V pandemickém roce 2020 sehrály hlavní roli dokumentární filmy, virtuální realita posílila

V pandemickém roce 2020 sehrály hlavní roli dokumentární filmy, virtuální realita posílila

Filmy, které sotva stihly distribuci

Mezi dvaceti filmy distribuovanými na Slovensku roku 2020 figuruje desítka čistě slovenských nebo slovenských majorit. Thriller Sviňa (SK-CZ 2020) v režii Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna se stal s 389 358 diváky plus 8 000 online návštěvníky a premiérou 6.2.2020 druhým divácky nejúspěšnějším slovenským filmem v éře samostatnosti Slovenska po Jakubiskově filmu Bathory. Dalším top slovenským filmem byla Príliš osobná známosť režisérky Marty Ferencové, produkčně primárně český film s návštěvností 175 640 diváků po premiéře 16.1.2020.

 

Filmová distribuce fungovala jen do 10.3., kdy byla kina zavřena. První fáze zavření kin trvala od 10.3. do 19.5., druhá od 15.10. do 15.11. a třetí od 19.12. do 17.5, kdy byla kina na Slovensku otevřena. Od konce května nebo začátku června fungují kamenná kina i multiplexy ve většině evropských zemí.

V roce 2019 se do slovenských kin dostalo 43 slovenských celovečerních filmů a pásem, v roce 2020 to bylo jen 20 novinek, 9 hraných filmů, z toho 7 minoritních koprodukcí a 11 dokumentárních filmů, z nichž 3 jsou minoritní koprodukce. Filmy Správa, Žaby bez jazyka a Krajina ve stínu (poslední dva jsou slovenské minority) byly sice uvedeny, ale jen na Ozvěnách Febiofestu nebo jinak mimo regulérní distribuci. Tyto filmy roku 2020 na svou kinodistribuci teprve čekají, přestože patří tematicky zajímavé artové lahůdky. Je to jeden z následků pandemie – filmy, o nichž se už dlouho mluví, musí regulérní distribuci vystát ve frontě. Slovenské filmy uvedlo sedm distribučních společností, nejaktivnější byl ASFK. Nejúspěšnějším distributorem byl CinemArt SK, na druhém místě Continental Film. Všechny slovenské filmy dohromady loni navštívilo 775 487 diváků, což je meziroční pokles o skoro 28%, na vině je pandemie.

Celebrity a filmové osobnosti v centru dokumentárních příběhů

Dokumentární film sehrál na Slovensku v roce 2020 klíčovou roli, přinejmenším z obsahového hlediska. Kvalitní i úspěšný byl hudební dokument Meky českého režiséra Šimona Šafránka o slovenské hudební legendě Miro Žbirkovi. Vznikl ve slovensko-české koprodukci PubRes a Negativ a patří k pozoruhodným filmům sezóny. Počet diváků byl téměř 11 000, ale film doplatil na relativně pozdní premiéru 16.7.2020. V Česku měl premiéru 9.7.2020 a získal 28 880 diváků. Film bez patosu a bez poučování mapuje Žbirkovu kariéru. Má dobré zázemí v podrobném studiu archivů a vedle hudebních záznamů vyhledává typické znaky doby, počínaje odsouzením „vlasatců" a konče soutěží Bratislavská lyra. Žbirka není ideální kandidát na hlavní postavu celovečerního filmu. Jeho kariéra se obešla bez skandálů, není komediant jako Rytmus, není tu dramat a zásadních zvratů. Bratislavský rodák vždy působil při koncertech poněkud zakřiknutě a tak vystupuje i ve filmu. Jeho vkus se formoval v době, kdy strana a vláda požadovaly od populární hudby angažovanost. Žbirka si dovedl prosadit svou. Díky Žbirkově otevřenosti se režisérovi podařilo vylíčit zásadní kapitoly jeho života, hudební milníky, jeho působení v kapele Modus i později ve skupině Limit. Jsou tu silné okamžiky, které se vážou ke ztrátě bratra nebo ke konci ve skupině Modus a autonehodě Mariky Gombitové v roce 1980, což doprovodí tehdy mezinárodní hit V slepých uličkách. S kapelou Limit zahraje Žbirka téměř doslovnou cover verzi I Fought the Law od The Clash, samozřejmě ve slovenštině. Raritní záběry odhalují, že Žbirka se na Západě dobře inspiroval a sound tehdejšího západního popu uměl přenést do středního proudu tehdy reglementované populární hudby made in ČSSR.

Dokument Tempos o slovenském rapperovi Patriku „Rytmusovi" Vrbovském s téměř 24 000 diváky patří k celkem slušnému průměru dokumentární tvorby. V režii Nazarije Kĺujeva, Romana Kelemena a Maxima Kĺujeva svým obsahem a dramaturgickou sevřeností překonal dokument Rytmus: Sídliskový sen z roku 2015. Premiéra se uskutečnila už 27.2.2020 a redistribuce pokračovala po znovuotevření kin. Film má rychlý, moderní střih a Rytmusův život mapuje z pohledu hudební kariéry a zároveň vypráví obecně o vývoji hip-hopu a rapu na Slovensku.

 

 

  

  

A vznikly další dva filmy o osobnostech, kterých si Slovensko váží. Raj na zemi je dokumentární film Jaro Vojteka a Marka Leščáka o reportérovi Andreji Bánovi a patří k tomu nejzajímavějšímu z loňské dokumentární produkce. Film vznikl v produkci MPhilms a běžel v říjnu 2019 na MFDF Jihlava. Pak však musel film na regulérní distribuci čekat. čekat. Slovenská premiéra se odehrála těšně před uzávěrem kin 1.10.2020, takže na film přišlo jen 742 diváků. Zároveň s kinodistribucí proběhla distribuce DVD. V televizi byl film uveden 11.10.2020. Tematicky podobný dokument Můj otec Antonín Kratochvíl (Andrea Sedláčková) v produkci Punk Film (CZ) byl loni uveden především v onlinové a alternativní distribuci a možná by distributor ASFK mohl uvažovat o podobné synergii, jak dostat film k divákům.

Dokumentární film Milan Sládek o zajímavé osobnosti slovenské a německé divadelní scény natočil nejvýznamnější slovenský režisér současnosti Martin Šulík. Sládek je mezinárodně uznávaný mim a choreograf. Film byl zpracován chronologicky a obsahuje zajímavý Sládkův osud od začátků v padesátých letech a včetně Sládkova přechodného návratu do vlasti roku 1989 a založení Institutu pro pohybové divadlo v Bratislavě. Distribuční premiéra proběhla v kritickém termínu 8.10.2020 po Febiofestu SK, přišlo jen 153 diváků. Jde však o film, který bude nějakým způsobem žít dál. Budou se k němu vracet generace kunsthistoriků a dalších odborníků.

 

Slovensko jako hokejový národ oslavil dokumentární film Hokejový sen v režii slovenského tenisového komentátora a dokumentárního režiséra Marka Vaňouse, zaměřený na hokejovou kariéru útočníka Ladislava Nagyho a jeho sportovní úspěchy. Nagy je legenda hokejových Košic a poslední hráč z generace zlatých hokejistů. Lidský rozměr (soukromý život) tu však chybí. Sportovní film se zaměřuje na zakončení kariéry Ladislava Nagyho a otevírající se kariéru dorostence Jonáše Pahuliho. Film měl premiéru 9.7.2020 a získal 5 318 diváků. Zůstal tedy daleko za hokejovým dokumentem 38 o Pavolovi Demitrovi z roku 2014. Další hokejový film vznikl loni v Česku. Smečka je česko-slovensko-lotyšská koprodukce a po premiéře 8.10.2020 získala 7 080 diváků. Smečka je nyní v Česku v redistribuci a možná by stálo za to uvažovat o něčem podobném u Hokejového snu. (Chápu ale, že srovnání obou filmů kulhá, protože Smečka je film hraný, navíc není předmětem této analýzy).

Dokumentární film Adama Oľhy a Jana Daňhela o fenoménu Švankmajer Alchymická pec byl natočen v česko-slovenské koprodukci. Několik let připravovaný dokument shrnuje a analyzuje prvky Švankmajerova díla, zejména s ohledem na film Hmyz (2018). Film měl světovou premiéru na MFF v Rotterdamu a objevil se na řadě dalších mezinárodních festivalů, neboť Jan Švankmajer je mezinárodně považován za velkou osobnost česko-slovenského filmu. Projekt byl koncipován pro „co nejširší skupinu diváků", ale po premiéře 15.10.2020 na něj přišlo jen 66 diváků, protože kina byla těsně potom zavřena. Z toho vyplývá, že pro snímky tohoto typu je schůdná alternativní distribuce, která by důležitému filmu umožnila delší distribuční život.

V hlavní roli ekologické myšlení

 Ekologicky zaměřený slovensko-český dokument Frem ze sněhových plání Antarktidy v režii Viery Čákanyové měl jít do slovenské distribuce původně 26.3.2020, k tomu kvůli pandemii nedošlo. Nakonec byl uveden 17.9.2020, ale kvůli další uzávěře kin získal jen 689 diváků. Příčinou nízké návštěvnosti je samozřejmě i styl, který nevychází vstříc preferencím průměrného diváka. Film mluví obrazem, nikoli lidskou řečí. Podobné filmy pro vnímavého menšinového diváka bývají tiché, většinou pomalé a snaží se upozornit, že existuje ještě jiný filmový svět, nekonečně vzdálený akci a rychlému střihu, VFX a chytlavému soundtracku. Frem nás přivádí na Antakrtidu. Ideovým východiskem tohoto experimentálního filmu je moment, kdy lidská inteligence přestala dominovat světu a příroda zůstala sama jako dominantní síla. Obrazy ledového kontinentu jsou pořízeny většinou z dronu a dávají vyniknout pláním ledu a horám pokrytým sběhem. Jeden jediný člověk, hrdina tohoto „příběhu ledu a vody" vypadá jako zrnko v prostoru. Jediná lidská stavba, plechové „refugium", je spíš dokladem o mizení lidského života z planety než o jeho růstu. Ve filmu je také slyšet zvuky, které s obrazem přímo nesouvisejí, dokonce ruší, zarývají se do uší. Jde přitom o přirozené zvukové projevy různých antarktických živočichů nebo přírodních entit, které podtrhují odcizený pohled na krajinu. Nejde však primárně o zvířata, která občas zahlédneme (živá i mrtvá), protože toto není přírodopisný film, ale snímek o stavu lidské mysli, která už přestala chápat cokoli včetně sebe sama. Na Berlinale 2020 byl Frem uveden v mimosoutěžní sekci Forum. „Lidstvo jako biologický druh se dostává na hranici svých přirozených možností, konfrontuje se s vlastními bio-fyzikálními omezeními. Ocitáme se v situaci, kdy už nestíháme absorbovat vlastní výstupy, plně porozumět souvislostem mezi různými oblastmi dat, zorientovat se ve stále komplexnějším světě, který pro sebe vytváříme," řekla o svém filmu režisérka. Frem šel do české distribuce teprve 17.6., ale téma filmu znovu připomíná videodeník režisérky Biela na bielej (slovenská premiéra 8.7.2021). Je chvályhodné, že se tvůrci takto snaží prodloužit život tohoto originálního dokumentu.

Další ekologicky laděný film byla Zlatá zem, slovenský dokumentární film Dominika Jursy, zaznamenávající dění v obci Smilno a dalších lokalitách na Slovensku, kdy obce bojovaly proti americké ropné společnosti Alpine Oil and Gas. Film byl natáčen během čtyř let a zaznamenává souboj různých zájmových skupin. Končí v době, kdy geologický průzkum byl úředně zastaven. Film běžel v RTVS 23.3.2020, ale distribuce byla 25.6.2020 obnovena ve spojení s třicetiminutovým filmem Lucie Kašové Orchestr z krajiny ticha, pojednávajícím o prvním ženském afghánském orchestru. Oba filmy spojuje tematiky lidských práv. Je tu výrazné ekologické poselství a dobře vybrané postavy. Svým duchem film navazuje na Obléhání města (Zuzana Piussi). Film v kinech navštívilo 364 diváků. Návštěvnost vzhledem k tématu nebyla vysoká, ale téma zůstává důležité. Je to cenná zpráva o nekonečném boji Davida s Goliášem, které dříve či později opět získá aktuálnost.

Příjemným překvapením byl dokumentární film Králi videa. Je to dobře připravený a rešeršovaný dokumentární film o kopírování a dabování zakázaných filmů za socialismu. Film byl natočen ve slovensko-české koprodukci na základě rozhovorů s dabéry a překladateli filmů, režii měl karvinský scenárista a režisér Lukáš Bulava, který od roku 2011 tvoří výhradně amatérské filmy. Film měl odloženou premiéru až 17.12.2020 a získal během dvou dnů do uzávěry jen 66 diváků. V Česku to nebylo o nic lepší, ale snímek získal velmi dobré kritiky, probojoval se mezi nominované filmy Cen české filmové kritiky a je nyní legálně dostupný online.

 

 

Další zajímavě zpracovaný dokument je Salto je král Pavola Barabáše. Barabášovy snímky mají stabilní kvalitu i diváckou obec. Hlavní část příběhu o slézání největších vodopádů světa tvoří cesta do nitra venezuelského skvostu Salto Ángel. Jde o velkolepou pouť z roku 2018, doplněnou o další expedice. Film měl premiéru pod taktovkou ASFK 13.8.2020 a přišlo na něj 3 594 diváků, následovala distribuce DVD.

Až v závěru přecházím k nejúspěšnějšímu česko-slovenskému dokumentu posledních let v režii Barbory Chalupové a Víta Klusáka V sieti, který měl slovenskou premiéru 5.3.2020, kdy po pěti dnech byla kina kvůli pandemii zavřena. Redistribuce filmu o sexuálních predátorech proběhla od 22.5., respektive od 4.6. byl film nasazen v Cinemaxech. To už ale bylo na tak žhavou novinku příliš pozdě. Na Slovensku film přilákal 23 518 diváků (v Česku po premiéře 27.2.2020 to bylo 413 250 diváků). Druhá (školní) verze filmu šla do distribuce až v září. Na filmu se koprodukčně účastnil Peter Kerekes. Film se stal fenoménem stříbrného plátna a RTVS po televizní premiéře 11.3.2021 píše na svých stránkách, že film doslova „šokoval diváky".

Hrané filmy s předobrazem skutečných postav

Výrazný, černobíle natočený film Ivana Ostrochovského Služobníci (SK-CZ-RU-IR), se časově vrací do doby socialismu a rozplétá síť udavačství, víry a ideologického nátlaku. Film byl uveden na Berlinale 2020, do slovenské premiéry šel v kritickém termínu před uzávěrou kin 10.12.2020 a získal 1 442 diváků. Film však žije dál – naposledy byl uveden na uznávaném rakouském festivalu Crossing Europe v červnu 2021. Služobníci běží v současné době v české distribuci. Na scénáři se kromě režiséra a jeho stálého spolupracovníka Marka Leščáka podílela polská dramatička Rebecca Lenkiewicz, autorka oscarové Idy režiséra Pawla Pawlikovského. S Idou ostatně Služobníky spojuje i zasazení do náboženského prostředí a výtvarná stylizace. Služobníci vyprávějí v dokumentaristicky laděném příběhu o dvou mladých studentech kněžského semináře na počátku 80.let v Bratislavě. To je důležité, protože v pobožnějším Slovensku působí tento kontrast silněji než v ateistickém Česku. Během tuhé normalizace spadají i církevní záležitosti pod komunistický úřední aparát, který se snaží klér přinutit ke spolupráci. Idealističtí studenti se s takovou situací nesmiřují snadno. Vedle nich snímek sleduje i morálně vyprázdněného agenta (v podání známého rumunského herce Vlada Ivanova), jenž má tento případ studentů na starosti. V důsledku vidíme různé formy služby, někdy pro církev a jindy pro stát – vždy se však jedná o činy, které si žádají až příliš velké oběti. Jakkoli byla normalizační šeď v naší kinematografii již zmapována, církevní sféra byla zůstala mimo. Téma je navíc podáno silně osobitým a stylizovaným způsobem. Nejvýraznější složkou filmové řeči je jednoznačně kamera Juraje Chlpíka.

Nejúspěšnější slovenský film roku 2020 byla Sviňa v režii Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Film se stal politickou událostí a po premiéře 6.2.2020 na něj přišel do kin rekordní počet diváků. Film podle bestselleru Arpáda Soltézse z roku 2018 se oprostil od množství postav a soustředil se na klíčový příběh vzestupu mafiána Wagnera (výborný Jozef Vajda). Film má aktuální politické konotace a za každou z postav lidé vidí reálného politika. Jde jednak o dobře zpracované téma, jednak o výrazný aktuální příspěvek v rámci slovenské kinematografie. Podařilo se konečně natočit velmi slušný politický thriller.

Skutečnou postavu popisuje i česko-slovensko-polsko-irský film Šarlatán. Film získal po premiéře 20.8.2020 slušný počet 27 671 diváků, v Česku po stejném datu 252 686 diváků. Byl promítnut ve světové premiéře na Berlinale Special Gala 2020 a nominován na Evropskou filmovou cenu i Oscara. V centru stojí postava léčitele Jana Mikoláška (1889–1973), který upřednostňoval sílu přírody. Jako mladý zahradník v sobě zjistil mimořádné schopnosti, začal studovat byliny a stal se „šarlatánem". Léčil prosté lidi i prominenty režimů, mezi něž patřili například vysoký nacistický činitel Martin Bormann nebo druhý „dělnický" prezident Antonín Zápotocký, jemuž zachránil nohu před amputací. Po jeho smrti nad ním přestala bdít ochranná ruka a ve vykonstruovaném procesu v 50. letech byl odsouzen a zbaven majetku. Ve filmu je Mikolášek odsouzen k trestu smrti za vykonstruované úmrtí pacienta, zatímco ve skutečnosti byl obviněn z krácení daní, z korupce a předražování bylin. Vyprávění se děje v retrospektivách – výslech v 50. letech vrací hlavního hrdinu do různých období jeho života. Zaměří se také na homosexuální vztah léčitele a jeho asistenta, kterého hraje slovenský herec Juraj Loj. Homosexualita nebyla u skutečného Mikoláška prokázána, jde o licenci, aby se zvýraznil ne-vztah hlavní postavy k totalitám, které homosexualitu oficiálně nepřipouštěly. Člověk stojící sám proti mocenskému soukolí je velké téma filmu. „Nebyl schopen akceptovat bezmoc," řekl o titulní postavě představitel hlavní role Ivan Trojan. Bezmoc zmiňuje i sám hlavní hrdina ve scéně, kdy nemůže pomoct dívce s rakovinou. Bezmoc v širším slova smyslu přinesla v Berlíně do diskuse i esej Václava Havla z roku 1978 Moc bezmocných o disidentství a loajalitě vůči režimu, kterou při premiéře filmu v Berlíně zmínila režisérka Agnieszka Holland. O filmu poznamenala, že i bezmoc může být inspirací, protože pomáhá vytvořit paralelní struktury, které posupně likvidují totalitní režimy.

  

Česko-slovenská koprodukce Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka patřila k profilovým filmům Česka roku 2019. Film tu získal jen 3 600 diváků, nicméně jeho ocenění na Českých lvech a Cenách ČFK je nepominutelné. Film patří mezi trojici nejvýznamnějších českých filmů 2019 – Nabarvené ptáče, Vlastníci a Staříci. Na Slovensku šel pod taktovkou Filmtopie do distribuce až 10.9.2020 a získal 646 diváků. Je škoda, že slovenská distribuce se odehrála až téměř rok po české. Příčiny této situace jsou objektivní – konkurence mezi jednotlivými tituly v oknech mezi pandemickými uzavírkami.

Česko-slovenská koprodukce českého režiséra Petra Zelenky Modelár má za díl vypořádat se s důležitými společenskými a politickými tématy. Zelenkův „dronový" film běžel jako úvodní snímek Febiofestu SK, festival však skončil předčasně kvůli pandemii. Modelár byl také uveden na FF Pocity. Premiéra na Slovensku byla plánována na 7.11.2020, ta byla zrušena a přesunuta na 3.12.2020, tedy na dobu těsně před uzávěrou kin. Film získal 241 diváků. O tomto filmu se zmíním ještě v další kapitole „Snaha o průniky mezi dokumentem a fikcí".

Letní film, který nestihl léto

Letní film pro děti a mládež Letní rebeli (původní název Léto s Bernardem) byl dokončen na začátku roku v režii slovensko-německé filmařky Martiny Sakové a doplatil na neutěšenou situaci v pandemii ve všech směrech. Film vypráví o chlapci z Německa, který navštíví o prázdninách svého dědečka na Slovensku. Vznikl ve slovensko-německé koprodukci. Německým koproducentem byl Martin Kleinmichel, specialista na příběhy dětí a mladých lidí a na animaci. Projekt prošel celou řadou mezinárodních koprodukčních marketů a má za sebou pozoruhodný výčet financiérů (Silverart, AVF, RTVS, BKM, DFFF, Creative Europe Media). Do jeho zviditelnění bylo investováno mnoho sil. Informace o něm běžely už v rámci loňského Berlinale. Do slovenské distribuce šel bohužel až 13.8.2020, tedy v druhé půli léta a získal 4 416 diváků. Sales agentem filmu se stal berlínský Pluto Film. Festivalová uvedení byla rovněž početná (hlavní soutěž MFF Zlín, MFF Giffoni, Seoul Guro IFF, Goldener Spatz Erfurt). Tento rodinný film byl dobře připraven na distribuci a teoreticky měl mnohem lepší šance. Dětský film je v současné době v trendu (filmy o malých horolezcích nebo bikerech slaví v Evropě úspěchy).

Snaha o průniky mezi dokumentem a fikcí v Evropě

Jeden z filmů, pohybujících se na hraně mezi fantazií a drtivou skutečností, je Šarlatán. O něm jsem již mluvil. Další je Zelenkův Modelár, film v loňské kolekci a také nepřehlédnutelný: pokus vystoupit z české kotliny, účastnit se na světodějných událostech, i když české politika takovou ambici zjevně nemá. Film s politickými momenty, nezvyklými pro zem, kde tak rádi švejkujeme a hrajeme malou domů. Může malé Česko vstoupit na scénu světové politiky? Jak? Co dělat, když občanské protesty nefungují? Postava hlavního hrdiny Pavla (Kryštof Hádek) byla inspirována Scorseseho Taxikářem. Hrdina vidí kolem sebe nespravedlnosti a sbírá poklady pro žalobu na členy bushovské administrativy. Osloví státní zástupkyni, jeho záměr ale naráží na realitu českého právního systému a společenskou a politickou nevoli tuto otázku otevírat. V oblasti justice máme přece svých problémů dost. Svět nás moc nezajímá. Téma mučení teroristů v Abu Ghraibu v českém podání neoslovilo mnoho diváků, ale posunulo české filmové myšlení o příčku výš. Kdyby nic jiného, tohle je deset bodů pro Petra Zelenku.

I evropský film se loni snažil o stanovení hranice výmyslu a fikce. Rusko-německo-běloruský film Perské lekce (Persian Lessons) ukrajinského režiséra Vadima Perelmana se vrací k tomu, co už známe z historie. Teprve se chystá do slovenské distribuce. Vznikl podle povídky spisovatele a scenáristy Wolfganga Kohlhaase Vymyšlená řeč o francouzském studentovi, který se v roce 1942 pomocí smyšlených slov zachrání před smrtí v koncentračním táboře. Je evidentní, že filmy natočené podle života skutečných postav čeká v dnešní době ne třeba senzační, ale přece jen dlouhý distribuční život.

Filmy ve frontě

Kromě různých evropských filmů čeká na uvedení celá řada slovenských a českých filmů. Na Oscara nominovaná Správa Petera Bebjaka měla mít slovenskou premiéru 28.1.2021, nyní je k dispozici online, takže je otázka, jestli to neohrozí plánovanou slovenskou premiéru 23.9.2021. Česká je plánovaná dokonce až na 11.11.2021. Očekávaný film Martina Šulíka Muž se zaječíma ušima bude mít na Slovensku premiéru 1.7.2021 zároveň se slovenským dokumentárním filmem The Sailor v režii Lucie Kašové. Některé snímky musí bohužel čekat dál. Již dokončené slovensko-české nebo česko-slovenské kooprodukce Kryštof (Zdeněk Jiráský), Indián (Tomáš Svoboda, Vladimír Kriško), slovenský film Na prach (Anastasia Hoppanová, Samuel Vičan), slovensko-česká koprodukce Slúžka Mariany Čengel Solčanské nebo Fašiangy (Ivo Trajkov) budou mít premiéru pravděpodobně až v příštím roce. Přitom Fašiangy byly ve formě projektu rozvíjeny od roku 2011, prošly různými koprodukčními fóry i výměnou režiséra a také náročným natáčením, čili jistě budí očekávání potenciálních diváků. Distribučně odloženy byly také filmy Žáby bez jazyka (Mira Fornay), kde proběhla zatím jen česká premiéra 27.5.2021 a slovenská premiéra je mezi TBA tituly na rok 2021. Je zjevné, že distributoři nejdou jen po kasovních titulech, jak se leckdy předpokládalo, ale dávají do kin i filmy, kde není předpoklad návštěvnosti, jako je třeba film Žaby bez jazyka, česko-slovenská koprodukce Krajina ve stínu a očekávaná česko-slovenská romantická komedie Matky (slovenská premiéra 24.6.2021). Premiéra této slovenské minority v režii Vojtěcha Moravce byla zatím odložena na 24.6.2021. Slovenská minorita Ubal a zmizni (Adam Hobzík), primárně slovenský videodeník z Antarktidy v režii Viery Čákanyové Biela na bielej (oba 8.7.), nebo ekologicky laděná česko-slovenská koprodukce Petra Oukropce Mazel a tajomstvo lesa (26.8) budou doplňovat kolekci filmů letošního léta a svědčí o tom, že distributoři se snaží vyvažovat mezi artovými filmy a návštěvnickými filmy.

Jakubiskův slovenský film Perinbaba a dva svety byl z dubna přesunut na 11.11.2021, premiéru bude mít zároveň na Slovensku a v Česku. Již dokončená Svetlonoc Terezy Nvotové měla být uvedena na jaře 2021, ale je posunuta na zatím neznámý termín. Je to přitom typ filmu, u něhož tvůrci vylučují online premiéru. Slovensko-české historické drama Slúžka Mariany Čengel Solčanské už nestihne původně plánovanou letošní premiéru, ta je na Slovensku odložena na 10.3.2022. Je to něco podobného jako slovensko-maďarsko-česká koprodukce Moc Mátyáse Priklera a slovensko-česko-polská koprodukce Potlesk Juraje Lehotského – oba patří mezi očekávané tituly. Animovaná česko-francouzsko-belgicko-slovenská fantasy Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové Myši patria do neba jde do slovenské premiéry 7.10.2021. Mezi těmito tituly si budou hledat prostor další filmy. Slovensko-český dokument Zuzany Piussi V hmle (TBA 2021) se týká otázek slovenského soudnictví po vraždě Jána Kuciaka. Za zajímavý projekt je možné považovat film Známí neznámí, což je česko-slovenská koprodukce debutující slovenské režisérky Zuzany Mariankové. Film je plánovaný do slovenské premiéry 12.8.2021. Příběh vychází z modelu italského filmu Naprostí cizinci režiséra a scenáristy Paola Genovese, jehož film scenárista Petr Jarchovský adaptoval do českého a slovenského prostředí. Další desítky slovensko-českých a česko-slovenských filmů se budou snažit od června do konce roku vtěsnat do termínu v kinech. Do distribuční hry vstupují také delší dobu „odložené" filmy, nyní plánované na dobu mezi srpnem 2021 a koncem roku. Některé z nich, jak bylo již řečeno, najdou své „okno" až v roce 2022. Česko-slovensko-italská koprodukce Il Boemo (Petr Václav) nebo dokument české režisérky Eriky Hníkové o slovenské rodině, která cepuje své dítě k velkým sportovním výkonům - Každá minuta života nemají zatím určeno zatím slovenské premiéry, ale je možné, že náročnější filmové látky nepůjdou do distribuce rychle. O rok odložen česko-slovenská koprodukce Zátopek bude patrně adeptem na premiéru na 55. MFF Karlovy Vary, nicméně není ještě zcela jasné, v jakých dimenzích festival v srpnu fyzicky proběhne. Předběžná datum premiéry u Zátopka je zatím srpen 2021 a Il Boemo by se měl dočkat české premiéry v říjnu. Některé z filmů diváci tedy uvidí až dva roky po dokončení. Jsou tu i některé filmy, které jsou sice české, ale mají československý obsah. Uvedení filmu Karel Olgy Malířové Špátové o Karlu Gottovi je po několikátém odkladu plánováno do české premiéry 7.10.2021 a brzy potom na Slovensko i do televize. Přitom slovensko-české a česko-slovenské koprodukce „ve frontě" tvoří zhruba jen jednu třetinu (!) toho, co je plánováno do distribuce z evropských zemí, nemluvě o mimoevropských filmech a amerických studiových velkofilmech. Jinými slovy, není jasné, jak se všechny připravované filmy vměstnají do okének v kinech, jestli o ně bude zájem a jestli by nebylo nakonec lepší uvažovat u některých z nich o online nebo pouze televizním uvedení.

Filmy, které jsem jmenoval, patří mezi důležité filmové momenty filmové produkce roku 2020. Nejde ale většinou o snímky pro masové publikum. Jsou to filmy, které oživují historický diskurs a snaží se odlišit fantazii od reality, která byla vlivem virtuální reality (a sociálních sítí) smazána. Jak na tyhle nové filmy zareaguje publikum? Distributoři počítají s tím, že nejprve budou nasazovat spíše divácké filmy. Samozřejmě, objeví se i divácky vděčné velkofilmy, které by mohly přispět záchraně kultury kin. Jakou ale roli sehrají americké velkofilmy, je nejasné. Zdecimované stánky filmu by trháky mohly jistě zachránit, viz například 25. bondovka Není čas zemřít s rozpočtem přes čtvrt miliardy dolarů, plánovaná na listopad. V případě Není čas zemřít šlo loni o třetí, nyní už o čtvrtý odklad.
Akční sci-fi thriller Tenet, který šel nakonec do české a slovenské premiéry 27. 8. 2020, do druhé vlny pandemie stihl „jen" necelých 150 000 diváků. To je na tak ambiciózní film relativně velmi málo. Na těchto filmech nyní visí celý filmový průmysl, ale nikdo není schopen odhadnout, jestli majitelé práv vydrží hrát tuto pandemickou ruletu. Je možné, že distributoři vysokorozpočtových filmů přejdou na online platformy, což bude mít obrovský dosah na situaci velkých producentů. Odhad zní, že v následujících pěti letech přijde hollywoodský byznys o 24,4 miliardy dolarů, což bude mít vliv na globální stav distribuce. Letošní festival rakouských filmů Diagonale (červen 2021) jasně ukázal, že prioritu mají artové a meditativní filmy. Od jediného rakouského komerčního filmu roku 2021 (Sargnagel) je možno očekávat slušnou domácí návštěvnost, ale ne náhradu za celou řadu celovečerních artových filmů, čekajících na distribuci.

Exploze virtuální reality a různé způsoby distribuce

S pouhými dvaceti slovenskými a koprodukčními filmy, které šly v roce 2020 do slovenské distribuce, začaly diskuse nad budoucností uvádění filmů vůbec. Jinými slovy, možnosti distribuce tak ovlivnily audiovizuální krajinu v Evropě, že o budoucnosti uvádění audiovizuálních děl musí být vedena seriózní diskuse. Letošní Evropský filmový trh online v rámci Berlinale se tomuto tématu věnoval velmi intenzivně. Jaké filmy a kdy budou moct jít vůbec do kin? Ještě v dubnu fungovala kina pouze v Srbsku, Bosně, Chorvatsku, Kosovu, Černé Hoře, Severní Makedonii a Bulharsku, většinou do 30-50% kapacity sálů, na přelomu dubna a května se však otevřela ve většině evropských zemí. Zkušenosti z USA a Austrálie, kde se kina otevřela nejdříve, hovoří optimisticky: Diváci se vracejí, sice jich není tolik, ale je to přes polovinu obvyklého počtu. Většina zemí nařídila restrikce (omezení počtu diváků, předložení Covid pasu).

V centru pozornosti evropských institucí zůstane produkce a možnosti nadnárodní spolupráce. Pandemie zasahuje samozřejmě i do produkce samé, i když Evropa si klade za cíl udržet produkci audiovizuálních děl na stejné úrovni jako před pandemií. Dotační struktura by měla zůstat zachována, v některých zemích se rozrůstá o nové prostředky (odpočty daní). Důležité bude, jak zafungují regionální filmové komise, které mohou v příhraničních regionech rozvíjet nadnárodní koprodukce. Někteří producenti se obávají, že se budou muset upravovat již přijaté scénáře, mohou nastat omezení možných použitelných lokací, budou jistě stoupat náklady na zdravotní prevenci při natáčení, limity pro davové scény budou neúprosné. Problém je i v možnosti fyzické návštěvy mezinárodních filmových trhů a v nabídce filmů sales agentům a distributorům. Navzdory tomu vidí odborníci větší možnosti virtuální komunikace v postprodukci.

Hlavní pozornost přitahují ale možnosti distribuce. Úplně novou dimenzi dostala digitální distribuce. Streamovací platformy sice potřebují filmy, které upoutají jejich předplatitelskou komunitu a budou schopny dosáhnout 40 – 80 miliónové návštěvnosti, vytvářejí ale postupně také archivní knihovny, kde jsou dostupné stovky nebo tisíce starých filmů pro mnohem méně předplatitelů. Je jen otázkou času, kdy ke streamovacím platformám typu Netflix přibudou streamovací služby kabelových operátorů a velkých amerických producentů a dojde k silné konkurenční válce. Streamovací služby budou získávat stále větší procento audiovizuálního trhu. Vedle toho se stále drží DVD jako klasický způsob distribuce, jistě už poněkud démodé, ale oblíbený zejména u těch, kdo chtějí film skutečně vlastnit a nejen si půjčovat (otázku stažení a uložení na disk nechávám stranou).

Většinová populace si prožitek v kině možná odepře, artová divácká obec zůstane kinům věrná. Je to dobrá zpráva pro filmové festivaly, které budou zcela jistě probíhat hybridně (jako letošní Berlinale a celá řada loňských filmových festivalů), ale špatná pro především multiplexní kina. Evropská kina filmového umění dotovaná státem podle všeho přežijí, síť Europa Cinemas by se měla naopak rozrůst. Ale i tam už je vidět silná tendence k multikulturním událostem, tj. nejen filmy živo jest kino. VOD nabízí mnohem větší počet filmů, množství dostupného obsahu na internetových platformách je nyní oproti minulému roku minimálně dvojnásobné. Christof Papousek z produkční a distribuční společnosti Constantin Film Mnichov ve webináři Evropského filmového trhu v rámci Berlinale upozornil, že velká nabídka filmů není v současné době nutně výhodou, protože „producenti i distributoři se budou po pandemii muset věnovat každému filmu samostatně". Papousek je toho názoru, že diváci se budou těžko orientovat v kvantitě hotových filmů, které budou patrně už letos k dispozici. Pro každou distribuční platformu budou potřeba nové finanční modely. „Kina budou potřebovat silnou promoční a reklamní strategii," řekl. Kinosály zůstanou svátečními místy pro shlédnutí filmu, společný fyzický zážitek zůstane nenahraditelný. Přitom kina byla i během pandemie relativně bezpečným místem pro setkávání. Mnozí odborníci se domnívají, že kina budou muset nabízet mnohem různorodější obsah, například přenosy oper nebo fotbalová utkání. Samostatnou kapitolou zůstane postoj hollywoodských studií a možná výměna dat předplatitelů mezi Hollywoodem a velkými platformami jako je Netflix, což by mohlo kina vystavit enormnímu tlaku.

Problémy kin

Spolupráce kin a streamovacích gigantů patří ke kapitole, která zatím není dořešena. V Hollywoodu se natáčí o sto šest, ale snímky se ve velké míře připravují pro Netflix a další streamovací giganty. Velká část diváků je schopna film sledovat na displeji telefonu nebo na počítači. Blockbustery jsou díky rychlému internetu dostupné kdykoli mimo kino. Americká studia prosazují možnost nasazovat snímky na VOD už jen čtrnáct dní po premiéře v kině za cenu menší než je lístek do kina. Sektor VOD celosvětově roste. To vše není dobrá zpráva pro kina. Kino se možná stane ohroženým druhem. Zlatá éra multiplexů, které u nás tak těžko po revoluci vznikaly, poněkud hasne. Většina odborníků se shoduje na tom, že lokální provozovatelé kin přežijí lépe než některé multiplexy. Na druhé straně holistický přístup předpokládá koexistenci filmů všech druhů a typů a všech způsobů distribuce. Idealisté očekávají, že tato koexistence povede k tomu, že „velké ryby nebudou požírat malé". Chuť diváků navrátit se do kin jistě ovlivní možné epidemické restrikce, ale i trháky velkých amerických studií, které čekají na distribuci zrovna tak jako naše domácí filmy. K restartu kin mohou napomoct i velké evropské festivaly a dobré filmy z domácí produkce.
Nebuďme příliš velkými pesimisty. Kina vytvořila diváckou kulturu, která navzdory všemu přetrvá. Zejména artová kina zcela jistě přežijí, jednak díky dotacím, jednak díky věrným „klubovým" divákům. A těch je poměrně hodně. Artový film „s přidanou hodnotou", který popisuji v závěru, zůstane jistě jednou z velkých možností pro kina. Christian Bräuer z berlínské sítě kin Yorck Kino Gruppe dokonce vyslovil názor, že v blízké době vzroste důvěra diváků v kinodistribuci, zejména v nezávislém sektoru, protože trh bude obecně přehlcen obsahem. Předpokládá to inovaci kin, zejména mimo velká města a výchovu a vzdělávání diváků. Důležitý bude okamžik, kdy distributoři navážou opětovný kontakt s publikem budou se snažit oslovit zejména nové mladé diváky, kteří si zvykli na internetovou distribuci. To bude zásadní věc v době, kdy pravidla trhu začínají diktovat streamovací giganti.

Situaci majitelů kin trefně shrnul v době pandemie ředitel sítě multikin CineStar Jan Bradáč: „Žádný měšec není bezedný. V lednu 2021 nám začaly tikat ekonomické hodiny. Tahle krize byla skutečně děsivá." Evropská kina přišla v první vlně pandemie o 2 miliardy Eur. Produkční sektor v Evropě je chudší o 3,7 miliard Eur, ale je tu po ruce celá řada finančních zdrojů, které pomohou jeho novému rozmachu po druhé vlně. Koprodukce mezi evropskými zeměmi budou dotovány víc než kdy dřív s cílem zachránit nezávislou produkci. V krizi je technicky snadnější film natočit než film distribuovat. Kdy a kam umístí producenti nebo distributoři letošní ještě neuvedené filmy, je otázka. Někdo z nich možná bude čekat na otevření kin, jiný půjde na web. Kino zcela jistě zůstane kulturním stánkem, které žádný VOD, satelit ani kabel nenahradí. Jakýmsi národním divadlem filmu. Návštěva kin nebude masová, ale zůstane slavnostní. A tak tohle zemětřesení přežijí lépe klasická jednosálová kina než symboly velkého filmového konzumu – multiplexy.
Slovenská a česká multikina zažívají kvůli koronavirové krizi nejtěžší chvíle. Jakou mají multiplexy budoucnost? Jak fungují a jaká je jejich historie? A nezůstanou nakonec lidé doma u Netflixu? „Snažit se odhadnout, jak to bude vypadat po pandemii, je jako snažit se v roce 1943 předvídat Marshallův plán. To prostě nejde," tvrdí filmový vědec Radomír D. Kokeš. „Velmi pravděpodobně se to promítne do vlastnických struktur, hlavně u velkých společností. To ale neznamená, že skončí kino. Ta prázdná místa nakonec zaplní nějací noví, mladí nebo dostatečně draví podnikatelé," dodal. Provozovatelé kin i filmoví kritici se domnívají, že kina opravdu nezahynou, protože lidé nikdy nepřestanou mít potřebu kontaktu s druhými. Jen to chvíli potrvá – a pokud nebudou natolik vystrašeni, že budou raději sedět u počítače nebo televize. „Nyní je cílem kin, aby přežila. Potom budeme řešit, co bude dál," doplňuje Jan Bradáč.

Nejistota filmových festivalů

Celá řada zejména artových filmů má svůj raison d'être na půdě filmových festivalů. Festivaly fungují jako záštita menších autorských filmů. Jak to však bude s festivaly v roce 2021, když v roce Covidu musela valná většina filmových festivalů proběhnout online a bez diváků? Výhled na letošek začíná být optimističtější. Rok 2021 sice začal časovým přesunem jednoho z největších světových festivalů Berlinale s rozpočtem 27 miliónů Euro. Festival se odehrával tradičně v únoru, ale letos byla jeho online část přesunuta na březen a fyzická část na červen. Online proběhly základní programové sekce plus Evropský filmový trh online, online workshop začínajících filmařů Berlinale Talents a World Cinema Fund pro kinematograficky málo rozvinuté země. Fyzický festival proběhl ve formě několika diváckých minifestivalů. Červen má posloužit pro restart celé evropské kinematografie. MFF v Cannes proběhne v červenci se všemi náležitostmi a programovými sekcemi. Budou následovat Karlovy Vary, Locarno, San Sebastián, Benátky. Každý z následujících festivalů roku 2021 se bude muset vyrovnat s výzvou, jestli nepřejít také na digitální formu a rozdělit festival na onlinovou a fyzickou událost. Zatím se podařilo zorganizovat první fyzické festivaly: Diagonale Graz, Crossing Europe Linz.

Podaří se restart kinematografie?

Mezi jarní a podzimní vlnou pandemie v roce 2020 byla česká kina v provozu pět měsíců. Nepřišly žádné hity amerických studií – vyjma filmů Tenet a Mulan, což si lze představit jako výpadek přes 60 procent pomyslného koláče tržeb. Slovenská kina byla loni zavřená 116 dní, tedy třetinu roku. Po jejich znovuotevření byl počet míst předmětem restrikce, obvyklé i v jiných evropských zemích. Celková návštěvnost slovenských kin klesla o 64% na 2 364 814 diváků, což je nejméně od doby samostatného Slovenska. Domácí film si však udržel slušný podíl na trhu. Prudký nárůst podílu domácích filmů kvůli výpadku studiových filmů byl patrný v celé Evropě. Například v Itálii dosáhl rekordních 56%. V Česku to bylo díky domácím romantickým komediím 48% a na Slovensku 33%, tedy méně ve srovnání s jinými zeměmi EU. Vzrostl i podíl evropských filmů na 32,79%. Nejnavštěvovanější filmy byly vedle filmu Sviňa také Príliš osobná známosť (slovenská minoritní koprodukce v režii slovenské režisérky Marty Ferencové) a Šťastný nový rok Jakuba Krónera (film z roku 2019 se 78 113 diváky v přesahující distribuci v roce 2020). Nejúspěšnějším dokumentem byl film V síti (Vít Klusák, Barbora Chalupová), který distribuovala Filmtopia. Film získal na Slovensku 23 518 diváků. V Česku byla situace podobná. Od 11. května do 11. října přišly více než tři miliony diváků. Pomohla kombinace několika českých premiér a řada repríz včetně filmového hitu V síti. „Lidé zkrátka přijdou, už jsme si to jednou ověřili," podotkl Jan Bradáč. „Když jsme zavírali v březnu 2020, zažívali jsme právě nejlepší období návštěvnosti a tržeb za posledních dvacet let." Trochu to připomíná letošní zimní sezónu na horách. Byla dlouhá a bílá, ale jen málokdo ji mohl využít. Pokles tržeb v kinech za rok 2020 činí celoevropsky 68%, nejvíc ve Španělsku, Rumunsku a Slovinsku (79%), nejméně v Dánsku (45%). Slovensko je se 64 % v zóně průměrných ztrát.

Protipandemická opatření s 50% obsazeností sálů mají podle provozovatelů kin ještě nějaký ekonomický smysl. Otevřít kinosály se jim s tímto omezením ještě vyplatí. Pokud by byly na podzim restrikce silnější, šli by provozovatelé kinosálů do ještě větší ztráty než když jsou kina zavřená. Pokud kinaři mohou kina zaplnit jen 20% své kapacity, je to už zásadní problém. Je možný tento model: diváci musí doložit negativní test nebo očkování a do kina použít dvojkový respirátor (FFP2). To by mohlo umožnit aspoň 50% obsazenost kinosálů. Německo najíždí v některých městech na model jednodenních testů zdarma jako zelené karty pro nákupy i kulturu včetně kin. Některá kina tu byla plná ze 75%. Pokud by byla distribuce v kinech zůstala tvrdě omezena, byla by na stole otázka, jak velké sumy mohou zaplatit majitelům práv internetové portály za online distribuci. Například European Film Promotion ve spolupráci s Creative Europe už vyplatila 129 000 Eur v grantech na zviditelnění a marketing 58 evropských filmů pro online distribuci v mimoevropských zemích v rámci Digital Promotion Campaign. Je to jakási první vlaštovka pro podporu online distribuce a zároveň majitelů práv. Dotace pro internetové platformy jsou zatím ve stadiu příprav. Ale je to hudba blízké budoucnosti.
Blockbustery jsou zatím možná odepsané, naštěstí ale existuje velká množství filmů, k nimž můžeme upřít svoji pozornost – ať už se jedná o filmy evropské či alternativní. Ty se točí sice také méně než obvykle, ale rozhodně se nedá říct, že by se netočily vůbec. Řečeno jinak, slovenský a český divák se bude moci snad už letos v létě těšit především na filmy z naší či evropské produkce nebo na filmy nezávislé. Ve zcela opačné situaci se v důsledku probíhající pandemie nacházejí poskytovatelé streamovacích služeb. Ti v uplynulých měsících zažívali žně a hodlají v tom pokračovat i nadále. Dokládá to mimo jiné nedávno zveřejněná a dosud bezprecedentní nabídka Netflixu, jenž chce svým uživatelům během roku 2021 nabídnout hned sedm desítek filmů z vlastní produkce. Netflix ale má zjevně své jasné požadavky. Originální film Netflixu Policejní film (A Cop Movie), uvedený letos na Berlinale, získal Stříbrného medvěda za umělecký přínos. Líčí v pěti kapitolách práci dvou policistů v Mexico City. Je to něco jako policejní dokument střižený „policejní poezií". Zvnitřku, působivě, ale většinou bez obvyklých akčních scén líčí jednak práci dvou policistů a jednak jejich soukromý vztah před policejní službou a pak s jinou identitou, kdy se stali policisty. Po sedmnácti letech služby odcházejí do civilu po nešťastné šťáře u klubu, kde kontrolovali vlivné politiky. Film je kombinací dokumentaristických postupů a vizuálně působivých artových koláží. Jinými slovy: Netflix tu vytváří model vzdálený akčnímu filmu, ale zároveň s odlišnou poetikou nasazenou na psychologii postav. Je to de facto artový film s přidanou hodnotou. Není jisté, že naše filmařská tradice těmto požadavkům rychle přizpůsobí, ale možné to je.

14.6.2021
Radovan Holub