Slovenský film 2015: žánrová různorodost na vzestupu

Radovan holubHrdinové, kteří prohrávají – čtyři hlavní hrané filmy roku 2015

Vypadá to jako zázrak, když si uvědomíme počet natočených slovenských filmů od roku 1993. Slovenský film, který po rozdělení republiky skomíral s několika málo tituly ročně, dnes směle konkuruje českému filmu, a to jak v úrovni finanční podpory, tak v počtu titulů a bohužel i v počtu zbytečných filmů, které přinesly možná něco tvůrcům, nikoli však divákům. Nedá se samozřejmě očekávat, že v roční kolekci budou jen geniální a mezinárodně srozumitelné filmy. Ostatně slovenské, slovensko-české, česko-slovenské nebo české filmy běží v zahraničí většinou na filmových festivalech a do běžné distribuce pronikají jen ojediněle. Festivaly mají specifické chutě i specifické publikum. Tlačí diváky do představy o divokém Východě, kde kapitalismus ničí své oběti, kde nejsou žádná pravidla a kde žije plno outsiderů, zvyklých padat na kolena nebo i níž. Zrovna tak jako západní festivaloví dramaturgové za socialismu očekávali od československého filmu kritiku komunismu, očekávají nyní kritiku kapitalismu. Podlomených, zničených a ztracených hrdinů je v letošní kolekci filmů celá řada. Jedním z nich je bývalý špičkový boxer a olympionik Peter Baláž, přezdívaný Koza. Jeho trenérem je Ján Franek, také bývalý boxerský přeborník. Baláž v současné době žije na okraji společnosti a jeho šance vrátit se na dráhu sportovní kariéry jsou malé. Slovensko-český film Ivana Ostrochovského Koza byl uveden loni v sekci Fórum na Berlinale a zařadil se mezi nejúspěšnější festivalové filmy sezóny. Západní festivalové publikum by těžko zajímal film o úspěšném sportovci z Východní Evropy, pokud by to nebyl přímo nějaký Jágr. Jsou vůbec takové filmy jako Koza potřebné nebo ne? Odpověď je určitě ano. I když v očích západního publika jen zmnožují obraz Východní Evropy jako teritoria divných existencí, je mezinárodní úspěch filmu velmi důležitý. Film Koza trochu připomíná bosensko-francouzsko-slovinský film Epizoda ze života sběrače železa z roku 2013. Také Tanovićův film byl svým stylem hraný dokument, který sehrál primární roli na mezinárodních festivalech. „My jsme na festivalech v podstatě bizarní krajina, od nás se očekává nějaké sociální drama," řekl režisér a producent Michal Kollár.
Do souboru poznamenaných hrdinů určitě patří fiktivní, ale velmi přesně koncipovaná herečka Eva Nová, jejíž kariéra vrcholila za socialismu, v 80.letech. Ve slovensko-českém filmu Marko Škopa Eva Nová touží herečka navázat na svou bývalou kariéru a sblížit se se synem, na kterého dlouho kašlala. Bydlí na sídlišti, tápe, je nešťastná. Téma filmu je ústup ze slávy, zablokované rodinné vztahy, alkoholismus, vztah matky a syna, neschopnost se zařadit do moderního životního stylu. O nadnárodním potenciálu projektu svědčila mj. dotace bruselského programu MEDIA na vývoj látky a účast na workshopu Torino Film Lab. Je dobré, že stárnoucí herečce dává přitažlivou tvář Emília Vášáryová. A je dobré, že film má citlivou ženskou hrdinku. Stárnutí je v současné době věnována celá řada nových filmů, například český film Teorie tygra s Jiřím Bartoškou, Domácí péče Slávka Horáka nebo slovenský film Vojtech Viktora Csudaie. Jediný hrdina z těchto tří je úspěšný – je to veterinář Jan v podání Jiřího Bartošky. Ale ani ten na tom není nejlíp, protože ho sužují neduhy stáří. Eva Nová má realistické kulisy, realistické zápletky, ale její vnitřní svět je s realitou těžko slučitelný. To je základní vnitřní napětí filmu, kterému může rozumět kdokoli, ať je to Slovák, Čech nebo Turek. Proto byla tato nenápadně a přesvědčivě natočená one woman show oceněna v zahraničí, i když doma na ni přišlo jen necelých 10 000 diváků. Točit takové filmy má smysl. Jednak kvůli udržení humanistické tradice slovenského a českého filmu, jednak kvůli tomu, že jejich základní pocit je mezinárodně sdělný. Katarína Mišíková při hodnocení filmové tvorby na Týdnu slovenského filmu zařadila film Koza a Eva Nová mezi tzv. filmy druhé šance, čímž podtrhla jejich silný apel na diváka. Eva Nová v dubnu ovládla cenu Slnko v sieti a získala 5 národních cen.
Do třetice je tu autorský film Vojtech z Grimaldi Production. Film Viktora Csudaie s Matejem Landlem v roli padesátníka Vojtecha Zápražného, který se nehodí do současné společnosti, se stal na Slovensku terčem kritiky. Je prý příliš televizní, nevyvážený, humor je komunální. Jeho dobrému mezinárodnímu přijetí určitě vadí to, že vdovec Vojtech Zápražný je v podstatě komik, film není sociální drama, ale situační komedie a lidské vztahy jsou pojednány lehce a v humorném nadhledu. Nešťastník je vyhozen z call centra (aktuální moment) a hledá práci. Vyústění příběhu je pozitivní. Celý příběh nezaměstnaného je laděný v humorné nadsázce a obsahuje řadu komediálních situací a romantických motivů. Nejde o nějakou hlubokou sociální sondu, ale spíš o črtu ze života nevýrazného a poněkud nešťastného člověka ve stylu Akiho Kaurismäkiho. Toto vše naopak pomohlo domácímu přijetí filmu. Film je uvěřitelně natočen, má dobře zvolené postavy a příběh je pro diváka akceptovatelný. Téměř 20 000 diváků a náklady 180 000 Eur posunují Vojtecha do oblasti „efektivní tvorby", tj. film je úspěšný v relaci k tomu, jaké na něj byly vynaloženy náklady. Je to pátý nejnavštěvovanější film loňské produkce s nejvyšší průměrnou návštěvností na jedno představení, jinými slovy je to film s vysokou užitnou hodnotou. Producent Rudolf Biermann se při diskusi na ArtFilmFestu vyjádřil v tom smyslu, že do budoucna je množství natáčených filmů na Slovensku udržitelné, pokud budou tyto filmy levné. To je případ Vojtecha. Proto ho řadím k filmům, které v celku roční produkce sehrály vysloveně pozitivní roli.
Temná studie lidské psychiky ve filmu noir Čistič s přibližně 2 000 diváky popisuje Bratislavu jako nepříjemné město, ve kterém jsou destruované lidské vztahy a převládá temnota. Film Petera Bebjaka svým způsobem navazuje na Krištúfkův velmi dobrý film Viditelný svět. Pohřební služba, čištění bytů po zemřelých, kulisy socialistického funkcionalismu, kaluže, přítmí, zničení lidé, oprýskané zdi. Hrdina Tomáš je „pojebaný psychopat", voyeur, který je schopný navázat vztah pouze pozorováním druhých lidí z úkrytu. O to víc je překvapivý vývoj jeho vztahu ke Kristině, která je podobně osamělá jako on. Vývoj jejich vztahu je nosný moment filmu. Nicméně podobnou stylistickou hru ocení většinou jen poučený divák a milovník filmu. Není mnoho řadových diváků, kteří mají trpělivost s dešifrováním stylistických nuancí. Čistič překvapil festivalové publikum svou stylovou vycizelovaností, svým důrazem na banalitu všedního dne, na neviditelné i viditelné násilí a neschopnost komunikace. Tím je film cenný. Je to stylově kompaktní dílo, ale jeho cesta k divákům je jakoby záměrně znemožněna, není tu jediný motiv (snad kromě Kristiny), jímž by režisér usnadnil divákovi cestu. V tom vidím určité pohrdání divákem. Film se dostal na relativně velké množství filmových festivalů jako MFF ve Varšavě (říjen 2015), Středoevropský a východoevropský festival Lucemburk (říjen 2015), MFF východoevropských filmů (listopad 2015), MFF Black Nights Tallinn (listopad 2015), MFF v Chennai, Indie (leden 2016) nebo MFF v Aubagne, Francie (březen 2016) nebo MFF v Lecce, Itálie (březen 2016).

Oblíbený žánr – pohádka a filmy o dětech a pro děti

Loňská kolekce filmů je žánrově pestřejší než to bylo doposud. Nevzniklo tolik sociálních depresivních filmů, nabídka byla vícežánrová. Nevytvořila se sice ještě vrstva konzumních mainstreamových filmů jako v Česku (Příběh kmotra, Gangster Ka, Padesátka, Celebrity s.r.o., Život je život), nicméně směřování kinematografie je i na Slovensku jasné: autoři nechtějí už dělat jen filmy pro prázdné sály, chtějí diváky, chtějí ohlas. Dvě pohádky roku 2015 jsou jasným důkazem nového směřování – Sedem zhavranelých bratov v režii Alice Nellis a Johankino tajomstvo od Juraje Nvoty. Nellis natočila pohádku s náklady ve výši 1,8 mil. Euro s vynikající Marthou Issovou v roli Bohdanky. Řemeslně precizní pohádka získala dotaci Eurimages, což svědčí o jejím mezinárodním potenciálu. Rezonovala v Česku i na Slovensku (70 000 diváků v ČR a 46 000 na Slovensku – zde třetí nejnavštěvovanější film roku 2015). Zajímavé na ní je to i to, že měla pozitivní ohlas také u kritiků a že se dostala na celou řadu zahraničních festivalů v Evropě i v Asii. Na All Lights India FF získala tato slovensko-česká pohádka dokonce Cenu diváků. Za jediný problém považuji PR aktivitu v Česku – tady byl film vydáván za čistě český, i když je přímo vzorovým příkladem česko-slovenské koprodukce. Naproti tomu Johankino tajomstvo je primárně televizní film, v kině měl jen devět představení. Film vznikl v několikanásobné slovenské koprodukci s účastí České televize. Je otázka, jestli obsazení Dominiky Zeleníkové do role obyčejné dívky, která si získá srdce prince, bylo správné. Ze záměny děvečky za panoše, z jízd na koni, ze zásahů kouzelnice mohl film vytěžit mnohem víc. Zdá se, že byl natočen příliš rychle, že se patrně spěchalo na dokončení scénáře. Nicméně i tady lze vidět pozitivní moment: pohádka byla v televizi dobře přijata (vysílána 25.12.2015) a je dobře, že po Lásce na vlásku vznikají každoročně na Slovensku pohádky, které mohou zaujmout několik generací. Když přičteme pátý díl oblíbené série filmů pro nejmenší od Spievanky a Zahrajka ze Spievankova (O profesiach), distribuovaný úspěšně v kinech, na DVD a na YouTube, máme v kolekci letošních filmů potřebný záběr od nejmenších dětí po celé rodiny. To, že jednotlivé filmy nemají jednotící dějovou linii, není podle mého třeba řešit ve chvíli, kdy je film určen jen pro domácí diváky a příběhových filmů pro malé děti je ve filmové i televizní nabídce mnoho. Segment filmů pro děti a mládež doplňuje slovensko-česká koprodukce Rukojemník (český distribuční titul Jak jsme hráli čáru) Juraje Nvoty, pokus o slovenské Pelíšky. Je důležité mít film, který obnovuje historickou paměť – šedesátá léta, sovětská okupace 1968. Rukojemník je sedmý v hitparádě návštěvnosti. Překonal magickou hranici návštěvnosti 10 000 platících diváků podobně jako Wilsonov – ten je šestý. Mělo to ale být mnohem víc. Oba dva filmy jsou v žebříčku návštěvnosti těsně pod Vojtechem, který však stál na nákladech desetinu toho, co Wilsonov. Tady opět narážíme na to, co bych nazval „efektivní film". Nicméně Rukojemník je přínosný v tom, jak přesně rozehrává charaktery – ti, co jsou pro „demokratizaci", pro obnovu společnosti, konzervativní komunisty a udavače a do jisté míry rozumné lidi mezi oběma póly. Jeho problém není ani tak v postavách jako v tom, že mnohé nich zůstávají figurkami a nemají v sobě strhující patos jako charaktery Pelíšků.

Žánrové mixy

Pak jsou tu ještě hrané koprodukční filmy, které obsahově nebo finančně směřují k české straně, jde tedy o filmy spíš české, i když mají slovenskou účast. Je to jednak Domácí péče českého režiséra Slávka Horáka a jednak Wilsonov taktéž českého režiséra Tomáše Mašína. Wilsonov má sice majoritní slovenské financování, obsahově se na něm podílí slovenská strana (autor Michal Hvorecký, kameraman Martin Štrba, hudba Michal Novinski, produkční společnost PubRes), ale má „české hvězdy" a česko-moravskou mentalitu a obecně je v Česku vydáván za „českou komedii". Samozřejmě, tohle „české v Česku" a „slovenské na Slovensku" je nešvar u více česko-slovenských titulů jako je třeba Sedem zhavranelých bratov, Rukojemník nebo očekávaní Lichožrúti. Tento nešvar je řešitelný razantním vstupem slovenských koproducentů v rámci smluvních vztahů tak, aby čeští koproducenti nevydávali tyto filmy v Česku za filmy čistě české. Dokonce i Eva Nová figurovala v několika článcích v českém tisku jako český film!
Domácí péče měla patrně větší ambice, pokud jde o návštěvnost v Česku, protože po premiéře v mezinárodní soutěži na MFF Karlovy Vary si získala výsadní postavení. Získala také Zvláštní uznání poroty na Finále Plzeň 2016. Zemitá, pracovitá a ekologicky myslící zdravotní sestra Vlasta (velmi dobře ji ztvárnila Alena Mihulová) je sice pozitivním filmovým hrdinou, což je v době filmových hrdinů zničených alkoholem a drogami novum, ale film příliš těží z českého rurálního stereotypu s vesničany, nedůvěřivými k mocným tohoto světa a z nepříliš rafinovaného děje. K Wilsonovu se netřeba šířeji vyjadřovat, toto režijní selhání bylo už mnohokrát analyzováno. Škoda, byla tu jistá šance přiblížit se komediím Oldřicha Lipského. Šířeji je film poučný v poznání, že autoři mnohých slovenských a českých filmů jdou po krátkých epizodách, které přibližným způsobem skloubí k sobě, snaží se o okamžitý efekt, ale nezvládnou složitější epický celek s jeho politicko-společenskými souvislostmi, což je například kauza filmu Wilsonov. Přitom scenáristou filmu byl talentovaný Marek Epstein (že i u nás jde jít cestou vycizelovaného scénáře, ukazuje například nový česko-slovenský film Já, Olga Hepnarová). Kladem filmu Wilsonov je relativně vysoká návštěvnost, která však měla být u výpravného filmu tohoto typu mnohem vyšší!
Také maďarsko-slovenský film Szabolcse Hajdu Mirage patří k slovenským minoritám podobně jako Domácí péče. Je to svou povahou festivalový film, který souzní s myšlenkami většiny filmových festivalů: touha po svobodě, tolerance k jiným rasám, soucit s handicapovanými, s běženci a jinými outsidery. Možná právě proto se film Mirage dostal na celou řadu důležitých mezinárodních festivalů podobně jako Koza, Rodinný film, Čistič, Eva Nová, Fair Play, Deti nebo Domácí péče. Hajdu má navíc na mezinárodních festivalech renomé díky svému předchozímu filmu Bibliotheque Pascal (2010).

Dokumenty, které zůstanou v paměti lidí

Rostoucí je segment dokumentárních filmů. Vlastně i některé hrané filmy (Koza, Vojtech, Eva Nová) mají dokumentární momenty nebo dokonce dokumentaristickou inspiraci. Už potřetí v nedávné minulosti se slovenský dokumentární film umístil na přední příčce filmové hitparády. Film Rytmus: Sídliskový sen se stal vůbec nejnavštěvovanějším filmem roku 2015 s téměř 82 000 diváky. Předtím to byl film 38 a film Všetky moje deti. Rytmus Mira Drobného o oblíbeném slovenském rapperovi je postaven jednak na hudebním fenoménu Patrika Vrbovského, jednak na oblíbeném schématu „přes překážky ke hvězdám", který funguje spolehlivě ve většině filmů. Během osmi let vývoje a výroby látky se podařilo dát dohromady úctyhodné množství materiálu, šikovně ho sestříhat, dát filmu tvar. Film měl dobré distributory a obsahuje jeden důležitý moment, který umožňuje identifikaci široké veřejnosti s tématem: zpěvák je tu stylizován jako rebel, jako otloukánek, vychovaný ulicí, kterého se vzdal vlastní otec, rodina se rozpadla, ale který přesto uspěl: „Mám kurvy, mám cash, volajú ma Maestro, jsem Cigi, navždy spojený s nižší kastou," zpívá Rytmus. Film je upřímný, sentimentální i vtipný („Život je jako slovenský film, je možné, že ho nikdo nepochopí") a to diváci oceňují. Na oficiálním hodnocení dokumentární tvorby v rámci Týdne slovenského filmu zaznělo, že film je „dramaturgicky nejasný". Další kritiky filmu vyčítaly, že tu absentuje popis Rytmusovy hudební kariéry a že je to spíš film o rodinných záležitostech. Mně se naopak zdá, že je dramaturgicky jasný, ale snaží se o jistou pro diváky akceptovatelnou uhlazenost a nechce jít do příliš kritických momentů jako šel například Miro Remo v dokumentu o Richardu Müllerovi Nespoznaný. To, že je Drobného film víc o životě než o díle, mi připadá normální.
Dokumentární film o mírové a válečné Libyi Farby piseku vyprávěný na osudu slovenské zdravotní sestry Ĺubicy El Malaheg je jeden z dalších důležitých slovenských dokumentů, vytvořených časosběrnou metodou. Je to relevantní film, postavený na osudech Slovenky, která konvertovala k islámu a prošla osobní tragédií. Díky úzkému kontaktu režiséra Ladislava Kaboše s povstalci se podařilo natočit unikátní záběry ve městě Misuráta a popsat vztah členů rodiny k tomuto městu, ke Slovensku, k obětem války a k válce samotné. Jsou tu obsaženy i světodějné momenty jako je osud Umrana Šaabana, který v roce 2011 zabil Muammara Kaddáfího, byl příznivci Kaddáfího unesen, mučen a nakonec se dostal do nemocnice, kde sloužila Ĺubica. Tyto momenty jsou popsány bez patosu, bez krvelačnosti nebo senzacechtivosti. Proč se film nesetkal s větší odezvou na festivalech v cizině a u domácích diváků? Filmové festivaly jsou zahlcené filmy s tematikou migrace, o válkách a detenčních táborech. Je obtížné konkurovat filmům, natočeným třeba v Afghánistánu, v libyjském detenčním táboře nebo dokonce v syrském městě Rakka. A domácí diváci se jak v Česku, tak na Slovensku otáčejí k těmto tématům zády, nezajímají se o ně zrovna tak jako se nezajímají o filmy s romskou tematikou. Pokud bychom chtěli vědět proč, bylo by na místě uvažovat o dědictví netolerance za socialismu, o skrytém rasismu a dlouhodobě vypěstovaném nezájmu o to, co je „cizí". Slovenská i česká populace se prostě distancuje od Muslimů nebo Romů a odmítá tématům o nich naslouchat.
Do třetice bych rád mezi dokumenty roku jmenoval film Jaroslava Vojteka Tak ďaleko, tak blízko. Jde o časosběrný observační film s několika autistickými protagonisty. Film má osvětový i umělecký pól, a všímá si detailů, jimiž žijí děti postižené autismem. Podobně jako u filmu Farby piesku nelze relevanci tohoto filmu měřit počtem diváků. Není náhodou, že ve Velké Británii se nyní připravuje film podle knihy japonského autisty Naoki Higašidy The Reason I Jump. Knihu začal Higašida psát před osmi lety, když mu bylo třináct. Zabývá se v ní i otázkami, proč autisté mluví tak nahlas, proč se vyhýbají očnímu kontaktu a zda je pravda, že nesnášejí, aby se jich někdo dotýkal. Higašidovu knihu objevil díky své japonské manželce britský spisovatel, autor románu Atlas mraků David Mitchell, který má sám syna autistu. Malá středoevropská kinematografie tyto kontakty (Higašida-Mitchell-mezinárodní koproducenti) sice nemá, nicméně Tak ďaleko, tak blízko je mimořádně potřebný film, který má podobnou poznávací a estetickou hodnotu jako kniha The Rason I Jump. Ne náhodou se stal nejlepším slovenským dokumentem roku 2015 podle hlasování SFTA pro národní cenu Slnko v sieti.

A ještě dokumenty – paměť přírody a paměť dějin

Jako ambiciózní lze kvalifikovat také dokumentární film Čakáreň v režii Paĺa Korce. Jde o portréty sedmi dívek, které čekají na životní příležitost. Jde tu zachycen jakýsi smutek dívek nad plynoucím životem. Nejlepší je postava Sáry Miklášové, dívky s alternativními názory. Matka ani rodina ji nezajímají. Ve filmu jde o jakési polotovary mezi životem a filmem, nic tu není moc inscenováno, nic není příliš realistické, ale přitom režisér vychází z banálních, každodenních situací. Část děje se odehrává na hlavním nádraží v Bratislavě, kde také stále někdo čeká, panuje tu pocit improvizace, nic nemá začátek ani konec. Je to film o samotě a lidech bez domova, ale nemá pevný tvar a to mu škodí. Na opačné straně spektra je film Suri v režii Pavola Barabáše. Outdoorový film, který má své stabilní diváky, který má hrdiny, co něco chtějí a určitý, definitivní tvar. Hlavním smyslem je projet divočinou po řece Omo a navštívit kmen Surmů v jihozápadní Etiopii. Obvyklý dobrodružný cestovatelský a etnografický rozměr režisér nyní překračuje ve směru civilizační kritiky: na území kmene Surmů se má začít těžit nafta a zlato, oblast je už skenována pomocí satelitů, hrozí vyhlazení původních kmenů. Film má svou gradaci – vrcholem filmu je sledování tradičního rituálu donga v osadě Suri, která je základem řádu kmene. Policejní zákaz rituálu má přispět k pádu domorodců, kteří jsou pro velké, zejména čínské korporace brzdou pokroku. Dobrodružný film je tu spojen s filmem společensky brizantním a kritickým, což je u Barabáše novum. Ve stopách Pavola Barabáše jde film Akceptácia v režii Jaroslava Matouška, který napínavě zaznamenává extrémní (denní i noční) cestu tatranských horalů Michala Maláka a Miroslava Leitnera na lyžích Trab přes 23 tatranských dolin a 18 vysokohorských sedel po stopách legendárního slovenského horolezce Vlada Gipsy Tatarky. Film není tak přesvědčivý jako Barabášovy dokumenty jednoduše proto, že nevíme, jestli účastníci expedice, když mluví, tak vysvětlují pro diváky nebo jen komunikují mezi sebou. Film ještě nebyl v oficiální distribuci. Ale i tak jde o outdoorový film, který bude mít své diváky.
Další dokumentární filmy se týkají konkrétních osobností a jde víceméně o medailóny. Jsou to filmy Milan Čorba v režii Martina Šulíka, Anton Srholec režírovaný Alenou Čermákovou, Zmenil tvár Šanghaja (Ladislav Kaboš) a Očami fotografky Mateje Mináče. Šulík natočil průvodce životem známého slovenského scénografa, kostýmního výtvarníka, děkana a rektora VŠMU, který byl třicet let manželem Emílie Vašáryové. Jde v podstatě o chronologické shrnutí běhu života na základě stěžejních tvůrčích počinů, podepřené výpověďmi lidí, kteří Čorbu dobře znali. Na rozdíl od dokumentu o Rytmusovi se upřednostňuje dílo, nikoli soukromý život. Film prochází padesátá léta, obrodný proces na konci šedesátých let, dominanty sedmdesátých let (Růžové sny, 1976). Film je koncipován odborně, jde do detailů a ukazuje kostým nejen jako vizuální téma, ale jako postoj k době. Dokument o knězi a spisovateli Antonu Srholcovi (zemřel 7.1.2016) začíná oslavou jeho 85.narozenin a vrací se obloukem zpátky k jeho činnosti v Sileziánském ústavu, jeho uvěznění v Leopoldově a Jáchymově za pokus o ilegální přechod hranic, k šedesátým letům v dělnických profesích a konečně k jeho první oficiální cestě do Itálie, kde dokončil studia teologie a byl roku 1970 vysvěcen. Zmíněna je mj. účast v pouti na Velehradě a „boží soud", tedy pád zdi v roce 1989, kdy Srholec konečně dochází uznání a získává několik důležitých ocenění. Je vypíchnut i jeho nesouhlas s Robertem Ficem (Fico později nepřišel na jeho pohřeb). Jako jistý mezník je interpretováno, že založil resocializační zařízení pro bezdomovce Resota. Tento motiv je důležitý už proto, že Srholec se sám cítil jako bezdomovec, jako „pastýř na volné noze". Film je motivicky provázaný, svižný, díky postavě kněze vitální a optimistický, možná v některých momentech příliš „televizní". Jednotlivé časové roviny se mísí, film však zůstává přehledný. Je mnohem osobnější než dokument Martina Šulíka, který jde především po profesionální linii. Očami fotografky je dokument o fotografce Zuzaně Mináčové. Režisér filmu prokládá dokumentární části fiktivními obrazy, shrnuje její život a na konci se vrací do koncentračního tábora v Osvětimi a odhaluje její rodinné tajemství. Nacismus je zachycen věrohodně (i s akcentem na současné hnědnutí společnosti), doba socialismu o něco méně věrohodně. Je zmíněno přátelství fotografky s jugoslávským animátorem a režisérem Dušanem Vukotićem, který Mináčovou naučil výtvarně vnímat a se slovenským muzikologem Igorem Wasserbergerem. Zmenil tvár Šanghaja je portrét výjimečné osobnosti architekta Ladislava Hudce, jenž vyprojektoval v Šanghaji více než 60 budov v letech 1919-1947 včetně prvního mrakodrapu Dálného Východu. Režisér měl k dispozici unikátní rodinný archiv. Natáčel v Číně, USA, Kanadě, Slovensku a Monaku. Film měl světovou premiéru roku 2010 pod názvem The Man Who Changed Shanghai v šanghajském Grand Theater, což bylo svého času nejluxusnější kino města a bylo projektované od Hudce. Pro premiéru na Slovensku a v Česku v roce 2015 byl film digitalizován. Toto je pro Kaboše důležitý moment: snaží se svým filmům zajistit různorodými způsoby distribuce delší život než je obvyklé.
Do této skupiny portrétů patří i dokument Návrat do horiaceho domu o hrdince SNP a příslušnici britské tajné služby Martě Reikové alias Chavivě Reick alias Adě Robinson (1914-1944) od režisérky Anny Gruskové, který překvapivě objevuje život a názory další výjimečné Slovenky, židovské aktivistky a protifašistické bojovnice, která za války pomáhala židovským dětem dostat se do Palestiny. A sem patří i britsko-slovenský dokumentární film Posledný portrét o slovensko-kanadském renomovaném komerčním fotografovi Yuri Dojčovi, který se po 70 letech vrací na Slovensko, aby zaznamenal, co zbylo po židovské populaci a co po sobě zanechali ti, co odcházeli do koncentráků (např. škola v Bardejově). Mísí se tu živé líčení a fotografie, což je působivé. Film natočila československo-britská režisérka a producentka Katya Krausová a byl distribuován pouze v omezeném čase.
Dokumentární film 5.pluk – Misia Afganistan (režie Peter Kaštíl) se týká nasazení slovenských vojáků v Afghánistánu v roce 2013. Jde o film, který je poctou jednotlivým vojákům, kteří ve filmu mluví o bojových akcích a svém nasazení. Film má smysl jako vojenský dokument, není stylizován jako dokument o střetu dvou kultur, jak byl inzerován. Jeho smysl je ve zvěčnění slovenských vojáků v mezinárodních bojových misích, proto má tento dokument svou hodnotu. Poslední tři dokumentární filmy jsou spíš televizní záležitostí.

Mimořádný LokalFilmis

Animovaná tvorba zaznamenala v roce 2015 oživení, protože vznikly tři celovečerní animované filmy. Krátký animovaný film je tradičně dílnou tvořivosti, a to v Česku i na Slovensku. LokalFilmis je celovečerní animovaný film Jakuba Kronera, stavějící na popularitě postav z Lokal TV, která se stává na Slovensku legendou. Svým způsobem jde o unikátní počin. Poslední celovečerní animovaný film byl na Slovensku natočen v roce 1980. Kritika filmu vytkla fragmentární vyprávění internetového seriálu bez logiky. Podle mého názoru je děj celkem jasný – Cikáni žijí ve vesmíru, ale dostali se i na Zem. Pod Tatrami se narodí cikánský Mesiáš jménem Rytmaus, ne nepodobný Rytmusovi. Ve škole Rytmaus „kvůli pičovinám docházku odjebává", ale sní, že udělá světlou kariéru. Ďábel mu poradí, že má rapovat. Rytmaus se stane skutečně slavný, postaví si Rytmaus komplex a dere se do politiky, kde chce „slovo kokot postavit mimo zákon". Slovenským prezidentem se ale stane jeho konkurent Pišta Lakatoš, načež kvůli prodeji slovenské vody nastane mezinárodní rozkol a před rusko-americkou invazí na Slovensko zachrání Slováky raketoplán a všichni nakonec doletí do Ráje, protože „Slovensko sa nesúdi". Pišta Lakatoš je právě ten, který přináší do příběhu nejvíc napětí a vtipu. Nejasná je linka s Ďáblem, který vysušuje jezera, s prodejem pitné vody ze Slovenska do USA a s velkou rybou, která pije minerálku ze Slovenska a díky tomu se stane světovládným zvířetem. Jde o nápaditý, imaginativní a unikátní film, který se stal roku 2015 druhý nejnavštěvovanější na Slovensku (48 000 diváků).
Malá z rybárny (koprodukce Česko-Slovensko-Maďarsko-Francie) je animovaná fantasy Jana Baleje. Je to moderní filmová adaptace původní pohádky Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena se silným příběhem o nenaplněné lásce. Autoři scénáře posunuli děj z hlubokého moře do rušného prostředí přístavního města, které již tak pohádkové není a kde upadají morální hodnoty v mnohonárodnostním pekle (nejmladší dcera se nešťastně zamiluje nikoli do prince, ale do překupníka Bogana, který ji zaměstná v bordelu, král se stává přistěhovalcem bez identity). To bylo ostatně předmětem kritických výtek – část příběhu je stylizována pro děti a část vysloveně pro dospělé. Jde o loutkový animovaný film, využívající loutkovou a digitální animaci. Naproti tomu Malý pán (režie Radek Beran) je tradiční loutkový film situovaný v přírodě. Hlavní myšlenka vychází z literární předlohy Velká cesta Malého pána Lenky Uhlířové a fotografa Jiřího Stacha, kterou do scénáře přepsal Lumír Tuček. Tato myšlenka je úchvatná – mladý pán z lesní chaloupky hledá, co mu chybí. Nejprve však musí najít Mluvící dům, který snad ví, co mu chybí. Ve filmu dominuje bohatství tvarů, myšlenek a imaginace, krutý i krásný svět lesa. Je zajímavé, že nikoli krásný lesní svět, ale pokřivený svět špinavého přístavu umožnil Malé z rybárny roku 2015 zúčastnit se prestižního MFF filmové animace v Annecy.

Humor, hravost, realismus

To, co bych v tvorbě roku 2015 zvlášť zdůraznil, je humor. LokalFilmis, Vojtech i Koza obsahují slovní nebo situační humor a tím usnadňují cestu k divákům. Na humor zcela resignoval film Eva Nová, ale na druhé straně tento snímek nešel ve stopách duchamorného sociálního filmu a ukázal přesvědčivým způsobem postavu, která vyšla ze světa, který skončil a do nového světa se už nehodí. Důležitá je celá varieta žánrů. Jak napsal Miro Ulman, rok 2015 je se třiceti celovečerními slovenskými a koprodukčními filmy (z toho bylo jen osm minoritních koprodukcí) nejplodnější v historii Slovenska. Jedenáct hraných, jedenáct dokumentárních a tři animované filmy se dostaly do distribuce. Je jasné, že na základě kvantity může vzniknout kvalita a že špičky dělají průměr – a v kolekci 2015 je skutečně několik špičkových nebo velmi podnětných filmů jako Koza, Čistič, Vojtech, Tak daleko, tak blízko, Farby piesku, LokalFilmis, Malý pán a Malá z rybárny. Dokumentární tvorba hodně vychází z konceptu člověka a jeho dějin, respektive, z toho, co z historie zůstalo v lidské duši (Farby piesku, Anton Srholec, Očami fotografky, Posledný portrét). Jsou i dokumenty, které ukazují Bratislavu nebo Slovensko jako bohatý prostor zajímavých příběhů a přírody (Čakáreň, Akceptácia). Je tu viditelná snaha posílit slovenský film o žánrové prvky (Čistič). Tři filmy z kolekce získaly dobrou pozici v Česku (Sedem zhavranelých bratov, Rytmus: Sídliskový sen a Rukojemník). Dominantním výrazovým prostředkem je minimalismus a jemný výzkum soukromí (Eva Nová, Čistič). Působivá je i kombinace hraného a dokumentárního filmu (Koza, Čistič, Očami fotografky). Vznikají zárodky dokudramatu (Očami fotografky, Koza, Farby piesku). Jsou tu filmy, které mohou zaujmout víc generací publika (Sedem zhavranelých bratov), dále filmy pro mladé publikum (LokalFilmis), ale i filmy pro zralé publikum (Eva Nová, Vojtech). Stále i v roce 2015 zůstává obraz Východní Evropy jako lidsky zdevastovaného a ekonomicky zaostalého regionu, obraz, který vítají zahraniční festivaly (Eva Nová, Koza, Čistič, LokalFilmis). Jsou tu další neprůbojní hrdinové a ztroskotanci, kteří mají v našich kinematografiích dlouhou tradici (Vojtech, Koza, Čistič, Eva Nová). Postavy králů (manažerů) najdeme zřídka, prakticky jen v pohádkách. Silou některých hraných filmů je také přesné odpozorování skutečnosti (Eva Nová, Vojtech, Čistič). Jsou tu i filmy, které jsou stylově pozoruhodné a paralelně rozvíjejí několik příběhů (Sedem zhavranelých bratov, LokalFilmis). Stále víc režisérů se snaží převést na plátno nejen postavy a děj, ale i vizuální zážitek (Sedem zhavranelých bratov, Čistič, LokalFilmis). Klasické dokumentární filmy zachycující přesně postavu a její dílo (Milan Čorba) sousedí s dokumenty, které jdou spíš cestou experimentu (Čakáreň). Realistická drobnokresba skutečnosti tedy převažuje, ale objevují se tu a tam i filmy hravé, nadrealistické, imaginativní (LokalFilmis, částečně Čistič, Sedem zhavranelých bratov, Malý pán).

Art a střední proud

Celkově máme před sebou bohatou úrodu, jejíž slabinou je vlastně jen to, že se stále těžko dostává k divákům. Ukazuje se, že filmovým tvůrcům dělá někdy problémy pracovat s většími epickými celky a sevřít dějový oblouk, takže raději k sobě přiřazují menší motivy a klipy, mnohdy nesourodě. Někde chybí napětí, takže výsledek působí nudně. Filmaři vědí, jak má vypadat festivalový film a snaží se tím pádem přidávat festivalové ingredience (zkrachovalé postavy, nemoci, společenský úpadek), které jsou na festivalech oblíbené. Postavy mnohých filmů se stahují do sebe, uchylují k alkoholu nebo do minulosti (Eva Nová, Čistič). Na tom není nic špatného, ale platí tu, že všeho moc škodí. Diváci už před časem jasně upřednostnili současné postavy a současné zápletky jako například ve filmu Kandidát. Takové postavy stále chybějí. V tom spatřuji určité pohrdání diváky. Je třeba získat zpět důvěru diváků, kteří dnes poněkud pochybují, jestli jim příslušníci elit vůbec mají co sdělit. V tematice filmů panuje stále určitá uzavřenost filmařské obce do sebe sama, která byla typická pro dobu socialismu a dnes trvá setrvačností dál. Na druhé straně je tu jasná snaha odvést řemeslně precizní film (Sedem zhavranelých bratov, Eva Nová, Malá z rybárne). Kvantita natočených filmů se dřív nebo později musí projevit v tom, že kinematografie jako celek bude přinášet celou řadu důležitých snímků a že se vytvoří jakýsi střední proud (v Česku již vznikl a je ho stále víc – Ženy v pokušení, Život je život, Jak se zbavit nevěsty, Teorie tygra, Dvojníci, Jak básníci čekají na zázrak). Ale i u filmů středního proudu platí, že všeho moc škodí. Najít proporci mezi užitkovým (návštěvnickým) filmem a artem, případně najít model divácky zajímavého artu, je úkol pro nejbližší dobu.
Trend je takový, že v Česku jsou dnes ze strany Státního fondu kinematografie stále častěji podporovány vedle autorských výpovědí i filmy středního proudu a filmy žánrové, které by dřív byly zamítány pro „podbízivost", protože odborníci v Radě fondu se snažili v dobré víře chránit „dobrý vkus". Vznik užitkových (exploatačních) filmů na Slovensku se snažila iniciovat diskuse filmařů na ArtFilmFestu Trenčianské Teplice v roce 2015 „Žánrový film - Potřebuje slovenský film diváky?" Tam bylo řečeno, že možným východiskem by mohl být „vtipný sociální film". Většinou sociální filmy ale bývají pochmurné. Bylo tu řečeno, že artový film má snadnější cestu k divákovi, protože oslovuje festivalové publikum a odborníky, zatímco divácký film se dostává do kleští amerických kasovních trháků.

Filmové klimakterium – pohled do Česka a poučení z něho

Vytvořit nový prostor pro žánrový film, pro střední proud by bylo na Slovensku velmi potřebné. Nelze se však dostat do druhého extrému, jak dnes už napovídá situace v Česku, že totiž začnou vznikat užitkové (exploatační) filmy na úkor sociálních filmů a autorských výpovědí, které mají u nás tradici už od šedesátých let. Musíme se ale smířit s tím, že diváků přibývat nebude, a to ani na filmy autorské, ani na divácké hity. Doba, kdy byla v bývalém Československu na divácký film dvou i více miliónová návštěvnost, jsou nenávratně pryč. Ani velmi kvalitní pohádka Sedmero krkavců (Sedem zhavranelých bratov) neměla v Česku několik set tisíc diváků, jak bychom před pěti lety očekávali. Filmy středního proudu v roce 2010, tedy v dobách filmu Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka získaly v Česku ještě 1 233 000 diváků, Kajínek Petra Jákla se k miliónu přiblížil a divácký art jako Pelíšky (1999) měl přes milión. Nicméně od té doby tento úspěch české filmy už nezopakovaly a nastala doba přechodu (filmové klimakterium).
Mezi lety 2000-2010 dosahovaly kvalitní filmy středního proudu v Česku ještě kolem 200 – 300 000 diváků, zatímco dnes na ně přijde zhruba polovina nebo i méně. Tento přechod nastává někdy kolem roku 2011, kdy se začínají v Česku ve velkém točit české žánrové nebo zábavné filmy a je jich stále víc. Zatímco Muži v naději hitmakera Jiřího Vejdělka měly v roce 2011 ještě 853 000 diváků, Láska je láska Milana Cieslara měla o rok později už jen 230 000 diváků, Příběh kmotra v roce 2013 jen 160 000 diváků, Revival (2013) 120 000 a Líbánky (také 2013) dosáhly jen na polovinu toho, co jiné Hřebejkovy filmy. V roce 2014 mělo „záchranné lano návštěvnosti českého filmu" Babovřesky ještě 652 000 diváků, avšak kinohit Jiřího Vejdělka Něžné vlny (2014) dosáhl jen na 233 000 diváků a další hit Hodinový manžel dosáhl ve stejném roce už jen 175 500 diváků. Úspěšný art film Pojedeme k moři (2014) měl jen 93 000 diváků. V roce 2015 se dokonce Babovřesky 3 propadly na zlomek své bývalé návštěvnosti - 175 000 diváků. V roce 2015 už jen dva české filmy – Život je život a Fotograf překonaly hranici 200 000 diváků, zatímco na hraniční hity jich přišlo v témže roce víc. V této době „přechodu" se zaskvěli už jen Svěrákovi Tři bratři (2014) se 600 000 diváky a náročnější, ale prestižní artové filmy jako Ve stínu (2012), Ztraceni v Mnichově (2015) nebo Rodinný film si sáhly maximálně na 20-30 000 diváků. Všechno nasvědčuje tomu, že nejočekávanější české kinohity dnešních dnů jako je Teorie tygra, Padesátka, Jak básníci čekají na zázrak, Decibely lásky nebo Dvojníci budou mít ve velké konkurenci jiných českých diváckých filmů kolem 200 000 diváků, mnohdy i méně. A návštěvnost artových filmů poklesne na tisíce, případně jen stovky. V této situaci by na Slovensku jistě nebylo rozumné opouštět model introspektivního sociálního filmu, jehož špičky jako například Deti nebo Eva Nová sice nelámou kasy, ale posunují hranice filmového myšlení. Nicméně divácké (žánrové) filmy by měly být v roční paletě filmů zastoupeny ve větším množství, aby pomohly obnovit důvěru diváků ve slovenský film. Byly to ostatně jen čtyři divácké žánrové filmy, které v roce 2015 pomohly vytáhnout procento návštěvnosti slovenského filmu ve slovenských kinech z 5% v roce 2014 na 6,7 % v roce 2015. A z toho je třeba vzít si poučení.

Radovan Holub, duben 2016
autor je spolupracovník SAPA, programový dramaturg a publicista