Backstage české režisérky Andrey Sedláčkové a slovenské producentky Silvie Panákové. Opět je tu vidět snaha o vyslovení myšlenky atraktivním způsobem, tedy soutěží, hudbou, tancem. Na tento trend navazuje naposledy i Karel Janák, jehož nový slovensko-český film Důvěrný nepřítel, natáčený v Česku a lokalizovaný na Slovensko, teprve přijde do kin v půli roku.

To, že v českém filmu chybí divácky přitažlivý a zároveň kvalitní umělecký film, je smeč, kterou nyní s úspěchem vybírá Slovensko. Film Kandidát Jonáše Karáska byl v roce 2013 první vlaštovka. Proces obsahové a formální diferenciace ve slovenském filmu pokračoval v roce 2015 a nyní dosáhl vrcholu. Shrňme tedy základní data: V roce 2017 navštívilo slovenské filmy téměř 1,5 miliónu diváků, což se předtím zdálo nedosažitelné. Pro srovnání: roku 2016 na všech 29 koprodukcí (včetně minoritních) přišlo na Slovensku 377 000 diváků a i to už byl pokrok zaznamenaný v análech! Největší číslo roku 2016 bylo 87 000 diváků na detektivní příběh Červený kapitán v režii Michala Kollára. Začalo se blýskat na lepší časy. Nový trend naznačoval, že se něco děje, že dobře zahraný příběh s aktuálním poselstvím je pro diváky důležitý. V první polovině letošního roku přišlo přes 300 000 diváků jen na jeden nový slovenský film a číslo 80 000 se stalo celkem běžnou návštěvností otevíracího víkendu, na kterou dřív dosáhly jen americké blockbustery. Největší divácký úspěch měl slovenský „Sex ve městě" - Všetko alebo nič, následuje thriller Čiara a Únos. Nad 100 000 diváků se také dostala komedie Cuky Luky film. Tento zlom v návštěvnosti na Slovensku zaznamenala i Evropská audiovizuální observatoř.

Slovenský návštěvnický boom je v této zemi poměrně novým jevem. Proto si s ním lámou hlavu producenti, režiséři, kritici, zkrátka téměř všichni filmoví profesionálové. Letošní hodnocení slovenské kinematografie na dubnovém Týdnu slovenského filmu konstatovalo „smutné výsledky zábavného žánru" a „používání žánrových konvencí" a „obrazovou bezzubost" slovenských diváckých filmů. Jsou však ty výsledky opravdu tak smutné a bezzubé? Jde sice o poměrně obvyklý jev – rozdělování kinematografie na komerční (užitkovou) a artovou – nicméně Slovensko se s touto situací setkává poprvé. V Česku se kinematografie začala dělit už dřív, proto tzv. romantické komedie vznikají poměrně bezbolestně, rychle a bezpečně. Nikdo z filmových kritiků je příliš nehaní. Zatímco film Všetko alebo nič slovenská kritika strhala, český blockbuster Anděl páně 2 kritika vyzdvihla do nebes. Obávám se, že mezi oběma filmy není žádný velký kvalitativní rozdíl. V návštěvnosti v Česku je mezi oběma filmy poměr 1:4. Anděl páně 2 dosáhl totiž na 1,3 miliónu diváků. 

Komerčnější Češi se poddali kouzlu diváků o něco dřív

Už v roce 1992 se v Česku objevila první lidová komedie s názvem Trhala fialky dynamitem režiséra Milana Růžičky a brněnského podnikatele Rudolfa Hošny, který snil o tom, že bude natáčet ztřeštěné komedie bez státní pomoci a vydělávat na nich velké peníze. Vznikl fenomén Troška a Vejdělek. Vejdělkovy Ženy v pokušení se v roce 2010 v Česku vyšplhaly na 1,3 milióny diváků, to zopakovala o šest let později už jen Strachova pohádka Anděl páně 2. Pohyb směrem k užitkovému filmu v devadesátých letech také předjímal předčasně zesnulý producent Pavel Melounek, který se v roce 2004 stal otcem filmu Snowboarďáci a posléze i Rafťáci, oba režíroval Karel Janák.
Při vší úctě k Troškovi i Vejdělkovi působí jejich pseudolidové filmy nepřirozeně, jsou to svým způsobem karikatury. A divákům to kupodivu nevadí. Romantické komedie začátku letošního roku následují v Česku ve zběsilém tempu jedna za druhou. Na přelomu roku to byl zimní kinohit Špindl (Milan Cieslar), následovaly Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (Filip Renč) a Věčně tvá nevěrná (Milan Cieslar). Březnová Tátova Volha Jiřího Vejdělka se v Česku přehoupla přes metu 250 000 diváků a na paty se jí už tlačí Dvě nevěsty a jedna svatba Tomáše Svobody. Artové filmy sice stále vznikají, ale trpí zejména tím, že v jednosálových kinech jen těžko generují zisk srovnatelný s podprůměrnými spotřebními snímky v multiplexech, navíc často opakují obvyklé depresivní sociální schéma a jejich tvůrci nemají v zahraničí potřebné renomé. A také - doma nehledají aktivně svého diváka, jak konstatoval distributor a programový ředitel slovenského Febiofestu Přemysl Martinek.
Přitom v rovině systému veřejné podpory je na tom český film patrně nejlépe ve své historii. Velká část veřejných prostředků se ale bohužel vynakládá na málo připravené projekty. „V kombinaci s nízkými rozpočty, penězi z televize, od distributorů a product placementu je na světě perpetum mobile spolehlivých filmů bez přidané hodnoty," říká Jindřiška Bláhová, autorka hodnotící studie o českém filmu roku 2017 v časopise Respekt. „Český film minimálně deset let klesá stále hlouběji, plytké scénáře, bezradné režie bez výpovědi, rozmělňování dřívějších úspěchů a postupů anebo vyslovené kýče, to je dnešní realita," napsala nedávno Jana Machalická v Lidových novinách. To, že český film dusí opatrnost a lokálnost a chybí mu aktuální témata, konstatovala řada českých producentů a kritiků. Podle Bláhové zapomenou diváci na mnohé české filmy hned po shlédnutí, protože tzv. teflonové české komedie natočené v televizním stylu se střídají tak rychle, že splývá jedna s druhou. Umělecké filmy začaly ztrácet popularitu devadesátých let – na Gedeonův Návrat idiota v roce 1999 přišel stejný počet diváků jako na komedii Padesátka režiséra Vojtěcha Kotka v roce 2015. To vedlo k sebezahleděnosti českého filmu, protože ten si vystačil s domácími diváky. Domácí trh byl prostě jistý trh. A český film poněkud ztratil ambice dostat se za hranice. Český film se až na výjimky stal neviditelný na mezinárodním poli. „Český neúspěch je paradoxně důsledkem českého úspěchu. Tak dlouho jsme se snažili přiblížit Západu, až jsme se mu přiblížili i v nudě a v absenci dramatického příběhu," říká brněnský filmový historik Jaromír Blažejovský. Dánský příklad, tolikrát v devadesátých letech citovaný, se nám vzdaloval, protože na severské koprodukce s mezinárodně známými herci jsme prostě nedosáhli. Kvalitní střední proud, jaký reprezentuje Jan Svěrák, Jan Hřebejk nebo Olmo Omerzu, nezasadil zatím stabilní kořeny. Kinematografie se rozdělila na tzv. vysoce uměleckou, která přece diváky z definice nemůže mít, a na užitkový film reprezentovaný zejména romantickými komediemi. Přesto je dodnes jejich návštěvnost v Česku mezi 150 a 400 000 diváky a někdy i víc, což je téma pro sociologii.
Dodal bych k tomu, že patová politická situace v Česku má a jistě i bude mít vliv na přijetí filmů, zejména po útocích českého prezidenta na filmařskou obec a po podepsání petice Pět vět na obranu České televize, kterou přečetl Jan Svěrák před zahájením slavnosti Českých lvů. Výzva s 10 000 podpisy byla reakcí na inaugurační projev prezidenta, v němž zaútočil na veřejnoprávní televizi. Rozdělení české společnosti na „kobliháře" (tedy voliče Miloše Zemana a Andreje Babiše) a „sluníčkáře" nebo také „pražskou kavárnu", jak jedna strana pejorativně označuje druhou, má nemalý vliv na stav společnosti a přijímání kultury. Společnost se rozděluje. Drtivá kritika tzv. elity národa, tak silně přítomná mezi tzv. obyčejnými lidmi a generovaná prezidentem republiky, se zcela jistě odrazí i v přijetí českých filmů. Tzv. lidové filmy dostávají zelenou jak u producentů, tak v nejvyšších politických patrech.

Slovenská situace a příčiny úspěchu

Na Slovensku není podle mého názoru situace tak vyhrocená, o demonstrantech se neříká, že jsou zmanipulovaní a hloupí, radost z vítězství Viktora Orbána není na Slovensku tak silná. Společnost se nenalézá v takovém schizmatu jako česká. Slovenský film je po hubených diváckých letech na vzestupu, je pro publikum lépe zapamatovatelný. Filmoví režiséři nejsou veřejně pranýřováni jako pseudoelita a Sorosovi žoldáci. Je to podle mého hodně dáno příznivější politickou situací nebo aspoň větší důvěrou lidí v parlamentní demokracii a aktuálně menším sklonem společnosti k autokracii. Za úspěchem domácí kinematografie stojí několikaletý tah na branku celé řady producentů a režisérů a vedle legislativních nástrojů také prozřetelná politika Audiovizuálního fondu. I když byli tací, kteří věštili, že slovenský film nikdy divácký nebude, že bude bodovat maximálně v artových kinech, producentské podhoubí se začalo pomalu ale jistě rozvíjet, filmaři začali navazovat kontakty v zahraničí a pracovat na tématech, která zajímají diváky. Začíná se mezinárodně koprodukovat a koprodukcí bude zcela jistě stále víc, a to nejen s Českem.
Média se letos začala systematicky zaobírat analýzou příčin úspěchů slovenského filmu a skokového nárůstu návštěvnosti kin, která je na Slovensku třetí nejvyšší mezi zeměmi střední a východní Evropy. Tajemství úspěchu doma shrnuje Peter Konečný z portálu kinema.sk takto: „Divácké téma, kontroverze, jasné žánrové zaměření, masivní marketing, známi herci a distribuční společnosti, které dostanou film do multiplexů, kam chodí nejvíc Slováků. To je balík pravidel, jak uspět v domácích kinech." Evropské instituce za úspěchem domácího filmu vidí mj. zlepšení infrastruktury, protože návštěvnost je generovaná především v multiplexech. Ty jsou ve střední a východní Evropě hůře dosažitelné než na Západě. Díky rostoucí návštěvnosti je růst počtu kin rychlejší ve střední a východní Evropě než na Západě. Pohyb v kinematografii je tedy komplexní.
To, že rok 2017 nabídl pestrou paletu snímků od kinohitů po festivalové filmy, lze hodnotit jako velké plus slovenské kinematografie. Přesto je třeba konstatovat, že žánrový film je na Slovensku a v Česku stále nedoceněný. Rok 2017 ukazuje, že jeho další možnosti jsou v našem regionu mimořádně velké. Zajímavé je také to, že většina producentů úspěšných filmů s masivním úspěchem svých filmů nepočítala – snad kromě producenta Petera Núňeze, který se chtěl se svým projektem cílevědomě dostat nad 150 000 diváků. Všichni ostatní podcenili divácký potenciál svých filmů a počítali s návštěvností kolem 70-80 000 diváků. „Diváci nás příjemně překvapili nejen počtem, ale také většinou pozitivními reakcemi. Tajně jsem doufal, že překročíme 100 000 diváků. O čísle okolo 280 000, které je nyní aktuální, jsem ani nesnil," řekl producent filmu Únos Milan Stráňava. Film Petera Bebjaka Čiara byl přijat do soutěže MFF Karlovy Vary, navštívil tolik filmových festivalů jako úspěšné festivalové filmy západní Evropy, byl nominován za Slovensko na Oscara a vyhrál šest cen Slnko v sieti. Jeho tvůrci něco takového také vůbec nečekali.

Výrazné filmy roku

OUT PosterNevím, jestli je možné právě v tomhle roce udělat jakousi hitparádu celovečerních filmů, což jsem zatím vždycky při hodnocení tvorby dělal. Je tu několik filmů na špici pelotonu, každý má něco svého, něco, co z něj dělá událost. Je to především film Out režiséra Györgi Kristófa. Film, který už ve stádiu vývoje působil odvážně. Už tehdy byl obsahově jasný – nebylo to tedy tak, že by projekt sliboval něco, co v něm pak vůbec není. Story padesátníka Ágostona, který ztratil práci a putuje do Lotyšska za atmosférou dálek a lodních šroubů, byla nápadná na první pohled. Ve zpracování přibylo vtipu a mírně absurdních situací, tak trochu v duchu Akiho Kaurismäkiho. Je to film, který má prostor a zachycuje životní pocit a životní cestu. Film se dostal do druhé nejdůležitější sekce MFF v Cannes – Určitý pohled. Tam byl naposledy Karel Smyczek se svým Proč? v roce 1988. To je už celých 29 let. Krátké shrnutí české a slovenské přítomnosti v Cannes po roce 1989: V mezinárodní soutěži Cannes se objevil Karel Kachyňa se svým trezorovým filmem Ucho v roce 1990, tedy osmnáct let po Petrolejových lampách Juraje Herze. A v porevolučním roce 1990 byl v mimosoutěžní sekci Týden kritiky zařazen Čas sluhů Ireny Pavláskové a o osm let později český film Postel Oskara Reifa, také v Týdnu kritiky. Pak bylo dlouho ticho po pěšině. V roce 2008 zazářil v mimosoutěžní sekci „Čtrnáctideník režisérů" Juraj Lehotský s filmem Slepé lásky. Pak zas odmlka a v roce 2014 pronikl do Cannes český režisér Petr Václav s filmem Cesta ven – dostal se jen do menší sekce L´ACID, organizované francouzskou Asociací nezávislého filmu a distribuce. Slovensko se odmlčelo, nepočítám-li tak potřebnou přítomnost Slovenska a Česka na Filmovém trhu v Cannes, což je ale z jiné opery. Roku 2017 se tedy Slovensko do Cannes slavně vrátilo, a to do druhé nejdůležitější programové sekce festivalu.

Pokud se našim filmům pravidelně vyčítá, že jsou tematicky lokální, provinční, televizní a jdou po povrchu, tak o filmu Out to neplatí. Recenze v časopise Screen International konstatovala metaforickou i doslovnou sílu příběhu, existenci zajímavého zamlklého protagonisty na cestě za velkou rybou a s vycpaným zajícem bez uší v rukou, silný vizuální styl, výrazné lokace a smysl pro podivnost. „Tato nezávislá odysea... připomíná noční barové anekdoty, které se nikdy nedostanou k pointě," píše Screen. Out je artový, stylově velmi specifický film, ale není divácky nepřívětivý, i když mám pocit, že si tu a tam dělá z diváků legraci.

    

Film Nina Juraje Lehotského podle scénáře Marka Leščáka je také artový, ale má v sobě atraktivní moment pro diváky – například závodní plavání, natočené s velkým citem pro vodní živel. Je to další nenápadný film se silným obsahovým momentem. Rozpad rodiny, rozpad světa dvanáctileté dívky. „Za zmínku stoji v Nině promyšlená střihová skladba některých scén, víckrát jsme svědky krátkých prostřihů záběrů osamělé matky, osamělého otce a osamělé dcery v polodetailech nebo detailech. Lépe se izolace jednotlivých postav, původně fungujících v jedné rodině, vyjádřit nedala," píše Erik Binder ve film.sk. Téma izolace člověka pronásleduje filmaře z našich zemí už dlouho: v Out se rozpadl svět padesátiletému muži, v Nině dvanáctileté dívce. Ve filmu Piata loď se hroutí jistoty další dvanáctileté. Druhý dlouhometrážní film Ivety Grófové zaujal Berlinale 2017, byl dokonce oceněn Křišťálovým medvědem (!) a druhý dlouhometrážní film Juraje Lehotského byl vybrán na MFF v Torontu. Navzdory oblíbené knižní předloze Moniky Kompaníkové (slovenská kniha roku 2010) nenastal v případě Piate lodi efekt jako u literárních předloh Dominika Dána nebo Evity Urbaníkové. Piata loď měla sice festivalový úspěch, ale u slovenských diváků tolik nezazářila - téma nefunkční rodiny a osamělosti není obecně u českých a slovenských diváků v oblibě, pokud není spojeno s nějakým silným hybatelem jako je znásilnění, viz Pirko nebo Špina. Piata loď zůstává ale díky jemnosti vyjádření, lyričnosti a dětským hereckým výkonům Vanessy Szamuhelové a Matúše Bačišina jedním z nejlepších filmů první půle roku a získává pevné místo ve slovenské kinematografii. 

    pírko-poster

Slovensko-český film Špina (Filthy) režisérky Terezy Nvotové podle scénáře Barbory Námerové s 50 000 diváky je unikátní v tom, že byl koncipován jako artfilm obsazený herci i neherci a získal přitom nadprůměrný počet diváků (před rokem 2016 slovenský film těžko překonával hranici 10 000 diváků). Téma sexuálního násilí tu sehrálo svoje, důležité ale bylo také to, že film je uvěřitelný a velmi dobře zahraný (Dominika Morávková). Svou roli hrálo i to, že podobnému tématu se věnovalo předtím až naturalistické sociální drama Pirko (2016) Lucie Klein a Petra Svobodových a tím neradostnému, ale atraktivnímu tématu otevřelo cestu. Špina je sice sociální, ale poměrně dynamický film, což mu usnadnilo cestu k divákům. I když recenze na Špinu z Variety na MFF v Rotterdamu (7.2.2017) byla rezervovaná (týká se především způsobu vyprávění a nedostatečného zachycení hrdinky od polohy oběti k poloze silné ženy), přijetí na významném festivalu bylo pro film důležité. Zatímco Grófová i Lehotský se pohybují na ověřené půdě, která je z našich filmů známá, film Čiara Petera Bebjaka a scenáristy Petra Balka znamenal přelom. Jde o thriller vracející se do zajímavé doby těsně před Schengenem (2007). Tehdy se lámal čas. Vznikala zelená hranice a zároveň vnější hranice EU, něco v našich zemích do té doby nebývalého. Čiara zachytila toto dění nekompromisně a s výbornými hereckými výkony. Není tu místo pro poezii jako u Piate lodi nebo Niny, protože v kšeftu na ukrajinsko-slovenské hranici o žádné subtilní stavy nejde. Tam jde o peníze a o život. Herecký výkon Tomáše Maštalíra v roli šéfa gangu je mimořádný. To ocenili diváci, Slovenská filmová a televizní akademie i filmové festivaly. Film Čiara tedy v sobě spojil oba póly – divácké renomé i festivalové přijetí, což jistě na dlouhou dobu poznamená pohyb ve slovenské kinematografii. I některé slovenské minority jako třeba Po strništi bos, Bába z ĺadu, Zahradníctvo nebo Tri želania spojuje jedna věc: snaha natočit film tak, aby byl divácky přívětivý.

Jeho veličenstvo divák

Pak je tu skupina filmů zaměřených zcela na diváky, filmů divácky absolutně přívětivých. Slovenský politický thriller Únos Mariany Čengel Solčanské se týká medializované kauzy odvlečení syna slovenského prezidenta Michala Kováče a dosud nevyjasněné vraždy policisty Róberta Remiáše, tedy obecněji státního terorismu a mafiánství. Slovensku se konečně podařil film podobný tomu, co vzniká už několik let úspěšně v Česku – filmy typu Gangster Ka, Kajínek nebo Příběh kmotra. To je určitě důležité, protože politický thriller je žádaný. Film se po zápletkách s výměnou režiséra (původně měl film režírovat Vlado Fischer) a s nutností vyjasnit, do jaké míry budou skutečné postavy čitelné, podařilo dokončit relativně velmi dobře, aktuálně a precizně. Film navázal na významnou mediální kauzu, což jde dnes v evropském filmu priorita – filmy jsou mnohem aktuálnější a realističtější než byly dříve. Z toho důvodu byl úspěšný i nový dokumentární film Terezy Nvotové Mečiar (premiéra na Slovensku proběhla 12.10.2017), protože základní mechanismy, které oba filmy odhalují, v podstatě trvají dodnes.

vsetko-alebo-nic-posterSlovensko-česko-polská koprodukce Všetko alebo nič  Marty Ferencové zabodovala ve všech koprodukčních zemích, což je poměrně neobvyklé. Je to další doklad, že české kinohity nefungují na Slovensku, pokud v nich není nějaký slovenský obsah – a to platí i o v Česku veleúspěšném Andělu páně 2 nebo Teorii tygra. České romantické komedie (v české režii a s případnou slovenskou minoritou) mají na Slovensku stabilních 15 – 20 000 diváků, ale na větší počty nedosáhnou. Výjimkou je letní komedie Bezva ženská na krku režiséra Tomáše Hoffmana, která na Slovensku šla do premiéry v říjnu 2016 a do začátku prosince získala hezkých 44 500 diváků. Dovedu si představit, že po diváckých úspěších slovenských filmů v roce 2017 zesílí snaha točit letní romantické filmy doma a nejen je importovat z Čech. Je jasné, pokud budou mít romantické filmy slovenské reálie, herce, případně i režiséry, bude jejich úspěch na Slovensku mnohonásobný. Film Všetko alebo nič celkem nasbíral 800 000 diváků (z toho na Slovensku 337 000) a ukázal, že touha diváků po romantických komediích tu ještě nebyla naplněna a že diváci čekají na další podobné snímky. Ukazují to i dokumentované několikanásobné návštěvy filmu – jistě unikum. Něco podobného platí o bláznivé komedii Cuky Luky film, kterou režíroval český režisér Karel Janák. Improvizace známé slovenské komediální dvojice se Janákovi podařilo sevřít do uceleného tvaru. Skeče jsou obohaceny o dramatický děj, postavy zbaveny své silné stylizovanosti, což možná ve fázi projektu nikdo nečekal. Film měl na Slovensku 114 000 diváků, velmi silný otevírací víkend a diváci v něm nejvíc ocenili snahu dostat se komediální formou za kulisy show businessu.

Spievankovo posterDětský film Spievankovo a Královna Harmónia v režii Diany Novotné je také film, který myslel především na diváky – v tomto případě nejmenší děti. Filmy pro tuto cílovou skupinu notoricky chybí. Jsou tu opět chytlavé melodie, je tu i děj týkající se ztracené harmonie a je tu i poučný prvek – film učí děti rozeznávat hudební nástroje. Na rozdíl od mnohých kritiků si myslím, že je dobré, že malé děti dostaly takový film. Veselý, písničkový, veskrze pozitivní. Na námitku, že je to film kýčovitý a kazí dětem vkus, mohu říct jen tolik: Jako malý jsem četl pohádky Boženy Němcové a moje babička mi říkala, že jsou na jedno brdo a táta se mi snažil vysvětlit, že je to kýč. Nemyslím si ale, že mě tyhle pohádky vkus zkazily.

 

Filmové experimenty

    

Pak je tu skupina filmů, která byla vytvořena především jako umělecká studie a divák zůstal poněkud stranou. Povídkový film DOGG je radikální film o strachu a manipulaci. Slavomír Zrebný natočil psychologické drama, Viliam Csino parodii hororu, Enrik Bistika stylizovanou gangsterku z východního Slovenska a Jonáš Karásek sci-fi o hranicích televizní zábavy, asi nejlepší film z tohoto kvarteta. Ve filmu jsou aktuální momenty, ale ty jsou překryty vrstvou formálního experimentování. Přesto jde o film, který má své místo, protože upozornil na meze povídkového žánru. Belgický režisér Ruben Desiere natočil v belgicko-slovenské koprodukci Kvetinárstvo, film o třech Romech, kteří v zadní místnosti květinářství na frekventované bruselské ulici kopou tunel, protože chtějí vyloupit trezor blízké banky. Hlavní postavy hrají neherci Tomáš Balog, Rastislav Vaňo a Vladimír Balázs z Luníku IX, hrají se stoickým klidem a s chutí vyprávěčů. Dalo by se říct, že i tento do sebe uzavřený film bere určitý nevelký ohled na diváka. Už v tom, že se v průběhu objeví tři geniální romské dialogy, například o rychlosti, o Česku a o trhání a rozmnožování bankovek. Kvetinárstvo šlo do jisté míry směrem německo-slovenské koprodukce Sloboda Jana Speckenbacha, což je typický artový film vytvořený divácky akceptovatelně, pro mě jakýsi vzor artového filmu.

    

Naproti tomu film Róberta Fiĺa Obchádzka na ceste k dokonalej ilúzii se zcela obrátil zády k divákům. Vznikl bez státní podpory a premiéru měl 7.2.2017 v Kulturfabrik Tabačka v Košicích, zde běžel ještě na další projekci v září, pak občas na nějakém slovenském festivalu. Regulérní uvedení filmu nenásledovalo. Film portrétující náhodná setkání několika osamělých lidí je obtížný. Zdá se, že režisérovi stačí, že postavy se tváří zachmuřeně a patrně si myslí, že jejich smutek má nějakou výpovědní hodnotu. Film připomíná francouzský nový román. Něco se děje, ale nevíme proč a nevíme co. Někdo se s někým setkává, ale neznámě důvod. Někdo píše divadelní hru, někdo jogguje, někdo pracuje v poradenské firmě. Mám pocit, že je tu nevyslovená premisa: postavám se moc na Slovensku nelíbí. Pomalu pomaloučku se skládají jakési portréty málo komunikativních lidí, ale nikdy se nedokončí. Jako by uprostřed malby zůstal nedomalovaný tvar. Zatímco Romové v Kvetinárstvu mluví a mluví a pak kopou tunel, což je jasná situace, v Obchádzce není jasné nic. Je to něco podobného jako netradiční životopisný film 8 hlav šílenství Marty Novákové, což je slovenská minorita roku 2017. Silná premisa o životaběhu ruské básnířky Anny Barkovové zůstává nedokončena, protože takhle silné příběhy se s vysoce omezenými prostředky a bez zkušenosti se životopisným žánrem nedají dělat. V Česku dostal film přezdívku Křižáčkova sestřička, patrně pro svou vysokou stylizovanost. Měl tu jen 1600 diváků. Stejný počet diváků – 1600 – v Česku získala další minorita, ekologická mše slavné polské režisérky Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých (PL-D-CZ-SE-SK), která vznikla na motivy morálního thrilleru polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. Film získal na Berlinale 2017 Stříbrného medvěda a jistě ho nemůžeme řadit mezi filmové pokusy. Je to definitivní, názorově vyhrocené dílo. Diváci v našich zemích ho však odmítli, jako by to byl studentský experiment. Učitelka a protagonistka příběhu Janina Duszejko se stala pro české diváky symbolem ekoteroristky. Film je na české poměry je příliš „zelený", příliš „sluníčkářský", přičemž oba pojmy jsou v Česku aktuálně terčem politického odporu. Čímž se obloukem dostávám k tomu, co jsem řekl na začátku. Jakou bude mít nekompromisní střet koblihářů se sluníčkáři dopad na filmové dění? Zatím to nevíme, můžeme se jen domnívat. Vypadá to, že dojde ještě k hermetičtějšímu oddělení komerční a artové kinematografie. Nemyslím si, že je dobrý vývoj, protože spíš - a možná naivně - věřím v jejich propojování. 

Dokumentární tvorba

Meciar PosterNa některých dokumentárních filmech je vidět, jak hluboko se ve slovenské společnosti dostala doba tzv. mečiarismu. V dokumentárním filmu Terezy Nvotové Mečiar se sice povedlo ukázat člověka Mečiara, od muže, který po roce 1970 sice odsoudil sovětskou okupaci, ale v zásadě hájil ideály socialismu, po roce 1989 stačil úspěšně naskočit na rychlík revoluce a odhalit „zrádce" až po obraz kouzelného dědečka, který ve své vile v Trenčianských Teplicích zažíhá oheň v krbu. Druhá rovina rekapituluje, jak konkrétně probíhaly akce státního terorismu v devadesátých letech a jak se po únavě z prezidenta Havla stalo Slovensko zralé pro výbuch nacionalismu. Objevují se tu i klíčoví hybatelé dnešní doby, například bývaly premiér Robert Fico a politický marketér a reklamní mág Fedor Flašík. Bývalý člen HZDS a spisovatel Luboš Jurík upozorňuje na to, že slovenská politická scéna má stále tendenci obviňovat média z toho, o čem negativně píší, místo aby se obrátila proti příčinám. Mečiar je v podání Nvotové – a v tom je aktuálnost filmu – jen první z řady autokratických vládců, kteří se posléze zahnízdili v celé střední Evropě a dosáhli toho, že ti, co bojovali za demokracii, jsou dnes pejorativně nazývání sluníčkáři, havlisti nebo demoblok. Autokraté nesnášejí novináře, kteří odmítají multiplikovat jejich pravdu (Okamura v Česku) a milují ty, kteří je opěvují. Třetí rovinou filmu jsou osobní vzpomínky režisérky, která si v dětství ráda hrála na Mečiara. Byl to člověk, který jejich rodinu zpočátku uhranul, později se od něj vnitřně distancovali. Byl to složitý psychologický proces. Osobní vzpomínka má v tomto historickém panoramatu jedné doby možná větší důležitost než výpovědi pamětníků. Režisérka kriticky hodnotí funkci „vůle lidu", který se vždy mýlil ve svých vůdcích a říká, že sama přestává věřit, že se něco změní. Těmito třemi rovinami se dokument Nvotové odlišuje od běžné dokumentární produkce na Slovensku, dodává filmu jiskru a činí ho nezaměnitelným. „Ani marketingové pozadí vysoké politiky není nové téma: od Kandidáta přes dokumenty Piussi a Rema je už nějaký čas usazená v kontextu slovenského filmu," píše v recenzi ve film.sk Jana Dudková. Obraz lokálních slovenských dějů přerůstá v obraz současné Evropy, dokonce Bratislava tu není ukázána jako město šedivých neopravených domů, ale jako moderní prosvícené město na evropské řece Dunaji.

I dokumentární film Tomáše Hučka Boli při tom (Riaditelia), odvysílaný 26.6.2017 v televizní verzi v RTVS a natočený v koprodukci Filmbis a RTVS, se zabývá v podstatě trvajícím traumatem z Mečiara. Na příkladu třinácti polistopadových ústředních ředitelů Slovenské televize ukazuje stálý boj za názorovou samostatnost média a vliv Vladimíra Mečiara – například jak za Jozefa Darma došlo ke zrušení satirických pořadů herce a moderátora Milana Markoviče a změny postupovaly dál a do hloubky. A pokud nejde o vliv politiků, táhne se ve filmu jako červená nit vliv STV na národní kulturu, například to, že Richard Rybníček měl pověst „likvidátora slovenské kultury". Václav Mika „se snažil udržet STV při životě", ve funkci se udržel nejdéle ze všech, co je snad příznakem blýskání na lepší časy a naděje, že ústřední ředitelé STV nebudou měněni na politickou objednávku.
Jeden z nejlepších artových dokumentů roku 2017 je Hotel Úsvit debutující režisérky Márie Rumanové, který měl světovou premiéru v soutěži MFF IDFA Amsterdam a později byl uveden například na - Visegrad Film Festival IndieCork. V produkci Pukchart Films vzniklo depresivní dílo o dříve industriálním městě (Čierná nad Tisou), kde stará doba sice skončila, ale nová ještě nenastala. Sledujeme tu čtveřici postav v bludném kruhu mezi námezdní prací a kriminálem. Před chátrajícím hotelem Úsvit, dříve výstavní síni socialismu, se scházejí komunisté, aby apelovali na většinou nezaměstnané obyvatelstvo. Film se pohybuje jemně po hranici mezi dokumentem a fikcí. Zas stejné téma: nedovedeme se podobně jako postavy filmu vyrovnat s minulostí. Unikátní atmosféra, socialistický skanzen, nezaměstnanost. To zajímá v dnešní době určitě víc zahraniční festivalové publikum než to domácí. A další téma, které je mezinárodně sdělné: romský a sinti holocaust. Dnes je to žhavé politické téma v Česku, protože extrémistické strany tu a tam tvrdí, že romský holocaust neexistoval. Film Roberta Kirchhoffa v produkci Hitchhiker Cinema, atelier.doc, RTVS a ČT Diera v hlave je „nejasným svědectvím o konci světa". Obrovským kladem filmu je to, že režisér ho natáčel v sedmi evropských zemích a našel tak výrazné postavy, jako je víc než devadesátiletý romský nomád a autor Raymond Gurême, který žije v přívěsu, chodí demonstrovat za svobodu a stěžuje si na francouzských úřadech, protože se obává deportace ze země EU. Kirchhoff tu nevytvořil faktografický, ale emocionální dokument, opřený o témata, která nejsou středem běžného diskurzu. Nepracuje s archivy, ale s lidmi. Jeho hlavní devizou není objektivita, odstup, ale soucit s postavami, které ztrácejí paměť a někdy si už nedokážou vzpomenout. Hlavní téma je opět to z minulosti: zůstává v ní mnoho nevyjasněného, což zatěžuje naše současné vědomí. Toto právě je pro režiséra hlavní paralela: dnes opět nastává období xenofobie a nesnášenlivosti. Což upoutalo filmové festivaly v Evropě i v USA.

varga poster1Ve slovenském dokumentu stále pokračují dokumenty o umělcích a dokumenty přírodopisné. Po Štvorci v kruhu Ľubomíra Štecka, Nespoznaném Mira Rema, Pare na riekou Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy vznikl v roce 2017 dokument Varga, kde debutantka Soňa Maletzová sleduje rockového klávesistu a skladatele Mariána Vargu (1947-2017) na sklonku jeho života. Sem svým způsobem patří i povídkový dokumentární film Ťažká duša Marka Šulíka (tři příběhy hudebníků z romských komunit) a Bars dobrý film Jána Stračiny, což je dokument o desítkách hudebníků prešovské hudební scény od IMT Smile až po Katku Knechtovou. Varga je trochu něco jiného, protože podobně jako první tři jmenované dokumenty sdílí i něco jako životní pocit. Poměrně smutný pocit.

vabenie-vysok-posterTK-ziva rieka POSTERssr pozvanka

Z přírodopisných filmů je nejzajímavější Vábenie výšok, syntetické dílo Pavola Barabáše vyprávějící o slovenských (a českých) horolezcích 80.let, kteří zdolali významné osmitisícovky v Himalájích. A samozřejmě tu má svoje místo ekologický dokument Erika Baláže Tajomné Karpaty – Živá riekaSprísahanie šedej rasy Maroše Beráka mapuje zvláštní scénu slovenských ufologů, kteří věří například tomu, že kosmické bytosti, které nám dávají znamení, ovládají i naše banky a toky našich financí.

Animované filmy

websterovci posterPodle počtu a stopáže animovaných filmů by se mohlo stát, že Slovensko těžko konkuruje animátorským velmocem jako je Velká Británie nebo Francie, namátkou mě napadá film S láskou Vincent (GB-PL-USA) v režii Doroty Kobiely a Hugha Welchmana. O amerických animovaných celovečerních filmech typu Jak vycvičit draka nemluvím záměrně, na to prostě v našich zemích nemáme. Na Slovenku se sice v roce 2017 neobjevil celovečerní animovaný film jako byl LokalFilmis  Jakub Krónera v roce 2015, ale vznikly špičkové filmy jako 39 týždňov, 6 dní Joanny Kožuch a Borise Šímy – opět kombinace animace a hraného projevu jako v jejich předchozím filmu Fongopolis. Poselství filmu s tématem těhotenství, mateřství, moderního otcovství ve formě deníku muže a ženy a symboliky plodu je výrazné a snese konkurenci s nejlepšími zahraničními filmy. Tento krátký film byl uváděn do distribuce spolu s filmem Piata loď. Krátký animovaný film Žltá Ivany Šebestové byl uváděna s filmem Out, opět je tu patrná vysoce metaforická rovina. Animovaný televizní seriál (3D animovaný večerníček) Websterovci v režii Kataríny Kerekesové o pavoučí rodině je vtipný a je nasazen na výrazný děj, který v pavoučích rozměrech připomíná svět lidský. Výrazný děj jiným animovaným filmům většinou chybí. Animované filmy se pohybují často v jakési snové krajině a vypadá to, že ani nemají moc co říct. Animovaný film zjevně nemá dost specialistů při výrobě, má problémy v distribuci a chybí mu producentské zázemí, které by ho protlačovalo do světa.

Celkově se slovenská kinematografie letos – zejména v hrané tvorbě – vydala na zatím neprobádanou půdu. Slovenský film začal usilovat o diváka, ale zároveň mnozí tvůrci požadují – a právem – aby při životě zůstal i segment umělecký. Tedy segment vysoce subjektivní, estetický a novátorský. Dokumentární film si udržuje jistou různorodost, zejména na poli nefaktografického dokumentu, který pracuje nejen s informacemi, ale i emocemi – jde o polohu mezi dokumentem a fikcí, známou například z filmu Požár na moři (2016) Gianfranca Rosiho. V roce 2017 tedy slovenská kinematografie pokročila, diferencovala se a dokázala najít nová, zajímavá témata. Škoda, že zatím nedokázala být více aktuální, spjatá s tím, co prožívají lidé dnes a denně.

Radovan Holub 24.4.2018