Máme se bát filmů pro diváky?

Twitter

  Radovan Holub: Máme sa bát filmu pro diváky? (úvaha nad slovenskými filmy a koprodukcemi 1.půle 2016)

První polovina roku 2016 ve slovenské kinematografii ukazuje zajímavý fakt: točí se sice dostatek filmů na to, aby bylo možné vyselektovat kvalitu, ale jejich mezinárodní přijetí je stále omezené. Čeští tvůrci řeší tento deficit „cestujících filmů" po svém – v Česku nastal silný trend konzumních rodinných komedií, jejichž kvalita sice postupně klesá (Jak básníci čekají na zázrak, Seznamka, Strašidla, Léto v Provence, Instalatér z Tuchlovic, Bezva ženská na krku), ale které dosáhnou navzdory poměrně krátkému nasazení v kinech nakonec přece jen na 80 – 100 000 diváků, někdy i víc. To je čtvrtinový počet než v době porevoluční slávy českých komedií, ale v současné době je i toto úspěch. Nemluvě o tom, že se každoročně objeví české filmy, které se drží v kinech 20 týdnů a překročí magickou hranici 250 000 diváků jako je Život je život, Padesátka nebo Teorie tygra, nepočítaje nejnavštěvovanější film českých kin 1.poloviny 2016 – Lída Barová (404 000 diváků). Tyto tzv. návštěvnické filmy bývají v Česku podpořeny z tzv. Programu filmových pobídek SFK.

Tento trend však na Slovensku zatím nezaznamenáváme. Vznikají spíše umělecky náročné filmy, k nimž si domácí divák hledá cestu poměrně těžko a které do zahraničí necestují lehce. O to víc je třeba vážit si filmů jako je film z roku 2015 - Eva Nová (režie Marko Škop, produkce Artileria). Jde o snímek, který se už více než rok drží v mezinárodní festivalové distribuci a v současné době stále po festivalech putuje. Má všechny ingredience, které festivalové publikum upřednostňuje: ukazuje téma životního zlomu, ústupu za slávy, alkoholismu, rodinné krize, nesnadného přechodu od socialismu ke kapitalismu v bývalé komunistické zemi, přechodu, který je pro zahraniční kulturní publikum stále přitažlivý. V neposlední řadě je ve filmech oblíbených na západě Slovensko (resp. Česko) viděno spíš jako země, která se zastavila v čase, země chudá a trpící. I když to samozřejmě objektivně není pravda, mezinárodní festivaly upřednostňují takové filmy z postkomunistických zemí, kde dominují oprýskané exteriéry a bída. Je také důležité, že film Eva Nová do zahraničí prodává francouzská sales a produkční společnost Loco Films. I když v této analýze už Evu Novou nehodnotíme, může nám posloužit jako dobrý odrazový můstek: je ve slovenské kinematografii dostatek takových filmů? Odpověď je negativní, navzdory výjimkám jako byly filmy Zázrak, Deti nebo Koza, případně slovenský film českého režiséra Jana Hřebejka Učitelka. Film Učitelka mezinárodně umisťuje dánská sales a distribuční společnost LevelK. Společnosti se podařilo film dostat na velmi důležitý MFF v Pusanu a film putuje na důležité filmové festivaly i na počátku roku 2017. Podobně letos po MFF v Berlíně zabodovala jako zahajovací film programové sekce Panorama česko-slovensko-polská koprodukce Olga Hepnarová, kterou pro mezinárodní distribuci zakoupila pod názvem Moi, Olga francouzská společnost Arizona Distribution. Arizoně se podařilo umístit film na více než padesáti filmových festivalech a přehlídkách. Film získal více než tucet mezinárodních ocenění. Licence pro různé formy uvedení včetně kinodistribuce byla doposud podepsána pro sedm dalších teritorií včetně USA a Velké Británie.

Hrané filmy

 Osobně si myslím, že dobře nakročeno k festivalovému úspěchu měl film Rasťa Boroše Stanko (AH Production). Domácí diváci bohužel nerozpoznali jeho potenciál, festivaly také ne. Film na pomezí mezi artem a zábavou, mezi zábavným sociálním filmem a road movie se nakonec nezařadil ani na jednu stranu. Svět bídy, sociálního vyřazení a chudoby domácí diváky tradičně nezajímá, na západ od našich hranic je takový film příliš obyčejný, příliš „amatérský", příliš málo šokující. A přesto si na tomto místě dovolím Stanka obhajovat jako objev sezóny. Výborný portrét člověka, který nepatří do prostředí, v němž se ocitl, který má stále pocit „idiota", je opřený o velmi dobrý herecký výkon Petera Kočana v titulní roli. Je to smolař a hochštapler, zloděj i princ v jedné osobě, nomád, jehož vztahy k okolí zhrubly. Není z rodu obvyklých hlupáků českého filmu, je mnohem modernější. Po letech práce na italských farmách a potom, co se zapletl kvůli penězům, dostane šanci najít „bellu bambinu" pro italský nevěstinec. Bella bambina je Romka (Iveta Kanalošová) a jejich společná cesta ze Slovenska přes Francii do Itálie v sobě udržuje stále napětí: jede Stanko dívku prodat nebo ji chce ochránit? Dialogy jsou vtipné, děj jde rychle kupředu, film je citlivě natočený, převážně v regiónu Friuli Venezia Giulia a Abruzzo, které patří mezi krajině velmi krásné. Děj nikdy nesklouzne do polohy tvrdého thrilleru, na to mají Stanko a patrně i režisér příliš měkké srdce a jsou tu zjemňující momenty jako je kotě cestující v autě nebo všudypřítomný soucit s chudáky. V tomto smyslu má film slovenského ducha - o to víc mě překvapuje, že si nenašel větší možnosti zahraničního uvedení. Přesto však Stanko zůstává filmem s důležitým a aktuálním poselstvím a je možné, že jeho kvality diváci objeví až během času.

 Červený kapitán (režie Michal Kollár, produkce Sokol Kollar SK, Fog´n´Desire Films CZ, MD 4 PL, ČT, RTVS, S pro ALFA CZ, Barrandov Studios) je příkladem toho, že i ve slovenském prostředí a se slovenskými zápletkami lze dosáhnout na širší koprodukci, získat pozitivní kritiky a velmi dobrou diváckou odezvu. Film během prvního víkendu dokonce překonal rekordně navštívený Jakubiskův film Báthory a na Slovensku v tomto krátkém čase získal 86 000 diváků (Báthory ovšem vznikla v trochu jiné době, kdy filmy měly delší dech – měla celkově 432 000 diváků jen na Slovensku.) Celkově tak Červený kapitán dosáhl návštěvnosti podobné jako film Kandidát a dokonce překonal návštěvnost filmů Láska na vlásku a Lokalfilmis, které měly diváckou přízeň tak říkajíc v popisu práce. Detektivka natočená podle bestselleru Dominika Dána je profesionálně velmi dobře odvedená a překvapí dobře nasnímanými reáliemi Bratislavy roku 1992. Hlavní roli kapitána Richarda Krauze hraje Maciej Stuhr, což je velkým kladem a zároveň jistým nedostatkem filmu. Na jedné straně herecká hvězda, na druhé jsou místa, která svědčí o určitých dramaturgických nebo komunikačních nesnázích. Místy je nejasné, proč Krauze dělá to, co dělá a tím pádem na některých místech chybí jasná příčinná návaznost, která se ani později nevysvětlí (jak by bylo možné v tomto žánru očekávat). Dominik Dán má pro slovenské diváky velký potenciál a teoreticky má přesah i do Česka, protože jeho knihy vycházejí i v češtině. Červený kapitán vyšel i polsky (usnadnilo to polskou premiéru filmu v srpnu 2016). Polský tisk film srovnával Červeného kapitána s kriminálním thrillerem Wladyslawa Pasikowského Psi (1992), což je jistě na místě.

 O filmu Já, Olga Hepnarová (režie Petr Kazda, Tomáš Weinreb, produkce Black Balance CZ, ALEF FILM & MEDIA, Media Brigade PL, Arizona Productions FR a další partneři) jsem se už zmínil výše v souvislosti s prodeji do zahraničí. Studie ženy, kterou okolí nazývá „nalomený anděl", která se snaží prolomit konvence společnosti a trpí psychickými frustracemi, je lákavé a aktuální zrovna tak jako téma homosexuality a bezdůvodného zabíjení. Film je natočen precizně do detailu, což v zahraničí ocenili jako „odvážný kinematografický jazyk". Polská kritika kvitovala, že film stylově navazuje na Kieślowského Krátký film o zabíjení. Kritika na kulturio.cz napsala o filmu toto: „Film... udělá radost nejednomu hispterovi, který má rád vše, co vypadá staře, ale je zbrusu nové". Je to tak. Film je vysoce aktuální. Zajímavé na zahraničním přijetí je, že nikomu nevadily lokální reálie (chata v Olešku, Lobeč). Recenze ve Variety zase vypíchla herecký výkon Michaliny Olsźanské v roli Olgy Hepnarové a obecně zahraniční média zaujal děj, postavený na skutečném příběhu ze sedmdesátých let a zvláštní charakter, připomínající svou naléhavostí hlavní postavu kultovního polského filmu Ida. Celkově, obsahové a stylové prvky posunuly film mezi nejlepší české a slovenské filmy posledního desetiletí. Já, Olga Hepnarová je navzdory lokálnímu koloritu relevantní evropský film. A ještě jedno srovnání se tu nabízí: podobně jako polská herečka „rozsvítila" Olgu Hepnarovou, jiná zahraniční herečka nesmírně obohatila v roce 2016 nově nasazený film z roku 1992 - Všetko čo mám rád Martina Šulíka. V tomto případě to byla novozelándsko-britská herečka Gina Bellman - obnovená premiéra filmu patří do hodnocené kolekce.

 Svým způsobem protikladný je Agáva. Film Ondreje Šulaje v produkci Trigon Production a koprodukci RTVS a na námět Ladislava Balleka se drží historického obrazu, křísí ho, aniž by usiloval o jeho přímou aktuálnost. Je to čistě dobový film. Návštěvnost na Slovensku překonala magickou hranici 10 000 diváků, zatímco Já, Olga Hepnarová dosáhla jen na polovinu (což je v případě Hepnarové plně vyváženo uvedením na mezinárodní festivaly a prodejem licencí do zahraničí). Agáva se odehrává od jara do podzimu 1947. Film měl ukázat fascinující atmosféru jižního Slovenska v době historického zlomu - těsně před Únorem 1948. Starý svět mizí, nový ještě nevznikl. Film chce zachytit hluboké city, které Naďa Hamplová chová ke dvěma mužům. To se mohlo podařit pomocí obrazu, ten však vytlačují slova. Chápu, že Ondrej Šulaj má velkou úctu k jazyku Ballekových próz a že cítil k literární předloze až příliš velký respekt. V tomto případě to ale adaptaci Ballekova románu poněkud uškodilo. „Povojnový plytký život" této doby (jak říká Daniel Orešanský) měl vyplynout z děje a z plynutí obrazů. Teoreticky se nabízelo velké téma - centrum Ballekova literárního světa jsou Šahy (Palánk) ztělesňující střet kultur, kde přitom není prostor pro xenofobii - místo je plné zajímavých osudů Slováků i Maďarů, emigrantů a imigrantů. Postavy filmu z tohoto prostoru čerpají, jsou ale zajímavé literárně, nikoli filmově. Umělecké filmy musí na Slovensku i nadále vznikat, protože kinematografie zejména v Česku se v současné době dostává pod tlak tzv. romantických komedií, jejichž absolutní nadvláda může vést k určitému planění kinematografie. I výsostně umělecké filmy však v sobě musí mít něco, co bude naléhavé a relevantní pro současného diváka. 

 Film Teorie tygra (Teória tigra) v produkci Logline Production CZ, RTVS a ČT je režijní debut zkušeného reportéra, publicisty a televizního režiséra Radka Bajgara. Je dalším dokladem, že konzumní rodinné komedie ve slovenské kinematografii opravdu chybějí. Film skončil na Slovensku v návštěvnosti jako druhý v pořadí (24 363 diváků), hned po Červeném kapitánovi. Silné a praktické ženy, slabí a romantičtí muži, útěky od manželek do přírody, charizmatický Bartoška, hořkosladký scénář, to jsou zhruba ingredience, které v Česku přivedly do kina dosud opomíjenou vrstvu ženských diváků 40 – 65 let. Celkově na film přišel v Česku rekordní počet 322 000 diváků. Na Slovensku se filmu zdaleka tak nedařilo, pozici filmového hitu by odpovídalo třikrát víc diváků, než jich ve skutečnosti přišlo. Příčina je jednoduchá: každá země si točí svoje domácí komedie s vlastními herci a podle vlastních scénářů. Tyto komedie jsou hodně vázané na místa, kde se odehrávají. Proto Teorie tygra na Slovensku nezafungovala tak jako v Česku.

Dokumentární tvorba

  V dokumentární tvorbě zůstávají filmy prvního půlroku v pozici víceméně lokálních hráčů. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby čtyři dokumentární filmy zaměřené na slovenské reálie nebo slovenské kulturní osobnosti přece jen dosáhly k divákům. Diváky získal paradoxně cestopisný film, který se Slovenska přímo netýká – pouze jednajícími postavami. Trabantem do posledního dechu (Trabantom do posledného dychu) v režii Dan Přibáně je koprodukce Endorfilm CZ, Punkchart Films SK, ČT, RTVS). Je to relativně úspěšný dokumentární film, se 7 108 diváky skončil hned za Agávou. Český cestovatel se svým „žlutým cirkusem" cestuje z Austrálie do Thajska, v posádce jsou Slováci (Marek Duranský, Marek Slobodník, Kristína Madajová) i Poláci. Na cestopisný film je tu málo reálií, na dokumentární drama málo dramatických situací. Cesta australským bušem probíhá bez velkých vzruchů, dramatičnost dodávají zvnějšku zejména pády na motorkách a opravování aut. Hudba podbarvuje drama, drama se ale příliš nekoná. Bylo by třeba zajímavé vědět, jak dívka na invalidním vozíku Kristína Madajová nebo hendikepovaný Jakub Koucký překonávají nástrahy cesty, to se ale nedozvíme. Tvárné úsilí o vytvoření vyprávěcí struktury je minimální, proto film působí až monotónně. Nejzajímavější je paradoxně epizoda ze Sumatry (vypalování pralesa) nebo z Indonésie (Kuřecí chrám). Najednou je tu víc života, přestávají lidové legrácky, konečně začíná cestopisný film. Pokud srovnáme s tím, jak precizně dramaturgicky připravuje své cestopisné filmy Pavol Barabáš nebo David Čálek (Cesta vzhůru), Přibáňův film zůstává hodně pozadu.

 Para nad riekou (Robert Kirchhoff, Filip Remunda) v produkci alelier.doc SK, Hypermarket Film CZ a ČT získala pro zahraniční distribuci Deckert Distribution. Deckert film umístil na několika velmi dobrých zahraničních festivalech dokumentárních filmů. Deckertův popisek filmu zdůrazňuje mezinárodní rozměr filmu (New York, Stuttgart, Paris, Chris de Pino a George W. Bush). Film líčí životní osud tří hudebníků, kteří na delší nebo kratší dobu odešli z Československa na Západ – Laca Décziho, Ĺubomíra Tamaškoviče a Jána Jankejeho. Nevíce prostoru je věnováno Déczimu, nejméně Jankejemu. Osud Tamaškoviče (zemřel 29.3.2013) a skvělá pařížská epizoda jeho patrně posledního sólo výstupu nebo hledání jazzového hudebníka Raye Stephena Oche patří k ozdobám filmu. Nejfilmovější jsou epizody s Laco Déczim, je zachycen jako hudebník i při malování, jeho extrémní názory potěší.

 Dokumentární film Okhwan na ceste za slobodou režiséra Marka Mackoviče (Filmpark production SK, Mandala Pictures SK, Film&Sociologie CZ, MM Film SK) je pozoruhodný už tím, že jeho natáčení začalo v říjnu 2009. Projekt se stal známý ještě před dokončením, protože záběry natočené v roce 2010 v Nepálu použil režisér Kevin Macdonald v projektu Ridleyho Scotta Life in a Day, uvedeném na MFF Sundance 2011. Vyprávění Korejce Okhwana Yoona na cestě kolem světa se týká mnohem víc zvláštního způsobu sociálního protestu cyklisty proti establishmentu než 192 zemí, které na kole během deseti let projel. Kolo je jeho „neohraničená imaginace". Jde o emocionální, lyrizovaný dokument o člověku „trpiteli", kterému příliš nezáleží na vlastním těle, protože vše hmotné je pomíjivé. Návaznost jednotlivých kapitol není příliš přehledná, nicméně i tak jde o obdivuhodný projekt, natáčený v několika zemích a s unikátním archivním materiálem. 

  Ťažká voľba je vnitropolitický dokument Zuzany Piussi , natočený v koprodukci Punkchart film SK a D1 film CZ. Mezi protagonisty patří přední slovenští politici – Andrej Kiska, Radoslav Procházka, Robert Fico, Milan Kňažko. Dění komentuje český publicista Jakub Patočka. Film se soustředí na politický a mediální kolotoč kolem prezidentských voleb na Slovensku v roce 2014 a snaží se odpovědět na otázku, proč se celoevropsky stále méně voličů zajímá o volby. Fakt, že nemáme nezávislá média a že názory lidí přes média ovládají lobbisté a oligarchové, je důležitý v celém postkomunistickém bloku a nejen tady. „Rozhodnutí voličů je na prodej," zní jako důležité sdělení, které film rozpracovává. Politici jsou zachyceni jako lidé, kteří především na způsob herců opakují naučené role (o obyčejných lidech, o migrantech, o lidskosti), což film až příliš silně zdůrazňuje.

Všechny tři posledně jmenované dokumentární filmy mají dobrou úroveň, ale jejich distribuce se příliš nepodařila. Pokud má horský film Akceptácia v režii Jaroslava Matouška (produkce JM film SK) jen 855 diváků, lze to přijmout, protože jde o typický outdoorový snímek. (Slovenští reprezentanti Michal Malák a Miroslav Leitner opakují mimořádný sportovní výkon horolezce Vlada Tatarky, jenž v zimě roku 1986 přešel na lyžích patrně vůbec nejtěžší okruh Vysokými Tatrami. Film sice aktuálně v kinech nerezonuje, ale bude zcela jistě patřit k základnímu fundusu sportovních filmů o Vysokých Tatrách). V případě Pary nad riekou, Okhwana a Ťažké volby s návštěvností kolem 1000 diváků je nutné položit otázku, jestli tu dobře zafungovala distribuce a proč si tyto důležité filmy našly tak málo příznivců.

Celkově lze říct, že v kolekci první půle 2016 je jeden divácký hit (Červený kapitán) a jeden film, který rezonuje mezinárodně tak jako málokterý český a slovenský film (Já, Olga Hepnarová). Ostatní hodnocené filmy nezískaly dostatek domácích diváků ani příliš nezafungovaly v zahraničí. Trend thrillerů a rodinných komedií, který v Česku sice přinesl nadbytek hloupých filmů, ale zároveň přivedl diváky na domácí filmy, by měl zafungovat i na Slovensku. U umělecky náročných filmů by měl být silnější přesah k evropským tématům (i když třeba na půdorysu lokálních příběhů). Je zjevné, že v zahraničí zajímají takové příběhy od nás, kde je socialismus konfrontován s kapitalismem nebo které jsou vysoce aktuální. Většinou jde o filmy se sociálním a politickým přesahem, které u nás doma naopak nezajímají téměř nikoho. Proto schisma mezi filmy pro domácí publikum a pro zahraniční diváky (zejména festivalové) bude trvat i nadále. Pozornost je třeba věnovat oběma proudům.

Radovan Holub