Před velkým třeskem - Rostoucí zájem o slovenské filmy

Twitter

PŘED VELKÝM TŘESKEM
(slovenské filmy 2. poloviny roku 2016)

Rostoucí zájem o slovenské filmy

V roce 2016 mělo premiéru 29 slovenských filmů nebo slovenských koprodukcí a do slovenských kin na ně přišlo 326 170 diváků. Slovenská kina v roce 2016 navštívilo 5,7 mil., česká 15,6 mil. diváků. Je to nejlepší návštěvnost od roku 1994. Po hubených letech se diváci vracejí do kina – a to i na domácí filmy. Velký filmový třesk sice nepatří do této analýzy, nicméně i na oficiálním hodnocení hrané tvorby v rámci Týdne slovenského filmu i na udílení národních filmových cen Slnko v sieti se o něm už mluvilo. V našich zemích zůstává divácký potenciál, neztratil se, a to navzdory slovenským antidiváckým filmům, home videu, sledování filmů online i filmovému pirátství. Slovensko a Česko se koprodukčně stále silněji propojují, někdy na úkor tzv. slovenskosti filmů. Ze 13 hraných dlouhometrážních filmů roku 2016 jsou jen čtyři majoritně slovenské. Slovenských minorit, kde slovenská strana hraje často jen formální roli, bylo celkem 7. Nejnavštěvovanější slovenský film roku 2016 zůstává Červený kapitán (režie Michal Kollár) s 88 000 diváky a zároveň s tím dochází ve slovenském filmu k viditelnému posunu směrem k důležitým tématům a k diváckosti. Slova o tom, že „slovenský film je mrtvý" nebo „slovenský film nikoho nezajímá" radikálně popřely premiéry nových slovenských koprodukcí Všetko alebo nič a Únos na začátku roku 2017. Tato situace ale už nazrávala delší dobu. Úspěch filmu Kandidát z roku 2013 (režie Jonáš Karásek) rozvlnil slovenský film a byl po filmu Lóve Jakuba Kronera (2011) příznakem, že dochází k tektonickému pohybu ve spodních vrstvách kinematografie. Přišli noví talentovaní tvůrci, vznikl Audiovizálny fond. Našli se sice lidé, kteří úspěšné filmy zpochybňovali a říkali, že měly diváky jen díky silnému marketingu. Ale i marketing patří ke kinematografii. Pak se objevil film 38 (Lukáš Zednikovič, Daniel Dangl), Rytmus, sídliskový sen (Miro Drobný) a také Kronerův animovaný LokalFilmis (2015).
Z druhé strany se mnohem silněji přihlásila ke slovu artová kinematografie. Po vítězství filmu Miry Fornay Môj pes Killer na MFF v Rotterdamu 2013 a po zařazení Priklerova filmu Ďakujem, dobre v sekci Bright Future téhož festivalu se začala situace slovenského filmu – a tím i slovensko-českých a česko-slovenských koprodukcí – významně měnit. Na 64.Berlinale v roce 2014 běží v oficiálních sekcích film Zamatoví teroristi (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík) a o rok později je do programu tohoto festivalu zařazen oblíbený festivalový film Koza (Ivan Ostrochovský). V roce 2016 je jako otevírací film v sekci Panorama uveden česko-slovenský film Já, Olga Hepnarová debutujících českých režisérů Petra Kazdy a Tomáše Weinreba a v sekcii Generation se představuje film Ani vo sne! českého režiséra Petra Oukropce, natočený v česko-slovensko-bulharské koprodukci. MFF v Torontu uvádí v roce 2015 filmový debut Marka Škopa Eva Nová (Cena Fipresci). MFF v Rotterdamu bere v roce 2016 do sekce Bright Future vysoce osobní dokumentární film Michala Kollára 5 October a letos se do téže sekce dostává film Špina, debut Terezy Nvotové natočený podle scénáře Barbory Námerové.
Celý trend vrcholí na letošním Berlinale a dokonce i v Cannes světovými premiérami filmů Piata loď (celovečerní debut Ivety Grófové oceněný Křišťálovým medvědem), Masaryk českého režiséra Julia Ševčíka, natočeného v česko-slovenské koprodukci Rudolfa Biermanna, a konečně světovou premiérou filmu Out, který slovenský režisér György Kristóf natočil ve slovensko-maďarsko-české koprodukci. Film je uveden v druhé nejdůležitější sekci festivalu Určitý pohled. MFF východoevropských filmů GoEast ve Wiesbadenu uvádí na konci dubna 2017 dva majoritně slovenské filmy – Učitelka a Špina. Tento trend komentovala dokonce umělecká poradkyně MFF Karlovy Vary Eva Zaoralová (viz Film a doba 1/2017). Napsala, že „na Slovensku vzniká zřejmě víc filmů zaujmout mezinárodní publikum než v Česku" a že „na Slovensku se možná rodí nová ,nová´ vlna".

Divák požaduje od filmu kvalitu, ale ne vždycky

Celá situace je o to zajímavější, že rok 2016 byl v zásadě zlomový pro českou kinematografii, která si opět po mnoha letech připsala na konto masivní počet diváků – konkrétně 4,6 mil. Zvýšená návštěvnost nebyla však dána kvalitou filmů, protože rok 2016 patřil – podle několika nezávislých hodnocení – k vůbec nejslabším po roce 2000. Vysoká produkce romantických komedií a rodinných filmů však dokázala udržet českou kinematografii na špičce divácké pozornosti. Pokud slovenská kinematografie skutečně usiluje o návštěvnost 1 mil. diváků v roce 2017, jak prorokoval moderátor večera Slnko v sieti Bruno Ciberej, pak bude naprosto nezbytné navázat na úspěch diváckých filmů typu Všetko alebo nič, protože divácky oblíbený arthouse typu Vratné lahve (v Česku 1,3 mil. diváků) vzniká v našich zemích jen sporadicky a v zásadě k němu chybějí autorské i produkční podmínky.

V roce 2016 tu byly dva pokusy vytvořit „divácký arthouse" díky Rodinnému filmu a filmu Ani vo sne! Velkoryse koncipovaný Rodinný film se navzdory své kvalitě nakonec nesetkal s diváky (jen 21 300 diváků v ČR, na Slovensku 1500). Pro srovnání: celkem bezvýrazná komedie Tomáše Hoffmana Bezva ženská na krku měla v Česku v roce 2016 úhrnem 373 000 diváků, na Slovensku 46 600 diváků, což je dobrý důkaz pro tvrzení, že české komedie jsou na Slovensku stále v oblibě, ale obliba českých rodinných filmů na Slovensku klesá. Divák prostě požaduje žánrově i tematicky vymezené filmy. Česká filmová komedie má přitom nezastupitelnou tradici, zatímco české rodinné filmy se dostávají do tvrdé konkurence zahraničních titulů.

Problémy inteligentního mainstreamu roku 2016

Ambici přilákat mladé diváky měl snímek o mladých a pro mladé Ani vo sne! (ČR-SR-Bulharsko) českého režiséra Petra Oukropce. Film sice udělal poměrně slušnou festivalovou kariéru (sekce Generation 14+ na Berlinale a návazně několik filmových festivalů, zejména v severských zemích), ale na diváky nedosáhl (2600 diváků v ČR, 150 diváků v SR). Film Ani vo sne! vypráví o několika teenagerech, kteří v Praze na Žižkově běhají freerunning a skáčou urban parkour, tj. překonávají různé zídky a zábradlí, přeskakují z budovy na budovu, šplhají po okapech a hromosvodech a dělají přitom přemety a salta. Hrdinkou je šestnáctiletá Laura, která žije s matkou. Rád by ji sbalil youtuber ze skupiny mladých a také čerstvě se přistěhovavší nerd, který po nocích na střeše paneláku hackuje tabletem radioteleskopy. Hlavním cílem všech zúčastněných pak je, aby jejich parkourové video mělo hodně online zhlédnutí, což může přinést pozvání do San Francisca. Tato hlavní dějová linie však není dořešena. Ani vo sne! je film zajímavý nejen tím, že je v zásadě dobře natočený, odehrává se na dobře zvolených, vizuálně zajímavých místech a jazyk jeho hrdinů je hodně autentický. Free a cool mládež je zachycena dobře, pozitivní je i dobrý vztah hrdinky k rodičům a zájem mladých něco dokázat - nikdo z nich nepije ani nebere drogy. Film má ale problém v návaznosti jednotlivých scén, v příliš dlouhých snových sekvencích, v nedostatečné propracovanosti story a v některých hereckých výkonech (hlavní hrdinka by měla mít výraznější charisma). To je ostatně problém celé řady našich filmů. Jde o autorský, nekomerční, spíš festivalový film, který velmi dobře ukazuje, že festivalový úspěch ještě nezaručuje divácký zájem a že návštěvnost nejen tohoto filmu, ale i celé řady dalších filmů, má podobnou úměru v ČR a v SR. To svědčí o podobném vkusu diváků v obou zemích, nemusí to však být pravidlo (viz rodinná pohádka Anjel pána 2, která doslova obrátila česká kina vzhůru nohama, ale v SR získala jen 12 000 diváků). Divácké selhání filmu Ani vo sne!, který jasně cílil na mladé diváky, o něčem vypovídá. Ten hlavní problém však není téma a stavba filmu, ale to, že současní mladí (pro které je film určen) mají k dispozici celou řadu adrenalinových a lépe vybavených konkurenčních snímků. Něco podobného platí pro slovenské uvedení pohádky Anjel pána 2, která měla v Česku jak výborné kritiky, tak mimořádně vysoký počet diváků (1 047 000), ale slovenské diváky ani kritiky příliš neoslovila, možná z důvodu, že film je šitý na míru českému divákovi s jeho tradičním ateismem a znevažováním autorit (život v nebi je interpretován jako obdoba pozemského života). Mohou být však i jiné důvody (převaha českých filmových hvězd).

České a slovenské filmy nejsou a nebudou pro běžné mladé diváky volbou číslo jedna, protože narážejí na jejich velmi dobrou informovanost o konkurenčních titulech. Zdá se, že zacílení na střední a starší diváckou vrstvu nebo na cinéfily v našich zemích funguje mnohem lépe, i když dřív s tím nikdo nepočítal a všichni sázeli jen na mladé diváky. V zásadě se tu projevuje podobný problém jako u Vorlova vůbec ne špatného graffiti filmu Gympl ve srovnání se zahraničními tituly The Graffiti Artist nebo Exit Through the Gift Shop. Ani v případě Rodinného filmu, ani u Ani vo sne! se nepodařilo získat diváky na „inteligentní mainstream", což není dobrá zpráva. A je tu ještě jeden problém: podobně jako u Rodinného filmu byly v případě Ani vo sne! hlavní profese ve filmu české. Čeští kritici i diváci v Česku a na Slovensku je považují za české filmy. Oba sice měly v rámci hodnocení slovenské filmové produkce na Týdnu slovenského filmu to nejlepší hodnocení spolu se slovenským filmem Stanko a slovensko-českým Červeným kapitánem, ale to na věci nic nemění. Závěr je jasný: divák od filmu očekává „národnost" a filmy, které jsou jen formálně slovenské, publikum na Slovensku přijímá obtížně. A další závěr: jakým způsobem lze oslovit masového diváka? Je po odmítnutí „inteligentního mainstreamu" naše publikum stvořené jen pro české (a nyní i slovenské) romantické komedie?
Prorazit hranici mezi filmem pro diváky a náročným uměleckým filmem se snaží i česko-slovenský film Masaryk v režii Julia Ševčíka (světová premiéra na Berlinale 2017 v sekci Berlinale Special). Přestože film je umělecky nadprůměrný, velmi dobře balancuje historickou pravdu a historickou fikci, u zahraničních recenzentů nezískal tolik podpory, jako by si zasloužil. Zahraniční média si všímala především role topmodelky Evy Herzigové a faktu, že tvůrci se snaží skloubit náročný historický film s filmem pro diváky. Hodnocení v rámci Týdne slovenského filmu zdůraznilo, že film „dobře evokuje dobu a politické souvislosti" a že jde o „hazard, který vyšel". Masaryk je poučný i způsobem svého uvedení. Netradiční pojetí systému exkluzivních předpremiér v prosinci 2016, světové premiéry na Berlinale 2017 a běžné premiéry (9.3.2017 v Česku a 23.3.2017 na Slovensku) vedlo k úvahám o tom, která z premiér byla vlastně ta pravá. V Česku vznikly i mediální kontroverze kolem udílení Českého lva (Masaryk jich získal celkem 12 plus 8 cen Slnko v sieti), protože v době udílení Českých lvů film ještě nebyl v běžné distribuci.

Česká komedie na Slovensku

Film Bezva ženská na krku (ČR 373 000, SR 47 000 diváků) režiséra Tomáše Hoffmana patří spolu s Andělem Páně 2, Lídou Baarovou a Teorií tygra do první desítky nejvíce navštívených filmů v ČR. V SR se do top ten nepropracoval žádný čistě slovenský film, ale slovensko-české nebo česko-slovenské koprodukce Červený kapitán, Učitelka, Bezva ženská na krku a Teória tigra. Tyto filmy získaly na Slovensku relativně vysoký počet diváků a lví měrou přispěly k dobrým číslům slovenského filmu v roce 2016. Bezva ženská na krku je minoritní slovenská koprodukce společnosti CinemArt SK. Film se Slovenskem nemá obsahově nic společného. Komise AVF u tohoto projektu konstatovala, že jde o skrytou podporu české filmové produkce. Nicméně trend je jasný: čeští filmaři si rádi chodí pro peníze na Slovensko, ale mnohdy se hanbí označit své dílo za česko-slovenský film nebo do něj vložit slovenské postavy a reálie. Bezva ženská na krku je pouhý odvar toho, co by s diváky mohlo udělat duo Vetchý-Hřebíčková. Je to variace pohádky o krásce a zvířeti, ušitá kýčovitým stehem a v zásadě bez humoru. Vesnice je tu pak jen dalším z idylických skanzenů, které straší v hlavách českých filmařů, ale s reálným venkovem nemají nic společného. Je třeba kriticky říct, že Zdeňku Troškovi je život na vesnici bližší než tvůrcům výše uvedeného filmu. Nicméně tato pozitivně laděná oddechovka o pohledné učitelce a hrobníkovi ukazuje jasný trend: romantické komedie bodují u diváků v Česku i na Slovensku, jen je škoda, že je (často v koprodukci se Slovenskem) dělají většinou čeští filmaři.

Pirko překvapivě zabodovalo 

Je jasně patrné, že divácké filmy (vznikající převážně v Česku) nejsou schopny zaujmout mezinárodní publikum a že naopak některé slovenské nebo slovensko-české filmy mají mezinárodní festivalový úspěch (Eva Nová, Piata loď, Špina). A další závěr: filmy zamýšlené jako „inteligentní mainstream" (Ani vo sne!, Rodinný film) sice selhávají v domácích kinech, ale mají přece jen slušnou mezinárodní festivalovou odezvu. Tato zpráva je o to pozitivnější, když si uvědomíme, že doposud mezinárodní festivaly zaujaly takové filmy ze Slovenska a z Čech, které ukazovaly Slovensko a Česko jako země mafie, pasáků, opilců, chudoby, zničených interiérů a vylidněných vesnic. Pirko v režii Lucie a Petra Klein Svobodových a v koprodukci ČR-SR je jedním z nich. Film o sexuálním zneužívání, v němž exceluje Dominika Morávková Zeleníková, měl pozitivní recenze na Slovensku i v Česku. Film prorazil v obou zemích nezamýšlenou kampaní na sociálních sítích, která generovala názor, že je tu „hodně nechutná a dlouhá scéna znásilňování". Film má však v sobě víc. Martinu alias Shakiru prodá v Česku jako sexuální otrokyni její vlastní partner, na něhož se dívka během pobytu v Dětském domově na Slovensku opravdu těší. To je první silný moment. Fungují tu dvě party lidí mimo zákon: feťáci a (patrně) rumunská mafie. Ke konci filmu přijde zlom, když se Martina vrací na Slovensko pro svou nejlepší kamarádku z Domova a je jasné, že v zásadě přijala vnucený princip – rozhodla se sexuální otrokyní zůstat. To jsou další výrazné motivy. Film je zajímavě výtvarně řešen. Je vyprávěn zkratkovitým, rychlým, někdy až příliš naturalistickým způsobem. Strategie jeho uvedení byla však přepálená. Měl být uveden na MFF v Berlíně 2016, což se nepodařilo. První důležitý festival, který film vzal, byl prestižní Tallinn Black Nights Film Festival (listopad 2016) v sekci Just Film – Child Rights Special Programme (v soutěžní sekci First Features Competition tu byl uveden i Červený kapitán). V té době už ale Pirko běželo na Slovensku (premiéra byla 6.10.2016). Film celkově získal na Slovensku 24 000 diváků a stal se nakonec třetím nejnavštěvovanějším slovenským filmem roku 2016. V podobné výchozí pozici je nyní drama dívky znásilněné učitelem – Špina Terezy Nvotové (česká kina od 20.4., slovenská od 22.6.) a Piata loď Ivety Grófové (slovenská kina od 16.3., česká od 6.4.2017) – tedy poměrně smutná témata se silnými momenty, světová premiéra filmu na velkém festivalu a domácí distribuce v silné konkurenci návštěvnických titulů. Oba filmy ale mají na rozdíl od Pirka výraznější slovenský obsah a možnost oslovit slovenského diváka je tedy větší.

Dokumenty se vracejí k silným osobnostem a k Tatrám

Slovenské dokumentární filmy roku 2016 (bylo jich celkem 15) nevybočily z tradice. Nejnavštěvovanějším dokumentárním filmem se stal film Sloboda pod nákladom v režii Pavola Barabáše (15 300 diváků). Některé dokumentární filmy se do kin vůbec nedostaly. Velká část dokumentů byla natočena podle televizní šablony a jejich možné nasazení v kinech bylo pro distributory obtížné. Kreativní dokumentární filmy nebo dokumentární hity jako byly dřívější tituly Tak ďaleko, tak blízko, Všetky moje deti, Očami fotografky, Rytmus: Sídliskový sen nebo 38 se objevily jen sporadicky. Za nejsilnější dokumentární film roku je dle mého soudu možné považovat film Richard Müller: Nespoznaný v režii Mira Rema.

Snímek byl ve slovenských kinech nasazen od 17.11.2016 a v českých až od 2.2.2017. Je to jediný dokumentární film roku 2016, který přenáší na diváka silnou emoci a je stylově naprosto promyšlený. Rovněž na oficiálním hodnocení tvorby v rámci Týdne slovenského filmu získal vysoké hodnocení, protože podle hodnotitelů „jde za příběh", odhaluje zákulisí showbusinessu a výborně pracuje s vedlejšími postavami. Richard Müller: Nespoznaný byl při udílení cen Slnko v sieti překvapivě vytlačen smutně komickým dokumentem Para nad riekou v režii Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy. Ten se stal nejlepším dokumentárním filmem roku. Zejména portrét saxofonisty Ĺubomíra Tamaškoviče je v Pare nad riekou jasným důkazem, že silný lidský osud se může stát hlavním fenoménem dokumentárního filmu. A to má Para nad riekou společné s filmem Richard Müller: Nespoznaný a svým způsobem i s filmem 5 October, i když v něm jde víc než o komplexní lidský osud o mimořádnou lidskou situaci.

Sloboda pod nákladom je další v řadě tatranských titulů, nicméně k tématu hor se nestaví přírodopisně, ale sleduje práci posledních tatranských nosičů, jejichž činnost v jiných velehorách převzaly helikoptéry. Film je v podstatě koncipován jako vysokohorský výstup. Umění zkombinovat dobré téma, dramatické osobní momenty a záběry krajiny je umělecký postup, s nímž nejznámější slovenský dokumentarista opět uspěl. Získal na svou stranu publikum i festivalové diváky na specializovaných přehlídkách v řadě zemí světa. Vysoké Tatry i v dalších filmech jako Akceptácia (2015) v režii Jaroslava Matouška, Tatry, nový príbeh (Michal Romeo Dvořák) a film Život v oblakoch (Erik Baláž), oba 2016, ukazují, jak velký filmařský potenciál Tatry stále mají, i když všechny čtyři filmy jsou obsahově i autorsky zcela odlišné.

Síla dokumentu

Silné osobně laděné dokumentární filmy Okhwan na ceste za slobodou režiséra Marka Mackoviče a Para nad riekou (Robert Kirchhoff, Filip Remunda) jsem hodnotil mezi filmy 1.půle 2016 (viz). Tyto dva filmy spolu s filmy Richard Müller: Nespoznaný (Miro Remo) a 5 October (Martin Kollár) vysloveně vyčnívají mezi dokumentárními filmy poslední doby. 5 October je vysoce osobní, minimalistický a silný film, v němž se protagonista - bratr režiséra - vydává na pouť Evropou. Jeho cesta je zároveň útěkem od rodiny a zároveň je to rekapitulace života před klíčovým momentem - operací nádoru. Osobní tón je tu spojen s mezinárodně srozumitelným, i když obtížným a subjektivně viděným příběhem. Hodnocení v rámci Týdne slovenského filmu vyzdvihlo, že jde o „nejinovativnější film roku".
Mezi dokumentárními filmy 2.poloviny roku 2016 byly zařazeny ještě dva pozoruhodné snímky: Život v oblakoch (Erik Baláž) a Zem, ktorá hĺadá svoje nebo (Erik Praus). I když oba měly jen do dvou tisíc diváků, patří mezi zajímavé tituly kolekce 2.poloviny roku 2016. Život v oblakoch je velmi dobrý dokumentární film o fauně a flóře Vysokých Tater. Svou kvalitou si nezadá s přírodopisnými filmy z řady Erlebnis Erde, kterou pravidelně každé pondělí v prime time vysílá první německá televize ARD. Možná mu k dokonalosti chybí ještě v evropském přírodopisném filmu tak ceněné záběry lovu a rozmnožování, ale je to film na úrovni. Život v oblakoch sleduje tatranské kamzíky, medvědy, orly, sviště nebo vlky. Každé zvíře v ekosystému jemu blízkém a s dobrým komentářem v úpravě autora a scenáristy Petera Balka. Úplně opačný postup volí film Zem, ktorá hledá svoje nebo. Jde o obraz dezintegrace rázovité horehronské vsi Pohorelá. Režisér Praus sleduje obyvatele této obce ve čtyřech ročních dobách včetně směšných okamžiků ze života. Jsou tu vizuálně silné obrazy (lesní kalamita). Film má jednak etnografický smysl, ale zároveň je to sociologický a analytický dokument, něco na způsob heimatfilmu o Slovensku. Venkov je tu zachycen uvěřitelně a přesně. Film navzdory těžkému tématu nezaměstnanosti nepůsobí bezvýchodně.
Dokumentární film IMT Smile a Lúčnica v režii Paĺa Janíka sice stojí na výborném nápadu, který se jmenoval „Made in Slovakia" a spojil pro několik koncertů prešovskou kapelu a legendární folklorní soubor. Poznáváme klíčové figury projektu jako je například režisér představení Ján Ďurovčík, hudebník a zpěvák Ivan Tásler nebo umělecký šéf Lúčnice Štefan Nosáĺ. Tančí se, zazní hity IMT Smile. To ocenilo 7 700 diváků. Přesto však filmu něco chybí. Pevná dramaturgie, struktura. Filmpark Production, který film koprodukoval s IMT Smile, měl před sebou těžký úkol, a sice rozhodnout se, jestli má vzniknout spíš nezávislý film o vzniku unikátního hudebně-tanečního projektu nebo spíš jen záznam představení s komentáři a pohledy do zákulisí. Vzniklo to druhé – přetavit představení do jedinečného filmového zážitku se podařilo jen zčásti.
Ještě větší dramaturgické nedostatky má fotbalový film Finále (režie Dušan Milko, Palo Korec). Navzdory partnerství slovenského fotbalového svazu a RTVS vznikl těžkopádný film, který zkoumá, co se stalo s československými mistry světa z Bělehradu 1976. Dnes jsou to obyčejní smrtelníci, nastoupily nové oslavované fotbalové modly – nová generace fotbalistů je bohužel vylíčena jako pozitivní hrdinové bez chyb. K možnostem dnešního fotbalu se jednou vyjádří Martin Škrtel, ale celkově zůstává poloha 1976 vs. 2016 nejasná. Jednotící záměr chybí, mnohá vyjádření protagonistů zůstávají bez pointy. Jinými slovy: Co pro nás dnes znamená Karol Dobiáš, jak žije, jak vzpomíná na svou fotbalovou kariéru? Co tomu říká nastupující fotbalová generace? Jak se změnil fotbal? To vše zůstává zastřeno.
Pro animovanou tvorbu byl rok 2016 chudší než 2015. Animovaný seriál Kataríny Kerekesové Mimi a Líza má své humanistické poselství, byl úspěšný a vlastně jako jediné audiovizuální dílo roku byl určen pro cílovou skupinu malých dětí (5-7 let). Seriál pro děti se ukazuje být ideálním formátem pro animovanou tvorbu.

Čeští režiséři a jejich slovenské filmy

Navzdory pozitivnímu pohybu ve slovenské kinematografii roku 2016 nezní úplně dobře, že při udělování národní filmové ceny Slnko v sieti se téměř nedostalo na filmy slovenských režisérů a někteří nominovaní čeští režiséři do Bratislavy nepřijeli. Nejlepším dokumentárním filmem se sice 7.4.2017 ve Staré tržnici stala Para nad riekou, film Červený kapitán dostal cenu za ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Zuzana Kronerová) a Richard Müller: Nespoznaný dostal cenu za zvuk, nicméně čeští režiséři kralovali díky slovensko-českému filmu Učitelka a česko-slovenskému historickém dramatu Masaryk. Cenu za režii obdrželi Tomáš Weinreb a Petr Kazda za česko-slovenský film Já, Olga Hepnarová. Slovenský film Stanko vyšel bohužel s prázdnou. De facto to souvisí s trendem roku 2016, kdy slovenské minority v úhrnu převažují a zatlačují majoritně slovenské filmy poněkud do pozadí. Jeden z nejlépe hodnocených slovensko-českých filmů na Týdnu slovenského filmu byla Učitelka Jana Hřebejka, vítěz národních filmových cen. Český režisér měl tolik soudnosti, že natočil film s řadou slovenských herců a film lokalizoval do Bratislavy. Totéž platí i o Červeném kapitánovi, který má navíc slovenského režiséra. Je však celá řada filmů, kde je slovenský tvůrčí přínos stěží rozpoznatelný, ale přesto jsou podle audiovizuálního zákona považovány za slovenské. Koprodukce však přinášejí i řadu pozitivních věcí: film Učitelka slavil mezinárodní úspěchy (sales agent LevelK) právě tak jako Já, Olga Hepnarová (sales agent Arizona Films) nebo rok předtím Koza (sales agent Pluto Film). Červený kapitán vstoupil i do polské distribuce. Animovaný seriál Mimi a Líza byl distribuován ve Francii, Belgii a dalších zemích. Tato situace ukazuje, jak důležité je pro naše filmy, pokud získají umístění na některém z důležitých mezinárodních festivalů.
Hrané filmy roku 2016 se často vracely k době socialismu (Červený kapitán, Červený pavúk, Já, Olga Hepnarová, Učitelka, částečně Agáva a Masaryk), zatímco hraných filmů ze současnosti bylo poměrně málo (Stanko, Pirko, Rodinný film, Ani vo sne!). Romantické komedie sem nepočítám, protože současnost v nich je jen kulisa a je zdeformovaná. Celkový trend je však jasný: profiluje se stále větší počet filmů, které mohou oslovit buď zahraniční anebo domácí publikum (film, který dokáže obojí, zůstává světlou výjimkou). Doba, kdy na Slovensku vznikalo jen několik málo filmů ročně a nikdo na ně nechodil, je minulostí. Pokud zaznělo v diskusích Týdne slovenského filmu, že situace by se zase mohla vrátit zpět do doby minimální produkce, nepovažuji to za reálné. Z Česka přicházejí ve stále silnější míře romantické komedie a rodinné filmy a ovlivňují tak slovenské filmové prostředí. Z druhé strany se stále častěji objevují festivalové úspěchy a ukazuje se, že je možné dosáhnout jich nejen prostřednictvím duchamorných filmů o zaostalé a chudobné krajině s názvem Slovensko. Nevidím tedy – pokud nejste Svěrák nebo Amalric – jinou možnost, než točit filmy buď pro úspěch doma a resignovat na jejich mezinárodní kariéru, nebo točit filmy s ingrediencemi mezinárodního festivalového trhu (běženci, chudoba vyloučených oblastí, vykořisťování, korporátní manipulace, bezcílnost života mladých, drogy, urbánní gangy, vzpoura gayů a lesbiček, případně velká historická témata) a resignovat na publikum doma. A ještě poznámka: vývoj ve slovenské kinematografii ukazuje, že uzrál čas k vytvoření nového systému AVF pro artovou kinematografii a spotřební (mainstreamové) filmy. Jinak totiž budou žadatelé s artovými projekty tvrdit, že mají „projekt pro širokou veřejnost" a žadatelé s mainstreamovými projekty, že „mají umělecky náročný projekt". Ani jedno, ani druhé nesedí. Oddělení těchto dvou světů, které se protnou jen občas, je stále výrazné a je třeba ho respektovat. Čest výjimkám.

Radovan Holub