Zájem o slovenský film trvá – zamyšlení nad slovenskými filmy a koprodukcemi první poloviny roku 2019
Když se ve všech pádech skloňoval úspěch slovenského filmu v roce 2017, kritici potajmu šeptali, že jde jen o výjimku. Že zájem o slovenský film odejde tak, jak přišel. Nestalo se. Situace je trochu jiná, než si skeptici mysleli. Jistě, určitou přesilovku sehrály slovenské minority a tedy majoritně české filmy českých režisérů nebo dokonce slovensko-české filmy českých režisérů. Nicméně mezi TOP 5 domácích filmů najdeme hned dva filmy slovenských režisérů a filmy majoritně slovenské: mysteriózní drama Trhlina Petera Bebjaka (D.N.A. Productions, Slovenská produkčná) s nezvykle vysokou návštěvností 262 411 diváků a rekordně vysokým premiérovým víkendem s 83 266 diváky a otcovské drama natočené na základě skutečné události – Ostrým nožem - Ostrým nožom (nutprodukcia, nutprodukce, RTVS) talentovaného Teodora Kuhna (39 293 diváků). Domácí produkce přilákaly do kin 392 098 diváků, takže efekt roku 2017 zůstává patrný – diváci se prostě naučili chodit na slovenské filmy, slovenské herce a režiséry a mají je rádi.
Vzrůst návštěvnosti na slovenské filmy je patrný i oproti roku 2018. Posledním důkazem je film Loli Paradička Richarda a Víti Staviarských, který přes problém s porozuměním šariškému nářečí má už na kontě přes 120 000 diváků – film však do tohoto hodnocení nepatří. Další místa v top 5 první půle roku zaujala česko-slovenská koprodukce Skleněný pokoj - Sklenená izba (IN Film Praha, ČT, Slovenská produkčná, In Vestito) režiséra Julia Ševčíka podle románu Simona Mawera a s mezinárodním obsazením. Dále bodoval český film se slovenskou stopou Teroristka v režii Radka Bajgara (34 769 diváků) a v produkci Logline Production, ČT a RTVS. Na pátém místě s poměrně nižším ziskem diváků je česko-slovenská koprodukce českého režiséra Jiřího Mádla Na střeše - Na streche, která skončila v TOP 5 pátá (4 767 diváků) a byla natočena v produkci Dawson Films, ČT, Hiktchhiker Cinema, RTVS, In Vestito, Barrandov Studio. Zdá se, že pro slovenské diváky mají jistou přitažlivost oblíbení čeští herci – jako například „český Clint Eastwood" Alois Švehlík (Na streche) nebo Iva Janžurová (Teroristka). Na druhé straně zcela nepochybně vzrůstá přítomnost slovenských herců v českých filmech nebo majoritně českých koprodukcích, takže obě země se na filmovém poli vzájemně prorůstají. Tento pohyb v kinematografii předpověděl před více než patnácti lety slovenský producent Rudolf Biermann, který se sám považuje za evropského filmaře.
Dokumentární film Dobrá smrt – Dobrá smrť Tomáše Krupy (Hailstone, Masterfilm, ARTE G.E.I.E., Golden Girls Film, First Hand Films, RTVS, ČT) se týká hojně diskutovaného tématu euthanasie. Nevyléčitelně nemocná Janette Butlin by ráda umřela důstojně. Ve Velké Británii, odkud pochází, to není zákonné. Tady možnost „dobré smrti" neexistuje. Naopak, lékaři pacientce s nevyléčitelnou svalovou dystrofií (která má navíc v živé paměti poslední léta své bohužel nediagnostikované maminky) pohrozili psychiatrickým oddělením. Rozhodne se proto pro asistovanou sebevraždu ve Švýcarsku. Svou cestu do Švýcarska však musí naplánovat dřív, než toho kvůli rychle postupující nemoci nebude schopná. Filmů o euthanasii není mnoho. Za všechny jmenujme švýcarský film v režii Benjamila Kempfa z roku 2002 s názvem Exit, týkající se stejnojmenné společnosti, která poskytuje asistovanou smrt. Příběh je tomu od Tomáše Krupy: hlavní postava ženy má rakovinu a chce odejít důstojně. Nicméně její muž nechce zůstat sám, a tak se rozhodne odejít spolu s ní. V průběhu děje mění postoj. Janette v Krupově filmu odchází sama a sledujeme ji podobně jako ve švýcarském filmu do poslední chvíle. Přijala de facto roli herečky ve filmu a podle toho se také chová. Podle vlastních slov tvůrců je Janette při první návštěvě přivítala v ložnici, kam došli za jejím hlasem, když dle instrukcí po vstupu do nezamčeného domku zavolali její jméno. To, co od ní slyšíme, zní klidně a kultivovaně. Film se věnuje několika postavám včetně členů rodiny a expertní názor vyjadřuje také zavedená švýcarská rodinná lékařka Erika Preisig, která jménem společnosti Lifecircle vykonává závěrečný akt Janettiny životní dráhy. Sama lékařka je věřící, nicméně její povolání ji nutí překročit podstatu jednoho z přikázání. Film má téměř majestátní kameru, není skandalizující, ale zůstává otázka, nakolik je morální točit pacienta do jeho posledního dechu, kdy zjevně o sobě už neví a není schopen klást odpor. Motto zůstává tak, jak ho má vepsán Lifecircle: „Pokud člověk ztratí svou důstojnost, přestává být člověkem".
Filmy, které vytvářejí solidní základ kinematografie – každý po svém
Film Ostrým nožem – Ostrým nožom Teodora Kuhna je příběhem otce, jemuž zabili syna. Zvlášť silné je to, že film je přesně lokalizován – vražda se skutečně odehrála pod Mostem SNP v Bratislavě v roce 2005 – jde o dosud plně neobjasněnou vraždu studenta Daniela Tupého. Film získal hlavní cenu na českém Febiofestu. V centru dění je otec, jehož hádka se synem předchází nešťastné vraždě a který do konce cítí za vraždu jistou spoluzodpovědnost. Ve snímku jsou sice pachatelé činu dopadeni, ale děravý justiční systém a mafiánské způsoby dokáží obviněné opět osvobodit. Otec zavražděného (Roman Luknár) se s takovým výsledkem nehodlá smířit a začne jednat na vlastní pěst, aby dosáhl spravedlnosti. Film má osobní i politickou rovinu (boj otce s úřady) a jde zcela jasně o odkaz na fungování post-mečiarovského Slovenska a na fungování neonacistického (šířeji extrémně pravicového) podhoubí. Film získal novou naléhavost vraždou novináře Jána Kuciaka, nicméně ve srovnání s nedávno publikovanými materiály a telefonickými rozhovory objednatele vraždy s přáteli a politiky je jen slabým odvarem toho, co se může stát ve skutečnosti. Kuhnovi však nešlo o odhalení cynismu pachatelů, ale o vyjádření bezmoci a smutku pozůstalých a o téma neproniknutelné a anonymní úřední mašinerie, které je s každým podobným činem spojena.
Skleněný pokoj – Sklenená izba v režii Julia Ševčíka je záznamem rodinného života v brněnské vile Tugendhat, jaký si vysnila Liesel, žena podnikatele Viktora Landauera, který byl objednatelem stavby. Mistrovské dílo modernistické architektury z betonu a oceli je dílem slavného architekta von Abta. Středobodem domu je skleněný pokoj. V románu je chápán nejen architektonický skvost, ale i synonymum krásy, modernosti, otevřenosti stejně jako nadějí mladého československého státu. Je symbolem budoucnosti, světla, klidu a prostoru. Příběh však netrvá dlouho. Viktor je Žid, a Evropu čím dál víc zahaluje stín nacismu. V panice a zmatku, které provázejí německou invazi, Landauerovi za dramatických okolností prchají do exilu. V románu tedy dochází k historickému střetu – světlo pokoje proti temnu totality. Slavný román britského spisovatele Simona Mawera zaznamenává kromě milostného příběhu inspirovaného dramatickými událostmi 20. století i zrod ikonického architektonického skvostu. Zůstává záhadou, proč tuto vrstevnatou knihu se specifickým vztahem k Česku převedl do filmového scénáře nezkušený britský scenárista Andrew Shaw, který dosud napsal pouze podprůměrný mysteriózní thriller Voice from the Stone. V jeho a Ševčíkově filmové verzi stopy čehokoli českého nebo dokonce nadčasového dokonale vymizely, zbylo jen sexuální laškování Viktora a válečné uprchlice Katy a avantýra mezi dvěma ženami. Přední čeští a evropští herci Karel Roden, Martin Hofmann, Claes Bang či Carice van Houten tu až na výjimky hrají do prázdna. Zatímco kniha o velkých tématech hovořila bez patosu a vytvářela silné hrdiny, o jejichž osudy se čtenář zajímá a jejichž vztahy se pozvolna proměňují na ploše desetiletí dějin, film postrádá skutečné silné postavy. Kamera Martina Štrby se sice snaží z filmu udělat originální podívanou, nicméně příběh, vyjádření atmosféry doby a dialogy zůstávají natolik nedomyšlené, že původní velkou ideu modernismu v protikladu k temnu totality nevystihují. Snaha přetvořit román do filmové podoby však zůstala důležitým momentem české a slovenské kinematografie.
Film Na střeše – Na streche Jiřího Mádla je příběhově mnohem jasnější a přesvědčivější. Mádlův druhý celovečerní film nezískal v Česku vysokou návštěvnost, na Slovensku se s odřenýma ušima dostal do TOP 5 domácích filmů. Jde o příběh o nechtěném soužití nevraživého profesora Rypara (Alois Švehlík), rozzlobeného na svět, který mu neuchopitelně uniká, a vietnamského mladíka Songa, který hledá východisko ze zoufalé situace v hlavním městě Česka. Film přináší mnoho třecích ploch, tragikomických situací, ale i překvapivých nápadů a řešení. Ze zapšklého důchodce se stává rebel, jemuž nakonec odpustíme jeho komunistickou minulost. Zacílení na vietnamskou komunitu není v našem filmu obvyklé (první vlaštovkou byl český film Zdeňka Jiráského Poupata (2011) a Miss Hanoi, film Zdeňka Viktory s kriminální zápletkou z roku 2018, který ČSFD uvádí jako česko-slovenskou koprodukci). O mnoho víc jich není. U Mádla je vietnamská komunita spojena s osamělým člověkem, což už je posun jinam, směrem k lidské hloubce. Režisér se snažil, aby film svým vyzněním připomínal Kolju, nicméně na půdorysu pouhých dvou postav se nekonal zázrak, vznikl jen dobrý film. Mádl režijně i scenáristicky dokázal vytvořit svěží a příjemnou podívanou, která nenudí a z kinematografického hlediska je dobře odvedená. Zároveň velmi jemně naznačil téma migrace, aniž by se pustil do otevřené kritiky antiimigrační hysterie – diváci u nás to nemají příliš rádi. Zajímavé také je, že všechny tři „vietnamské" filmy od tří talentovaných tvůrců nepřilákaly víc než 25 000 diváků.
S láskou i bez lásky k divákům
Teroristka Radka Bajgara je kvalitně zpracovaný divácký film (v Česku skoro 200 000 diváků). Hlavní postava se vzepře místní korupci – vezme spravedlnost do svých rukou, a to navzdory věku. Film vychází z premisy, že nenásilí a snahu o kompromis jde hlásat jen do určité chvíle. Pak nastane moment, kdy si v duchu klasických westernů uvědomíme, že nechat padoucha přežít nejde. Marie (Iva Janžurová) je učitelka v důchodu, která se v chatové osadě nedaleko Prahy stará o svou nemocnou kolegyni Evu. Pár dalších lidí kolem si užívá pohody a blízkosti přírody, jenže ne všichni jsou takto spokojeni. Místní podnikatel Vlastimil Mach (Martin Hofmann) byl arogantní hajzlík už ve škole, ostatně Marie ho učila. Vypracoval se ve velmi zámožného a vlivného muže, který s penězi nabyl přesvědčení, že koupit se dá všechno. Velmi dobrou roli má ve filmu Pavel Liška (čerstvě propuštěný trestanec) i Tatiana Vilhelmová (starostka). Film se se zdarem vyhnul obvyklému figurkaření a nese poselství o tom, že někdy je nutné najít v sobě sílu k odporu. Je zajímavé, že v Rakousku se jeho obsahovým příbuzným stala černá komedie Kaviár, kterou v současné době uvádí festival německých, rakouských a švýcarských filmů Das Filmfest.
Teroristka je film natočený pro širokou diváckou veřejnost. Je to exploatační, i když slušně natočený film. Na druhé straně majoritně slovenský film Punk je hned! (Punkchart films, i/o post, FTF VŠMU, Filmpark production, Admiral Films, kaleidoscope) Juraje Šlauky o drogově závislém pankáči Kwičekovi je opakem: je to film jen pro někoho, jeho záměrem není drtit žebříčky návštěvnosti, ale vytvořit zprávu o situaci určité, ne obecně známé skupiny lidí na periferii společnosti. Je to svým způsobem jeden z nejkoncíznějších nových slovenských filmů. Film původně vznikal jako dokument. Z toho vyplývá, že příběhová linie není příliš propracovaná, protože hlavní byl pro tvůrce přesný záznam životního stylu „vyloučených" lidí. Punk není – na rozdíl od Teroristky – příjemný na dívání, ale je důsledný a jeho základní významové gesto je silné. Film buduje silnou atmosféru, patřící k tomu nejlepšímu, co se v posledních letech podařilo v rámci žánru desiluzivního filmu v našich krajích natočit. Většina filmových představitelů je neustále na dně společnosti, živí se krádežemi (nikoliv podvody, protože na ty nejsou dost inteligentní) a je neustále opilá nebo zfetovaná. Postavy hrají většinou skuteční feťáci. Režisérovi se podařilo vytvořit mozaiku sociálně slabé, okrajové vrstvy lidí, kteří spolu s dalšími pankáči a bezdomovci tvoří labilní, ale nepřehlédnutelnou sociální vrstvu. To, že se ve filmu skoro neustále nadává, je nový rys české i slovenské kinematografie – viz například nově Národní třída. V Punku to lze přijmout. V době, kdy český film ve velké míře vsadil spíš na domácí témata těžko srozumitelná za hranicemi, jsou pokusy jako je Punk je hned! cenné. Podobný pokus z české strany – Chvilky (Fog'n'Desire Films –HEAVEN'S GATE – KFS Production – Česká televize) Beáty Parkanové – je mnohem kultivovanější, nicméně jeho zaměření na citlivé, kulturně vyspělé diváky je srovnatelný s Punkem. Šlauka těží z výborných znalostí subkultury, Parkanová ze znalosti lidské psychologie. Film pro vzdělané elity – Hovory s TGM Jakuba Červenky (Bedna Films, FANTOMAS PRODUCTION) podle scénáře Pavla Kosatíka, natočený v exteriérech zámku v Topolčiankách s Martinem Hubou a Janem Budařem, je poměrně silnou zprávou o zrodu demokracie v Československu, založený na odkazu dvou velkých osobností československé historie. Opět film „pro elity", který se vryje do paměti.
Má český film problém – jaký?
Po dlouhém období fixace na minulost, a to jak ve slovenském, tak v českém filmu, začínají vznikat filmy o tom, co se děje dnes a nyní (Ostrým nožom). To je pozitiavní moment, protože klíčové evropské kinematografie se stále silněji věnují aktuálním tématům. Sociální dramata, dobové filmy a divácké filmy v kolekci první půlky roku 2019 dominují. Konfekční komedie přicházejí většinou z Česka a někdy je na nich i slovenská účast (diktovaná spornou snahou dostat je i do slovenských kin). Je ironické, že dnešní „romantické" filmy, točené ve věku umělecké svobody a demokracie, romantický žánr redukovaly na úroveň infantilních vtipů a na směs sexismu a exkluzivních lokací, většinou v horách nebo lesích. České romantické komedie plní česká kina jednou nebo i dvakrát do měsíce, a to navzdory špatným kritikám. Jeden chorvatský producent to nazval takto: „Český film má problém". Je to problém začarovaného kruhu. Romantické produkty sice plní domácí kina, ale nemají co nabídnout na mezinárodním poli. Filmová produkce se tak svým způsobem uzavírá do neproniknutelné bubliny, izolované od vnějšího světa a od kinematografického pohybu v zahraničí. Pokud se z Česka nebo Slovenska objeví při relativně vysoké kvantitě produkce jen jeden film na významném mezinárodním festivalu do roka, je to z evropského pohledu málo.
Kromě toho díky množství natočených filmů vznikají v česko-slovenské i slovensko-české koprodukci i ambiciózní filmy (naposledy například Budiž světlo, Staříci nebo Tiché doteky – poslední jmenovaný film je koprodukcí Česko-Nizozemsko –Lotyšsko). Vyvážený mix návštěvnických a artových filmů, typický pro slovenskou kolekci první půle roku, je optimální řešení. Podle slovenské Unie filmových distributorů domácí filmy přilákaly do kin v první půli 2019 úctyhodných 392 098 diváků. To je o 141 000 více než celkové číslo za rok 2018. Celkový počet distribuovaných slovenských filmů a koprodukcí za rok 2019 letos vzroste na cca 44 titulů včetně dokumentární a animované tvorby. Zároveň u některých filmů stoupají náklady, takže úroveň filmů a žánrové proporce jsou srovnatelné s tím, co vzniká v ostatní Evropě. Problémem zůstávají nedotažené scénáře – pokud by byl dobrý scénář, mohly dopadnout filmy Punk je hned! nebo Skleněný pokoj mnohem lépe. Nemluvě o filmu Mohyla v režii Andreje Kolenčíka (RTVS, Cinetype). To měl být rodinný sci-fi film o skupině spolužáků, kteří se během školního výletu octnou ve vzpomínkách slavného slovenského politika, diplomata a astronoma Rastislava Štefánika. Film stylizovaný jako rozhovor dětí se Štefánikem mohl být pestrý (exteriéry Francie, Afrika, Japonsko, Tahiti, Galapágy...), ale zůstává jen – jak se ve filmu trefně říká - „spomienkový šalát". Samozřejmě, jsou filmy, zejména v Česku, které využívají stereotypního opakování formulí a jsou přitom stále divácky vděčné. A ještě jeden problém přetrvává: nepřesná znalost cílového publika.
Filmy pro celou rodinu v poněkud zastaralém hávu
Možná sci-fi pro celou rodinu – Můj dědeček mimozemšťan – Môj dedo spadol z Marsu v režii Dražena Žarkoviče a Mariny Andree Škop (koprodukce HR-LU-NO-CZ-SK-SI-BA – Studio dim, Wady Films, Filmbin, MasterFilm, Senca Studio, ARTILERIA, Fabrika, Hrvatska radiotelevizija, Magiclab, Teleking) je veden snahou o přesnou definici cílového diváka. Jde o tuto zápletku: Život malé Uny se v jednom okamžiku naprosto převrátí vzhůru nohama, protože jejího dědečka unesou mimozemšťané. Maminka se zhroutí a skončí v nemocnici. A všechno musí vyřešit sama Una. Chorvatský režisér a bosenská režisérka vytvořili překvapivě zajímavou dětskou fantasy o záchraně dědečka. Film byl uveden na MFDF ve Zlíně a jeho poselství o lásce a přátelství přijali i malí diváci a získal slušné kritiky.
Přesto však se filmu nepodařilo využít potenciál a doplatil zejména na nedostatek invence. Nicméně i tak jde o slušný pokus o rodinný film. Naproti tomu film o dospívání Uzly a pomeranče – Uzly a pomaranče (režie Ivan Pokorný a produkce Daniel Severa Production, Česká televize, Kinderfilm, Mitteldeutscher Rundfunk, TRIGON PRODUCTION, RTVS), který vznikl podle knihy Ivy Procházkové, působí navzdory trojstrannému koprodukčnímu půdorysu (CZ-SK-D) poměrně anachronicky. Jakoby byl natočen pro starší generaci a ne pro rodinu. Česko je ve filmu tradičně viděno jako nepříliš rozvinutá, nicméně přírodně krásná země s rázovitými lidmi a figuruje tu i dětská postava s Downovým syndromem. Proč? Protože je to politicky korektní? Film je (patrně kvůli česko-německé koprodukci) situován do kameramansky vděčného pohraničí v Lužických horách, má westernové ladění a hrají v něm čeští i němečtí herci. Zápletek je hodně, přitom některé jsou relevantní a zajímavé, jiné zdržují tok děje. Láska ke koním je to nejpozitivnější, co si divák z filmu odnese. Film je televizně zpracován, patrně to bylo přáni německého koproducenta, který chce film dostat do německé televize (podobné je to s novým česko-německým filmem Národní třída). Vyjmenované motivy nejsou nepodobné poetickému snímku Lásky mezi kapkami deště, i zde figuruje téma úmrtí matky, první lásky, úpadku otce a nepřátelství potomků k nové partnerce. Uzly a pomeranče ale na rozdíl od čtyřicet let starého filmu postrádají melancholickou a tesknou náladu, jímž Kachyňovo zásadní dílo dodnes přitahuje diváky. I když se na Pokorného film člověk podívá se zájmem, vypadá to, jako by byl to byl film natočený pro generaci – státníků. Návštěvnost rodinného filmu mohla být vyšší, protože tento žánr je v našich zemích stále velmi cenným zbožím. Můžeme jen doufat, že rodinné filmy, obecně u diváků vysoce oblíbené, osloví v druhé půli roku více návštěvníků kin.
Srpen-září 2019
Radovan Holub