Téměř bez romantických komedií, a přesto s miliónem diváků – slovenský film v roce 2019 (reflexe 2.půle roku 2019)

Téměř bez romantických komedií, a přesto s miliónem diváků – slovenský film v roce 2019 (reflexe 2.půle roku 2019)

loli paradicka posterUPRPřekvapení z východního Slovenska. Seděl jsem v červnu 2019 v kině Art Film Festu Košice a musím říct, že jsem neočekával tak nadšenou reakci. I když rok 2019 byl pro slovenskou kinematografii opět úrodný a vznikla celá řada pozoruhodných filmů, fenomén Loli paradička bych rád postavil na první místo. Slovenský film syna a otce Richarda a Víti Staviarských, koprodukovaný RTVS s původním názvem Veronka, byl v kinech uveden 18.7. 2019. Producentka filmu Marka Staviarska nedistribuovala film ve vlastní režii, ale dohodla se s renomovanou společností Forum Film, což zcela jistě pomohlo. Je to tak říkajíc „rodinný" film. Předpremiéra proběhla na Art Film Festu, kde film získal Cenu diváků. 30.12.2019 byl film po spanilé jízdě slovenskými kiny uveden v RTVS. Na „Dvojce" byl nejsledovanějším programem za posledních osm let (kromě sportovních přenosů) – sledovalo ho 272 000 televizních diváků. V Česku má být uveden teprve na posunutém Febiofestu Praha v září 2020. Trpká komedie o lásce dvou outsiderů - hendikepovaného jarmarečního stánkaře a romské zlodějky - má svou atmosféru a ukazuje rázovité typy východního Slovenska, lokální prostředí a zvyky. Kritici ji následně pokřtili přívlastky jako „vítaný úkaz" či „komedie, na kterou se dlouho čekalo". Vyzdvihovali její humor, poselství i autentičnost prostředí, v němž se odehrává. Divákům kupodivu nevadilo, že hlavní role ztvárnili nepříliš známí herci – roli Veronky zahrála Kamila Mitrášová, studentka Konzervatoře Jozefa Adamoviče v Košicích, jejího filmového partnera Milana Michal Iľkanin, herec divadla Alexandra Duchnoviče v Prešově. Nevadilo jim ani, že hlavní postava je Romka – v Česku se dlouho tvrdilo, že romské filmy už od dob Mariana (Petr Václav) skoro nikoho nezajímají.
Na filmu je nejcennější, že se podařilo skloubit dobře vyprávěný děj s drobnými jarmarečními motivy a místními reáliemi. Film je vyprávěn nenápadně, ale dynamicky a emotivně. Snaží se o určité názvuky na Hanákovy Ružové sny (1976), je však méně poetický než Hanákovy filmy. Opět bez jakéhokoli moralizování ukazuje, jak obtížná je integrace romské menšiny do většinové společnosti. Za jistou nevýhodu považuji, že film je namluven východňárským nářečím. Titulky bohužel chybí (osobně mi při projekci pomohly anglické titulky). Někteří čeští kritici si však stěžovali, že velké části dialogů nerozuměli vůbec. Se slovenskými titulky se na začátku distribuční kampaně počítalo, nakonec nebyly. Škoda. Loli paradička se sice o jednu příčku nedostala do Top 10 Slovenska (kde najdeme slovenské filmy Trhlina a Šťastný nový rok), ale divácký ohlas (123 144 diváků) je pro tento typ filmu výjimečný. Distributor Forum Film při žádosti o dotaci odhadl jeho možnou návštěvnost na 15 000 diváků. Tak velké naděje do filmu nevkládali ani autoři a režiséři – Richard Staviarsky a Víťo Staviarsky. Loli paradička se zároveň stala osmým nejnavštěvovanějším filmem od doby samostatného Slovenska – shodou okolností na sedmé příčce je další roku 2019 - Šťastný nový rok a na šesté Trhlina. Navíc jde o nízkobudgetový film, které trpívají malou výpravností. Jde tedy o film, který musel překvapit i tvůrce samotné. Zároveň film spojuje oba těžko slučitelné póly kinematografie: artový přístup a divácký půvab.

Bilance nejvíc očekávaných filmů

Slnko v sieti za rok 2019 sice kvůli pandemii proběhne až 9.9.2020, ale nominace naznačily, že je z čeho vybírat. Filmy Amnestie, Nech je svetlo a Ostrým nožom získaly nejvíc nominací. Film Teodora Kuhna s premiérou 21.2.2019 jsem rozebíral už v první části hodnocení.

amnestie-posterUPRAmnestie Jonáše Karáska (premiéra 31.10. a 48 430 diváků na Slovensku) patří mezi filmy se silným dobovým mementem. Centrální událost sama je známa většině společnosti. Film se vrací k počátkům sametové revoluce volně podle knihy Radovana Dunaje Amnestie, která rozpútala peklo. Jde o román zpracovávající známou vzpouru vězňů v Leopoldově po amnestii Václava Havla v roce 1990. Autor popisuje, co důvěrně zná - pracoval ve Sboru vězeňské a justiční stráže a jako vězeňský pedagog. Scénář napsali Maroš Hečko a Marek Janičík. Čím drzejší jsou zločinci žádající vlastní podíl na nastolené svobodě a čím fyzičtější hrozbu vyzařuje jejich nekorunovaný vůdce, tím vyšší obrátky film nabírá. Reportážní poetika, v dnešním filmu velmi oblíbená, je poměrně desiluzivní, opřená o Krylovu Pasážovou revoltu a o domněnku, nakolik byla sametová revoluce skutečnou revolucí, když zvyky a mocenské struktury z doby předrevoluční pokračují dál. Akční vztahový thriller se z části natáčel přímo v autentickém prostředí Leopoldova a v bývalé věznici v Mladé Boleslavi, v Národním divadle v Praze i v bytě Václava Havla, přinesl na plátno největší vzpouru ve vězeňské historii Československa, ale i neviditelnou hru StB a politických špiček podobně jako český seriál televize HBO Bez vědomí. Je třeba zdůraznit, že postavy figurující ve filmu pod jinými jmény (Ján Čarnogurský, Milan Kňažko) jsou právě dnes opět v centru mediální pozornosti podobně jako Vladimír Mečiar nebo Václav Klaus. Zejména Česko se dnes těžko vyrovnává s dědictvím struktur, které vynesly současného českého premiéra k moci, společnost je tragicky rozdělena a snaží se vrátit k původnímu porevolučnímu étosu. Není bez zajímavosti, že před premiérou Amnestie šel do distribuce dokumentární film Skutok se stal, který se vrací k éře mečiarismu (mečiarismus a babišismus jsou v politologii zavedené pojmy). Na margo Amnestie a její důležitosti pro dnešek řekl herec Marek Vašut: „V listopadu jsme zvonili za pluralitu názorů a svobodné volby. V dnešní době se bohužel setkáváme s tím, že pokud jsou nějaké názory nekonformní s mainstreamem, jsou je obzvláště mladí lidé schopni označit za fake news. Označit takto názor, který se mi nelíbí, je podle mne zpátečka do tehdejších poměrů."

nech-je-svetlo posterUPRNech je svetlo je další film, který se snaží o očistu společnosti a zaznamenává jevy, které současnou společnost degradují. Film Marko Škopa, natočený ve slovensko-české koprodukci (Artileria, RTVS, Negativ) a podpořený Eurimages, byl uveden v mezinárodní soutěži MFF Karlovy Vary a získal Cenu za mužský herecký výkon a Zvláštní uznání ekumenické poroty. Milan Ondrík zahrál gastarbeitera z Oravy, který se vrací domů na Vánoce a pomalu poznává, že jeho syn začal věřit více polovojenské extrémistické organizaci než jemu. Aktuální a citlivě zpracovaný film získal značnou publicitu v Česku i na Slovensku i v zahraničí a oběhl celou řadu festivalů. Premiéra na Slovensku proběhla 26.9.2019 v režii ASFK, film zahájil Projekt 100 a získal 14 726 diváků. Zahraniční uvedení měl na starosti francouzský sales agent Loco Films – pomalu se vytváří stabilní zázemí sales agentů i pro profilové slovenské a české filmy. Nech je svetlo de facto navazuje na dokumentární film českého režiséra Jana Geberta Až přijde válka, který byl uveden na Berlinale 2018 a popisoval organizaci paramilitaristické slovenské domobrany. Škopův film navíc popisuje fungování rodiny a náboženských hodnot, limity výchovy, limity demokracie a potřebu ztotožnění s aktuální myšlenkou – to v případě šestnáctiletého Adama. Zároveň patří filmy typu Amnestie nebo Nech je svetlo k té větší polovině natočených filmů, které vytvořili majoritně slovenští producenti. Slovenští producenti se pohybují v mezinárodním koprodukčním prostředí stále jistěji, jejich kontakty na mezinárodní filmové prostředí jsou lepší a usnadňují filmům lepší mezinárodní pozici.

casino-sk-posterUPRNa aktuální politicko-dobrodružnou linku slovenského filmu navazuje Casino Sk, akční krimi s tématem hráčského světa, politiky a zákulisí kasina, umístěné do Košic. Film v režii Jána Sabola byl poprvé uveden na Art Film Festu Košice 2019 a byl o něj zájem. Film šel do slovenské premiéry 26.9.2019 a získal „jen" 14 399 diváků. Ano, na tento žánr je to velmi málo. Mediálním partnerem filmu byla TV JOJ, promo k filmu nasadil i Rebuy Stars Casino Košice. Díky těmto kladům očekával distributor Continental film 40 – 50 000 diváků. Snímek bohužel trpí nejasnostmi a dramaturgickou nepromyšleností. Návštěvnost tohoto filmu pod hranicí 15 000 diváků je neúspěch, protože účelem tohoto filmu je získat diváky a zavést je do světa zahaleného tajemstvím. Žádná jiná ambice tu není. Zajímavé prostředí, do kterého měli tvůrci exkluzivní přístup, zůstalo jen odrazovým můstkem k improvizaci a film se nedostal k hybným mechanismům hraní a politiky. Byl realizován jen ze soukromých zdrojů bez pomoci fondů nebo televize. Ukazuje se ale, že to nemusí být výhoda. Pro srovnání: Šťastný nový rok Jakuba Kronera získal na Slovensku 201 858 diváků a v Česku dalších 266 429. V tom je jeho smysl těchto a podobných filmových hitů. Právě Kronerův film ukazuje, že i film natočený majoritně ve slovenské produkci může bodovat i v Česku. Většinou je to naopak – dobré slovenské filmy nemají v Česku odpovídající počet diváků.

Snaha o nadčasovost

mala risa posterUPRFilm Malá ríša (Little Kingdom) Petera Magáta byl od začátku koncipován jako filmová událost roku, vznikající ve slovensko-islandské koprodukci (Film Frame a Loki Film Productions). Ambiciózní, mezinárodně obsazený a anglicky mluvený film se slovenskými titulky, natočený podle scénáře Ewena Glasse, získal na Slovensku jen 2 638 diváků. V Česku uveden nebyl. Vznikl na půdorysu divadelního představení Debris Company Epic, který postavil do kontrastu moderní tanec a současný konsumismus, kýč, entertainment. Nový model brechtovského divadla zkoumal také vztah bohatých a chudých, práce a peněz. Látka se však od tohoto půdorysu ve svém vývoji odklonila. Projekt se vydal cestou dobového romantického dramatu. Je časově umístěný do doby slovenského štátu v roce 1944 na maloměsto, kde sídlí zbrojařská továrna. Hlavní postavou je továrník, který na válce vydělává. Kontrast práce a peněz byl zachován, zachován byl i abstraktní rámec příběhu, dopracovány byly různé romantické a špionážní prvky, jak si to přál severoirský scenárista. Hlavní postavy mají anglická jména (podle představení Epic). Patrně nejzajímavější postavou je dělnice Eva (švédská herečka Alicia Agneson) a despotický Bar (americký herec Brian Caspe, který se objevil také v česko-slovenském filmu Skleněný pokoj jako gestapák). Film postrádá patrně v touze po nadčasovosti věrohodné historické pozadí. Továrna teoreticky znamená jakoukoli totalitu (ideologie nebo peněz), nicméně hlavní postavy a jejich motivace zůstávají málo srozumitelné. To samozřejmě ve stylizovaném divadelně-tanečním představení nevadí. Ve filmu, který je svým způsobem historicky věrohodný, je to na škodu. Přesvědčivě nasnímané prostředí továrny je sice působivé, ale děj je opřen o schémata, jimiž se Glass patrně snažil dodat filmu žánrovosti. Stylizovaný válečný mikrosvět má tak málo co dělat s realitou, že snímek nezaznamenal větší mezinárodní nasazení. Trend současného světového filmu je právě opačný – co největší historický realismus, dosud skryté, ale pravdivé příběhy, reálné postavy. Problém u Malé ríšy je vnitřní návaznost na psychologické a sociální drama, které bylo dřív v artovém filmu dominantní. Sociální drama nyní ustupuje. Je to jednak díky změně v diváckém spektru, mladí diváci upřednostňují především příběh, zvláštní prostředí, atmosféru. A jednak tvůrci sami hledají žánrové látky, příběhy skutečných historických postav, vtip a akci. Jak známo, sociální filmy byly většinou pochmurné a duchamorné ve svém líčení zbytečných životů vyděděných jedinců. Tyto postavy se dnes přestěhovaly do dokumentárního filmu.

Postavy, jichž si Slovensko váží

Cesta do nemozna posterUPRS počtem diváků 2 309 se musel spokojit režisér Noro Držiak se stylizovaným hraným a trikovým filmem Cesta do nemožna (Media Film), který šel do premiéry 30.10.2019. Jeho návštěvnost není velká, ale je trojnásobkem toho, kolik diváků získal konkurenční Kolenčíkův film o Štefánikovi Mohyla (recenzovaná v hodnocení filmů první poloviny roku). V Cestě do nemožna je líčen život Milana Rastislava Štefánika jako fascinující kolotoč dobrodružných zážitků. Film byl vytvořen na základě výzvy RTVS ke stému výročí Štefánikovy smrti a snažil se uchopit jeho košatou osobnost. Štefánik byl muž mnoha profesí, dovedností i zálib. Působil jako astronom, etnograf, cestovatel, politik, vynálezce, letec, voják, diplomat. Miloval riziko, miloval ženy. Je škoda, že nevznikl projekt skutečného velkofilmu o tomto slovenském hrdinovi. Cesta do nemožna pracuje s celou řadou vizuálních postupů, nechybějí autentické dobové černobílé záběry a fotografie. Pojítkem je vymyšlená postava českého filmaře Otakara Kubánka, který Štefánika doprovází na jeho dobrodružných cestách (Tahiti, Mont Blanc). Štefánik je ve filmu ukázán jako mistr iluze a magie, věří v iluze – a jednou z nich je vytvoření samostatného Československa, k němuž ale reálně došlo. Jeho psychika je svou podstatou filmařská – Štefánik je člověk, který žongluje obrazy a představami. Zatímco ve filmovém snímku Cesta do nemožna tvůrci vsadili na stylizaci, triky a uměleckou licenci, v paralelně vznikajícím dvoudílném televizním dokumentu M. R. Štefánik: Dobrodružný život legendy v režii Michaela Kaboše a Noro Držiaka se tvůrci soustředili na přesnost - fakta a zajímavosti z generálova neotřelého života, které jsou doplněny trikovými a hranými pasážemi z Cesty do nemožna. Druhá verze filmu je vlastně doplňkem té první, imaginativnější. První verze filmu se sice také drží skutečných událostí, ale je více doplněna dobrodružnými a fantazijními prvky. „Od začátku jsme věděli, že nechceme dělat klasický životopisný film. A že nemůžeme obsáhnout všechny aspekty jeho života, protože byl tak pestrý, že by to vydalo na seriál," řekl režisér Držiak k filmu. Jeho trikový film čerpá z mnoha historických a literárních pramenů, ty však kombinuje ve stylu Georga Mélièse s pestrými vizuálními postupy. Zůstává však hlavní postava člověka silné vůle a odhodlání, ztvárněného velmi dobře Tomášem Mischurou. Další sci-fi film v režii Andreje Kolenčíka Mohyla vypráví příběh školních dětí, které se propadnou do Štefánikova světa. Tento film ale není předmětem tohoto hodnocení.

voda-co-ma-drzi-nad-vodou-posterUPRFenoménem s nesplněnými ambicemi je Magnuskův film Voda, čo ma drží nad vodou. Český režisér, české a slovenské peníze, slovenské postavy a lokace. I když jde o minoritní slovenskou koprodukci, jde o film natolik slovenský, že ho zařazuji do této části hodnocení. Film vznikl díky finančnímu vkladu soukromých osob – Tomáše Magnuska, Aloise Marhoula a Ondreje Kalamára a bez veřejných zdrojů. Je inspirován životopisnou knihou slovenského spisovatele Ondreje Kalamára Pivo u Chárona (2014). Román popisuje životní peripetie slovenského básníka Jozefa Urbana. Vyprávění je stylizováno jako retrospektiva, kdy Urban zpětně vypráví převozníku Cháronovi (Robert Roth) svůj život. Básníka hraje Roman Pomajbo, dalších několik herců hrají buď skutečné historické postavy nebo sami sebe. Vznik filmu byl natolik komplikovaný, že v roce 2019 napsal Kalamár reakci na vznik filmu - Pivo u Chárona – Voda ktorej nikto neveril. Vrchol filmu je líčením příběhu slavné písně skupiny Elán Voda čo ma drží nad vodou, která vznikla pro film Fontána pre Zuzanu 3 a kterou Jožo Ráž natočil jako poslední před svou nehodou v roce 1999. Ve filmu zazní píseň s jinými interprety – jsou to Veronika Černá a Vašo Patejdl. Básník Urban působí jako bohém, který má dobré rádce – nejprve Ľubomíra Feldeka. Nicméně „usadí se" na čas jako redaktor a šéfredaktor literárních časopisů. Zachyceno je i jeho porevoluční působení jako ředitele galerie Bibiana. Urban stále „utíká před démony", doslovně i přeneseně, stává se obětí nihilismu a pití. Jeho život je destruktivní a neřiditelný. Tenhle moment ale není ve filmu ukázán dost silně. Jde o poměrně slušný nízkorozpočtový film s návštěvností 2 548 diváků. Bylo by nesprávné říct, že film si více diváků nezasloužil. Problémy byly s distribucí - navzdory tomu, že do ní vstoupil silný hráč Continental film (film měl původně jít do distribuce už v dubnu 2019 a po Bratislavě už byly vidět bannery). Listopadová premiéra byla prostě opožděná a dostala film do konkurence vánočních hitů. Českou premiéru film neměl vůbec. Další otázka je, nakolik je pro dnešní diváky zajímavý kontroverzní a rozháraný básník a jestli jeho příběh může utáhnout film. Na druhé straně se postavy slovenské pop scény dostávají do domácích filmů pravidelně (Dežo Ursiny, Marek Brezovský, Richard Müller, naposledy Miro Žbirka v česko-slovenské koprodukci s názvem Meky).

Osamělá animace

websterovci plagatUPRAnimovaný žánr zastupují tentokrát pouze Websterovci 2 – Zo života pavúkov v režii Kataríny Kerekesové. Film je postaven na stejnojmenném televizním seriálu, který postupně vzniká od roku 2017 a byl upraven pro kinodistribuci. Prvních šest dílů mělo premiéru ve slovenských kinech v září 2018. Slovenská pavoučí rodinka pokračuje tedy dál a po úspěchu první části (4 000 diváků) vznikly ve spolupráci s českým koproducentem Maur Film další díly, které opět s propojovacím elementem přišly do slovenských kin 26.9.2020. Websterovci se stali ve slovenské animaci pojmem. Seriál zdůrazňuje důležitost rodiny a základních společenských vazeb. Pavoučí rodina je dobře, tak říkajíc lidsky charakterizovaná – jako skutečná rodina. „Hledám témata ve svém životě, ale i v životech svých kamarádů a blízkých," říká režisérka Katarína Kerekesová. „Snažím se propojit všechno, co považuji za podstatné, aby se děti o světě a jeho fungování dozvěděly." Propojení s televizním médiem a kinem seriálu prospěl. Děti i jejich rodiče jsou zvědavé na dobrodružství pavoučí rodiny, která vytváří nenásilnou analogii k dětskému světu. Navíc jde o dílo vpravdě evropské, natočené v české a polské koprodukci a s přispěním Creative Europe Media. Součástí je i kniha Websterovci (2017) od autorů Juraje Raýmana, Vandy Rozenbergové, Zuzany Križkové a Kataríny Kerekesové, tedy zároveň autorů scénářů). Film - seriál funguje jak v multiplexech, tak na VOD, v televizi a na filmových festivalech (viz MFF Annecy 2018 a další).

Dokumentární filmy hrají na politickou strunu

dobra smrt posterRESDokumentární tvorba hraje ve skladbě slovenských filmů rok od roku důležitější roli. Něco podobného probíhá i v Česku, viz rekordní úspěch dokumentu V síti, cestovatelské série Trabantů, Manželských etud a dalších dokumentů. Rád bych zmínil jeden film, o němž jsem už psal v minulé reflexi, ale kvůli tématu bych rád zopakoval jeho základní charakteristiku. V Evropě zatím neexistuje mnoho filmů o euthanasii. Na Slovensku měl zasloužený úspěch film Dobrá smrť v režii Tomáše Krupy a podle scénáře Lukáše Hanuláka (SK-CZ-A-F). Film je velmi upřímnou a kultivovanou zpovědí Angličanky Jeanette Buttlin, která trpí neléčitelnou svalovou dystrofií a rozhodla se pro dobrovolný odchod ze světa ve Švýcarsku. Plánovala se návštěvnost 15 - 20 000, což film ani zdaleka nesplnil, přestože jeho distribuční partner byl Continental film. Světovou premiéru měl film na MFDF Jihlava 2018, dále byl uveden na MFFK Febiofest Bratislava 2019, regulérní slovenská premiéra následovala 21.3.2019. Film byl uveden na řadě mezinárodních festivalů, ale jeho domácí publicita byla patrně nedostatečná, anebo filmy o umírání publikum prostě nebaví. To však neoslabuje jeho v podstatě průkopnickou hodnotu. Naopak dokumentární filmy Skutok sa stal režisérky Barbory Berezňákové (15 141 diváků), Afrika na Pionieri Marka Slobodníka (16 293), Ukradnutý štát Zuzany Piussi (4 838) a Volanie Erika Prause (3 278) patřily mezi ty lépe navštívené a zároveň kvalitní snímky, které přinášejí do slovenské kinematografie nové impulsy. Spolu s Hluchými dny Pavola Pekarčíka, BATA Stories Petera Kerekese a Osamelými bežci: Ideme dalej! Martina Repky patří vyjmenované dokumenty k tomu nejlepšímu, co ve slovenské filmové tvorbě roku 2019 vzniklo.

skutok-sa-stalUPRSkutok se stal Barbory Berezňákové vznikl v koprodukci s RTVS. Film byl natáčen několik let a ukazuje, jak éra mečiarismu, gangsterských praktik mocenské elity a snah o kontrolu jednotlivce jsou stále v centru pozornosti – viz úspěch hraného filmu Sviňa v letošním roce. Jestliže Trilobitem oceněnému dokumentu Mečiar Terezy Nvotové (2017) byla vyčítána dramaturgická neujasněnost, je zcela jasně patrné, že film Barbory Berezňákové je historicky přesnější. Dokument s původním názvem Skutok se nestal vznikl na základě výpovědí bývalého příslušníka SIS Oskara Fegyveresa a matky zavražděného policisty Róberta Remiáša. Vrací se do doby počátků demokracie na Slovensku. Název filmu cituje tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara, který v 90. letech zametl pod koberec vyšetřování vraždy policisty omilostněním obviněných. Berezňákové ale nešlo čistě jen o oprášení faktů, ale chtěla „pochopit něco univerzálnějšího, zmapovat myšlení té doby a dát to do širšího kontextu". Film střídá různé výrazové postupy dokumentárního i hraného filmu, má svůj investigativní i lyrický záběr. Režisérka se po dvaceti letech vydala s kamerou na cestu pátrání po okolnostech, které ke smrti mladého muže vedly. Svým filmem se snaží Mečiarův výrok přinejmenším zpochybnit včetně toho, že znovu otevírá možnou spoluúčast tehdejšího ředitele Slovenské informační služby Ivana Lexy. Ten byl v souvislosti s vraždou obviněn, ale později ho soud obvinění zprostil. Některé historické epizody jsou už polozapomenuté, nicméně únos Michala Kováče mladšího tajnou službou SIS, vražda bývalého policisty Róberta Remiáše a výpověď korunního svědka Oskara Fegyverese jsou dodnes nezapomenuté a patří ke společenské paměti na „divoké devadesátky". Oba případy jsou vzájemně propojené a pro české diváky bylo jistou novinkou, že i v nich hraje svou roli podnikatel Marian Kočner, objednatel vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Film Skutok se stal je podle českého investigativního novináře Jaroslava Kmenty důležitý jak pro Slovensko, tak pro Česko: „Pro českého diváka je snímek nejen historickou sondou do jednoho slovenského případu. Ti, kdo zažili devadesátá léta, si jistě vzpomenou na zrod českého kmotra Františka Mrázka, sérii orlických vražd nebo na bezprecedentní kauzu ruské mafie, která neváhala vystřelit do domu světského krále podsvětí Antonína Běly z protitankové zbraně. Nelze si přitom nevzpomenout ani na to, jak v devadesátých letech téměř po kočnerovsku zbohatl současný premiér Andrej Babiš – tedy na základě klientelismu a důvěrných vztahů s tehdejšími politiky," říká Kmenta. Distribuční premiéra filmu Skutok se stal proběhla 12.9. 2019 ve spolupráci s Forum Film. Přestože už vzniklo několik filmů na podobné téma – Červený kapitán Michala Kollára (2016), Únos Mariany Čengel Solčanské (2017) a dokument Mečiar Terezy Nvotové (2017), film zaznamenal poměrně velký zájem diváků. Tyto snímky totiž ukazují na aktuálnost totalitních praktik v postkomunistických zemích, což je aktuální zejména v současném Maďarsku a Česku. Považuji za důležité, že v divácích tyto filmy stále budí zájem a emoce.

ukradnuty stat posterUPROstré společenské a politické kontury má i dokumentární film Zuzany Piussi Ukradnutý štát v koprodukci SK-CZ, který byl dokončován crowdfundingovou kampaní. Jeho téma je opět propojení státu a mafií, vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky, velké mediální kauzy současnosti, únik informací a ničení veřejného prostoru balastem. Film měl premiéru na festivalu Jeden svět v Bratislavě 9.10.2019 a do distribuce šel 10.10.2019. Filmu stylově pomohla formální vybroušenost kamery talentovaného filmaře Mira Rema a doplňující animace a grafiky komiksových výtvarníků Marka Pokorného a Vojtěcha Maška. Téma filmu - rakovina prorůstající demokratickým systémem - je natolik vážné téma, že to ocenili i diváci. Dokumentární příprava na hranou Svini se drží podobných motivů – role Márie Troškové a její vliv na Roberta Fica, kontakty na Antonia Vadalu a Mariána Kočnera, na policii a politiky, vztah Kočnera k podnikateli Jaroslavu Haščákovi, napojení vlivného podnikatele Norberta Bödöra na vládní stranu Smer-SD, monitorování Jána Kuciaka ze strany SIS, kódování komunikace mezi mafiány a politiky v jazyku Threema, to všechno jsou brutálně přesně popsané motivy, které sehrály svou roli i v případě filmu Sviňa. Poltické filmy měly v současné nabídce velkou roli. Je zjevné, že mechanismy moci a podsvětí jsou ve slovenských podmínkách stále neobjasněné a diváci se o nich chtějí něco dozvědět.

Dokumentární film objevuje nová teritoria

Afrika na pionieriUPRDobře dopadl i oddechový, cestovatelský žánr. Afrika na pionieri je road movie režiséra Marka Slobodníka, který se odehrává cestou ze střední Evropy do Kapského města a ke Střelkovému mysu, celkem 15 000 km. Film je inspirován výpravami trabantů Dana Přibáně. Jedné z expedic se Marek Slobodník na své Jawě 250 zúčastnil osobně (Trabantem až na konec světa, 2014). Road movie Afrika na pionieri není tak zahlcena nucenými dialogy jako Přibáňovy filmy, které se vlastně obsahově pohybují o jedné nehody ke druhé. Film Marka Slobodníka není svázán stylotvornými klišé jako žlutý cirkus, je víc o svobodě a jako cestopis je zpracován na profesionální úrovni, vtipně a s dostatečným penzem informací o kontinentu, kde vězení se skládá z několika kůlů a škola z plachty. Film uvedl do distribuce Magic Box SK 5.9.2019, který si loni vybral pro distribuci i chef-d'oeuvre Václava Marhoula.

volanie-posterUPRUž na Art Film Festu Košice překvapil poctivě a upřímně natočená dokumentární esej Volanie v režii Erika Prause, pojednávající o několika mniších v západoukrajinském klášteře Počájevská Lávra. Film byl uveden do distribuce 31.10.2019 díky ASFK. Má silnou lidskou dimenzi a patří mezi klenoty loňské dokumentární sezóny. Je jedním z mála uvěřitelných děl o liberálním kapitalismu a konsumismu. Upozorňuje na to, že jsou i jiné motivace než teambuilding a efektivita práce. Že přes všechen balast moderní doby existuje lidská duše. Motivace mnichů, většinou lidí dříve fungujících v běžné společnosti, jsou přesně formulované a divák jim může věřit. Nejsilnější je příběh Otce Nazarije, místního stavitele chrámů. Vypráví o tom, jak se mu dařilo v dobách tzv. divokého kapitalismu po rozpadu SSSR. Byl tehdy úspěšný obchodník, létal po celém světě a užíval života. Potom ho však zradil společník a vlastní zdraví. V neštěstí se obrátil k Bohu a stal se asketou. Praus střídá dokumentární momenty se záběry na architekturu kláštera a na obřady při oslavách církevních svátků včetně působivých liturgických zpěvů. Jsou využity i přírodní scenerie nebo letecké záběry. Film vznikl po čtyřletém natáčení, kdy bylo k dispozici 65 hodin natočeného materiálu. Je to cesta do neobvyklého světa, kam se našinec málokdy dostane. Je to svět velmi pochopitelný a dobře strukturovaný. Je tu náboj exotiky a mystiky, absolutní oddanosti Bohu, ale všechny tyto momenty ukázal režisér ve velmi přirozeném světle.

osameli bezci posterUPRPodobně silný lidský náboj má road movie Martina Repky Osamelí bežci: Ideme dalej! o slovenských spisovatelích (Ivan Štrpka, Peter Repka, Ivan Laučík), natočený v koprodukci RTVS a SFÚ. Všichni tři patřili do básnické skupiny Osamělí běžci. Film byl uveden mj. na MFF ve Varšavě a do slovenské distribuce šel 7.11.2019 opět pod taktovkou ASFK. Hluché dni (Pavol Pekarčík) byly natočeny ve SK-CZ koprodukce na pomezí dokumentu a fikce a pojednávají o neslyšících romských dětech. Režisér film zasadil do autentického prostředí včetně drobných příběhů několika dětí. Film je natočený mozaikově a je jistě náročný na vnímání. To samozřejmě stojí diváky (film navštívilo jen 148 lidí), nicméně jeho tematický přínos je neoddiskutovatelný. Je to slovenskou filmovou kritikou vůbec nejlépe hodnocený slovenský film druhé poloviny roku 2019. Sociálně vyloučené prostředí je pro zahraniční festivaly zajímavé. Film byl poprvé uveden na MFF Karlovy Vary v sekci Na východ od Západu a slovenskou distribuci zahájil 11.10.2019. V Karlových Varech byl přijat příznivě, o zahraniční účast se postaral německý distributor Pluto Film, který už distribuoval film Koza.

batastories plagatUPRBATA Stories (Baťa, první globalista) v režii Petera Kerekese běžely poprvé na Art Film Festu, do distribuce šly 10.10.2019. Jde o majoritně francouzsko-český film, jeho obsah se týká spíše Česka, protože přibližuje zlínské impérium Tomáše Bati a jeho syna Tomáše J. Bati (1914 – 2008). Film je kvalitní životopisné drama prvního československého globalisty a v souznění s jeho jménem se odehrává se i v Africe, Indii a Brazílii, kde Baťův vnuk Jan Antonín Baťa zakládal města a továrny a kde nyní žije jeho vnučka Dolores Bata a její dcera Roberta Bata. Film měl sice na Slovensku jen 569 diváků a v Česku běžel pouze v televizi, ale jeho prezentace na ARTE v rámci cyklu Documania přinesla slovenskému filmu prestiž.

 

The Sound is Innocent POSTERuprHudební dokument zaměřený na odbornou veřejnost The Sound Is Innocent (Johana Ožvold) je koprodukční film s minoritní účastí Slovenska o „osvobození a vývoj elektronického zvuku". Film běžel na MFDF Jihlava, FAMU Festu a běžel na řadě mezinárodních přehlídek díky tomu, že jeho „hrdinové" jsou renomovaní evropští hudebníci. Premiéru měl 26.11.2019 a zaujal profesionální publikum. Běžných diváků je jen 151, nicméně film si získal renomé mezi evropskými hudebníky.

Výrazově specifický je také film Nero a Seneca (Marek Ťapák), zařazený jako dokumentární. Jde o televizní film, který vznikl ve studiích RTVS a byl z logiky věci uveden nejdříve v televizi, teprve potom v kinodistribuci. Je to televizní adaptaci dramatické předlohy Divadlo za čias Neróna a Senecu od ruského spisovatele Edvarda Radzinského. Jeho rozhlasová adaptace vznikla už roku 1986, teoreticky byla rozpracována teatroložkou Evou Stehlíkovou v roce 2005. Hra však nebyla nikdy realizována na divadle a teprve Marek Ťapák se jí ujal jako dobrého odrazového můstku k obnovení tzv. televizních pondělků.nero a seneca posterUPRJde o záznam divadelní hry, která vlastně nevznikla jako čisté „divadlo". V hlavní roli Nerona se představil člen činohry SND Richard Autner a Senecu ztvárnil člen souboru Divadla Jána Palárika v Trnavě Vladimír Jedľovský. Smyslem díla je upozornit na soumrak demokracie, ničení přírody, role peněz a hmotných statků a některých krutostí na císařském dvoře. Divadelní inscenace proběhla jen pro potřeby vzniku filmu, na který od premiéry 28.11.2019 přišlo jen 232 diváků, protože film měl televizní premiéru už 10.11.2019. Film je sugestivní, má výborné a aktuální dialogy týkající se např. zneužití moci. Celkový tvar a jeho smysl byl ve slovenských médiích podroben kritice. „Výsledek nutí k zamyšlení, zda je efektivní oživovat dnes formát, který fungoval před desítkami let. A to zejména při enormním tlaku na odpovědné finanční hospodaření a divácké preference. Film stál téměř 500 000 Eur a měl přímo katastrofální sledovanost," říká se v jedné recenzi. Náklady na film Loli paradička byly poloviční, což jistě neznamená, že by nemohly být natáčeny i „nerentabilní" filmy. Jen to, že i těchto čísel je třeba si všímat.

Celkově přinesl dokumentární film do slovenského filmu více vzruchu než film hraný, už svou mnohotvárností. A tím inspiroval hraný film, který mnohdy přinesl příběhy ze života a podle života. A za to zaplatil samozřejmě daň – více realismu, méně imaginace.

Slovenský film ve skutečné i virtuální válce

Stratený domov Juraje Mravce o genocidě Jezídů na pomezí Iráku a Sýrie z pohledu dvou slovenských zdravotníků Mateje a Olivera. Režisér v roce 2016 a 2017 sledoval a dokumentoval pád irácké bašty Islámského státu a točil v předních liniích bojů kolem Mosulu a Erbilu. Snímek byl dotočen v Norimberku (kam mnozí Jezídi utekli) a v Bratislavě. Ve filmu hrají důležitou roli také Kurdové a Pešmergové, podobně jako tomu bylo ve francouzském filmu Peshmerga (Bernard-Henri Lévy), který byl uveden v soutěži soutěže MFF v Cannes 2016. Mravcův film je možná natočen trochu chaoticky, není dost zdůrazněno, za jak obtížných podmínek vznikal a že mnoho záběrů je z první linie. Lévy to neopomněl drastickým způsobem zvýraznit. Film ukazuje umírání, proudy utečenců na prašných cestách a nadhled slovenských pracovníků. Pro ně „je to sranda, dokud to sranda není". Juraj Mravec otevírá slovenskému filmu okno do světa, což je velmi potřebné. Jeho film měl být mimo Slovensko poprvé uveden na festivalu Jeden svět v březnu 2020, festival byl ale přerušen a odsunut na podzim. Slovenská premiéra proběhla 12.10.2019. Slovenský cestovatel Pavol Barabáš zůstal se svým novým dokumentárním filmem Svetozár Stračina doma na Slovensku. Portrét folklorního skladatele (1940 – 1996) je zároveň objevem slovenské lidové kultury. Stračina spolupracoval s předními slovenskými folklorními soubory a v Barabášově filmu jsou jeho život a dílo přiblíženy pomocí rozhovorů s přáteli, spolupracovníky a odborníky. „Pro mě to byl náročný projekt, těžší než natáčení v džungli nebo Antarktidě," charakterizoval vznik filmu režisér. Film uvedla do kin ASFK, která je vedle Continental filmu a Filmtopie nejpilnějším distributorem slovenských filmů. O několik slovenských filmů se loni distribučně postaral i Forum Film, Magic Box, CinemArt SK a Bontonfilm. Téměř všechny filmy ze 43 distribuovaných slovenských, majoritních i minoritních koprodukcí měly profesionální distribuční společnost.

Divácký rekord zlomil dokumentární film Kto je další? (63 070 diváků). Film je zařazen do systému SFÚ jako hraný film, máme totiž co dělat s pokusem o hranou rekonstrukci skutečných tragických událostí. Jde o triptych tří povídek situovaných na Slovensko, do Ruska a do Kanady (Povstanie, Profit, Nemlč). Třetí část filmu je jako jediná hraná, i když opět postavena na šokujících skutečných případech. Film byl natočen v režii, produkci a podle scénáře Miro Drobného o virtuálním online světě a kyberšikaně (příběh Aless), ilegálním rooftoppingu a sexuálním zneužívání duchovním. Autor vycházel z vlastních zkušeností protagonistů či jejich známých. Natáčel v sedmi zemích. V hlavních rolích jsou skutečné oběti událostí. V jednotlivých povídkách hraje například raperka Aless Caparelli, ruská extrémní modelka Angela Nikolau či americký herec Brian Caspe (viz Skleněný pokoj, Malá říša). Recenze jsou smíšené, kritici zdůrazňují, že film je spíše průměrný. Údajně film získal 15 ocenění na mezinárodních filmových festivalech, ale šlo jen o jednu povídku ze tří (Profit). Film byl prezentován na semináři ASFK a byl po premiéře 21.8. 2019 hromadně promítán školákům 12+, a to s „edukačně-preventivním cílem v oblasti kyberšikany, online sexuálního vydírání a killfie selfie". Pozitivně film hodnotilo Národní koordinační středisko pro řešení násilí na dětech a Úřad pro ochranu osobních údajů. Film dokonce dostal přezdívku „školní film", což je hrubá desinterpretace, daná patrně tím, že pověření úředníci ho vůbec neviděli. Negativní hlasy se ozvaly už v roce 2017, kdy o vývoji situace údajně kolem filmu informovalo Ministerstvo školství, vědy, výzkumu a sportu SR Evropskou komisi se závěrem, že „rezort školství byl v dané věci podveden". Pak přišla distribuce a nedlouho poté požádala psychoterapeutka Natália Kaščáková přehodnocení tohoto „školního" filmu. V souvislosti s tím 27.11.2019 odeslalo MŠ SR ředitelům základných a středních škol pastýřský list, kde promítání filmu nedoporučilo. Nesporné je, že vznikl „nátlak na shlédnutí filmu", organizovaný přes veřejnou správu. Rovněž bylo chybou, že školní představení nebyla důsledně organizována s přítomností odborníka na danou problematiku. Politický nátlak v rámci distribuce je neoddiskutovatelný. Proto tento film nehodnotím jako jeden z nejúspěšnějších slovenských filmů roku, i když čísla by tomu nasvědčovala. Pro srovnání: u českého dokumentu V síti vznikla regulérní školní verze a tvůrci filmu si dali dobrý pozor, aby s citlivou látkou nenarazili u institucí, ministerstev i aktérů samotných.

Import z Česka

Událostí roku byl film Pomaľované vtáča v režii Václava Marhoula, film natolik ojedinělý, že získal v Česku přes svou složitost i poměrně vysoký počet diváků. Film je koprodukcí ČR-UA-SK (PubRes)-Polsko a je namluvený zvláštním východoevropským jazykem. Odehrává se kdesi na východní frontě v roce 1944. Jde o filmové dílo, které má mezinárodní parametry, o čemž svědčí přítomnost na prestižních světových festivalech. Film není tak brutální, jak se o něm mluvilo – a možná mu domněnky o brutalitě trochu uškodily. Režisér využil mnoho motivů, které už známe z jiných filmů, a dal je do perspektivy nemluvného dítěte. Ostatně pokud se ve filmu mluví, je to většinou umělý východoevropský jazyk se stopami polštiny, srbochorvatštiny, ruštiny a ukrajinštiny. Film měl slovenskou premiéru 19.9.2019 pod taktovkou Magic Boxu SK. Jeho problém je, že sice výrazně překročil zemi svého vzniku, ale jeho pracnost byla možná větší než výsledný efekt. Další kvalitní film z Česka je dokumentární film o divadelníkovi Jiřím Suchém Lehce s životem se prát režisérky Olgy Sommerové. Byl uveden na MFF Karlovy Vary v sekci Zvláštní uvedení a vyhrál Cenu publika. Jde o film s výrazným česko-slovenským nábojem, natočený s účastí slovenského koproducenta Arina Production. Pohádka Hodinárov učeň české režisérky Jitky Rudolfové, natočená v česko-slovenské koprodukci (Evolution Films a PubRes) šla do slovenských 12.9.2019 pod zastřešením Bontonfilmu SK. Jde o kvalitní dětský film, natočený v tradici českých a slovenských pohádek na základě klasické pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Určitou referencí k Hodinárovu učni mohou být starší pohádky Juraje Jakubiska nebo také pohádka S čerty nejsou žerty. Distributor očekával 15-20 000 diváků, přišlo 5 189. Vlastníci v režii Jiřího Havelky, ověnčení pozitivní aureolou z Česka, získali na Slovensku jen 10 000 diváků. Tento film měl za sebou velmi pozitivní recenze, téměř 300 000 českých diváků na kontě a dvě ceny České filmové kritiky. To, co funguje v Česku, nemusí fungovat na Slovensku a naopak.
Další český import jako Poslední aristokratka (Jiří Vejdělek), Pražské orgie (Irena Pavlásková), Ženská na vrchole (Lenka Kny) patří mezi filmy, jejichž kvalita je sporná. Nejlepší z této trojice je Poslední aristokratka. Ženská na vrchole čistě jen těží z horských lokací Vysokých Tater (ve skutečnosti jde o Nízké Tatry). Česká horská romantika Snowborďáci, Padesátka, Román pro pokročilé nebo Špindl a další tzv. horské hity mají svou tradici. Dokonce i třetí nejnavštěvovanější slovenský film (od dob samostatného Slovenska) Všetko alebo nič se na české horské romantice inspiroval. Poslední aristokratka, která má lépe vypracovaný příběh i lepší herecké výkony než srovnatelné filmy, skončila ve slovenských kinech se 43 342 diváky, tedy podobně jako Ženská na vrchole. V Česku to Aristokratka dotáhla na téměř půl miliónu diváků, její horský protějšek „jen" na 170 000. Navíc tento film patří mezi snímky (Staříci, Teroristka, Národní třída), které vyprávějí o násilí fungujícím ve prospěch spravedlnosti. V Teroristce chce penzionovaná učitelka zastřelit úplatného podnikatele, ve Stařících dvojice bývalých politických vězňů z padesátých let tehdejšího soudce. Vzít spravedlnost do svých rukou je obvyklou tematickou výbavou filmu, nikoli však u nás. V našich zemích jde o něco nového.

Česká romantika je z nouze ctnost

Má smysl import české romantiky? - namátkou vezměme pár filmů 2018-2020 Lovení, Léto s gentlemanem, Věčně tvá nevěrná, Po čem muži touží, Dvě nevěsty a jedna svatba, Chlap na střídačku, 3Bobule nebo Štěstí je krásná věc. České návštěvnické filmy mají v české kinematografii své místo a v Česku se staly objevem v době, kdy Zdeněk Troška konstatoval, že je ošidné čekat na mezinárodní ocenění, které velmi často nepřijde. V té době začal vznikat český heimat film. Jsou tu dnes už klasické filmy jako třeba Román pro ženy, Účastníci zájezdu nebo Teorie tygra. Jiří Vejdělek, Petr Kolečko, Milan Cieslar nebo Rudolf Havlík se jistě zasloužili o vzestup tohoto žánru. České romantické filmy však v poslední době vykazují sestupný trend, jakoby byly natáčeny podle stejného schématu. Kritika často mluví o „pádu na dno", „tuctové legraci", případně o „nestydatosti". Ať už se odehrávají na horách, ve městě nebo na českém venkově, divákům v Česku to zjevně nevadí. Na Slovensku ale získávají jen zlomek české návštěvnosti. Jde o filmy, které za hranicemi prostě nefungují. Import českých romantických filmů na Slovensko je sporný, protože jde většinou (lokacemi a mentalitou) typický lokální produkt. Pochybuji, že většina z nich pozdvihne českého diváka, natož diváka slovenského. Jejich smyslem je návštěvnost, která na Slovensku pokulhává. Distribuci těchto českých filmů (v lepším případě slovenských minorit) je proto na Slovensku třeba dotovat z veřejných prostředků.

Česko-slovenská koprodukce, která usilovala o umění i o masy diváků

Problém nastává tam, kde film hraje trochu jinými kartami než by měl. Jde o snímky, které se tváří jako kvalitní návštěvnické filmy, snaží se upoutat mainmstreamového diváka, ale přitom postrádají to, co tento divák ve filmech hledá. Rozhodně to není přílišná komplikovanost, nejasnost postav a nelogičnost děje. Posledním takovým případem je Trojanův Bourák, ale v roce 2019 to byl vysoce očekávaný film Ireny Pavláskové Pražské orgie. Těm se nedařilo ani v Česku i na Slovensku, i když mělo jít o výrazný divácký film, natočený podle jednoho dílu románové série amerického spisovatele Philipa Rotha o židovském spisovateli Nathanu Zuckermanovi. Zuckerman (Jonas Chernick) se v 70.letech vydává do Prahy zkoumat, jak žijí intelektuálové v době totality. Zuckerman je fiktivní postava a zároveň alter ego autora. Rothův román vyšel česky poprvé roku 1985 u Škvoreckých v Torontu a režisérka se ho snažila příliš doslovně zpracovat. Navíc Pražské orgie nepatří mezi Rothova vrcholná díla. V centru pozornosti je hradčanský dům Jiřího Muchy, popsaný naprosto nevěrohodně. Zuckerman – Roth se o prostředí Muchova domu navíc zajímal pouze okrajově. Film jen stěží ukazuje bloudění amerického spisovatele v socialistickém Česku, postavy působí nechtěně komicky, i když spisovatel sám měl jistě hlubší důvod, proč československým spisovatelům pomáhal a dlouhodobě se o ně zajímal. V osmdesátých letech už Roth do ČSSR nesměl a svou zkušenost z normalizačního Československa popsal takto: „Když jsem byl poprvé v Československu, došlo mi, že jako spisovatel pracuji ve společnosti, kde je všechno možné a na ničem nezáleží, zatímco pro české spisovatele není možné nic a záleží na všem. Tím neříkám, že bych s nimi měnil. Nezáviděl jsem jim útisk jako cestu ke zvýšení společenské prestiže. Nezáviděl jsem jim jejich jednoznačně hodnotnější a závažnější témata." A takových vysoce ambiciózních filmů bude vznikat do budoucna stále víc. Je otázka, nakolik zaujmou mladé publikum, jak naplní jeho potřeby a nakolik budou schopny výrazným marketingem zlomit recenze kritiků i tichou poštu, která je v současné době asi nejspolehlivějším prostředkem popularity filmu. Je 35 000 diváků v Česku na kritikou prokletý film Bourák dost nebo málo? Byl to sice první český film v distribuci po koroně, ale na tak ambiciózní film je to přece jen málo (i když třikrát víc než měly v Česku Pražské orgie). Argument však zůstává: jak se na Slovensku a v Česku bude dařit filmu, který má umělecké ambice, plánuje centrální zásah do mainstreamového publika, má velkorysou přípravu, dobrou reklamu, ale přesto nepřiláká publikum?

Závěr

Celkově lze konstatovat, že ubývá publika, které si chce připomínat tíseň minulého režimu. Atraktivní nejsou ani filmy z doby komunismu, ani z doby sametové revoluce. Filmaře stále láká doba nedávné minulosti, nicméně diváci čekají na něco drsně současného. Další problém je, že současný slovenský film těžko zachycuje většinového zástupce populace. Ano, dobře fungují životopisné filmy a filmy o elitách. Jak říká filmový teoretik Jaromír Blažejovský, „film vede dialog z pozice menšinového my". Jsou tu české romantické komedie, ale ty zachycují opět jen karikaturu tzv. běžného člověka podobně jako tomu bylo za socialismu. I tehdy dovedli zachytit běžného člověka jen režiséři jako Jiří Menzel nebo Věra Chytilová. Zejména v Česku je veřejný diskurz někde jinde a stále silněji se prosazuje jistá nostalgie po minulých časech. Kino nicméně prožilo v roce 2019 renesanci, na Slovensku se prodalo rekordních 1,3 lístku na jednoho obyvatele (v zemích EU je to většinou do 2 lístků). O filmech se mluvilo, někdy negativně, někdy pozitivně, ale mluvilo. Artová kina, multiplexy, placené a free televize plus internet se začaly efektivně doplňovat. Otázka českých filmů, které mají slovenský koprodukční podíl, visí stále ve vzduchu. Dále je tu otázka boomu streamovaných filmů, vzniklého během korony. Kolik premiér se do budoucna odehraje na internetu? Názory se zatím různí. Dokonce i filmové festivaly budou mít své online sekce, možná jen část festivalů se odehraje v reálném prostoru. Nebude to další hrozba pro distribuci v kinech?
Je celá řada duchem i lokacemi českých filmů, na které slovenský divák jde z určité setrvačnosti, protože tu hrají herci, které zná z doby Československa. Celá řada mnohem kvalitnějších evropských filmů se však do slovenských kin nedostane, i když ASFK, Film Europe, Fimtopia a další se snaží, co mohou. Může být česko-slovenský film 3Bobule nebo český Štěstí je krásná věc pro slovenské diváky inspirací nebo obohacením? Jde o filmy lokacemi a mentalitou ryze české, nesrozumitelné za hranicemi. Proč mají putovat právě na Slovensko? Protože jsou to legislativně „slovenské" filmy – podle minoritního slovenského vkladu? Bude důležité, aby se české romantické komedie a konzumovaly v Česku a na Slovensko šly za podobných podmínek jako jiné evropské filmy. A aby Audiovizuálny fond dvakrát měřil, jestli je ten či onen mainstreamový projekt z Česka potřeba podpořit, aby se z něho stal „slovenský" film.
Z preferencí českého filmového diváka jsou umělecké a mediální elity nešťastné, nicméně filmový fastfood je třeba brát vážně. Divákům zjevně nevadí to, co vadí kritikům: podobnost příběhů, předvídatelnost, product placement. Proč ve velkém dovážet český filmový fastfood na Slovensko, když je tu i značkové zboží? A pokud dovážet, tak skutečně na komerční bázi.

Radovan Holub

22.5.2020