Rok 2017 začal návštěvnickým triumfem slovenského filmu. Zároveň pokračovala další úspěšná uvedení slovenských a slovensko-českých filmů na mezinárodních festivalech. Tento trend je důležitý. Buď film pro domácí kina nebo úspěch na filmovém festivalu. Něco mezi má dnes v kinematografii obtížnou pozici a především se to špatně predikuje. Výjimky jako je Čiara Petera Bebjaka (300 000 diváků na Slovensku plus festivalový úspěch na MFF Karlovy Vary), Špina Terezy Nvotové (50 000 diváků plus festivalový úspěch na MFF v Rotterdamu) nejsou tak časté a stojí za nimi většinou vzrušivost tématu a jistě i osobní kouzlo tvůrců, od nichž veřejnost očekává zajímavý film. To, že v českém filmu chybí divácky přitažlivý a zároveň kvalitní film, je smeč, kterou nyní s úspěchem vybírá Slovensko. Shrňme tedy základní data: Od začátku roku 2017 do konce července 2017 přišlo na slovenské filmy přes milión diváků, což se zdálo předtím nedosažitelné. Pro srovnání: loni na všech 29 koprodukcí (včetně minoritních) přišlo na Slovensku 377 000 diváků a i to byl pokrok zaznamenaný v análech! Největší číslo roku 2016 bylo 87 000 diváků na detektivní příběh Červený kapitán v režii Michala Kollára. To už naznačovalo, že se něco děje, že dobře zahraný příběh s aktuálním poselstvím je pro diváky důležitý. V první polovině letošního roku přišlo přes 300 000 diváků jen na jeden nový slovenský film a číslo 80 000 se stalo celkem běžnou návštěvností otevíracího víkendu, na kterou dřív dosáhly jen americké blockbustery. Největší divácký úspěch měl slovenský „Sex ve městě" - Všetko alebo nič (337 000), následuje polit thriller Únos (280 000) a Čiara (287 000). Nad 100 000 diváků se také dostala komedie Cuky Luky film (114 000 diváků).
Příčiny úspěchu
Za úspěchem domácí kinematografie stojí několikaletý tah na branku několika producentů a režisérů. I když byli tací, kteří věštili, že slovenský film nikdy divácký nebude, že bude bodovat maximálně v artových kinech, producentské podhoubí se pomalu ale jistě rozvíjelo, producenti začali navazovat kontakty v zahraničí a pracovat na tématech, která zajímají diváky. Média se letos začínají systematicky zaobírat analýzou příčin úspěchů slovenského filmu a skokového nárůstu návštěvnosti kin o 33,5% v první půli 2017. Tajemství úspěchu doma shrnuje Peter Konečný z portálu kinema.sk takto: Divácké téma, kontroverze, jasné žánrové zaměření, masívní marketing, známi herci a distribuční společnosti, kteří dostanou film do multiplexů, kam chodí nejvíc Slováků. To je balík pravidel, jak uspět v domácích kinech."
Další zajímavý efekt po letošních diváckých úspěších slovenské kinematografie je jisté mediální chameleónství. Zatímco filmová kritika v lednu 2017 vyčítala filmovému hitu Všetko alebo nič, že je „nechutný a kluzký, že je až nepříjemné ho uchopit, že je v něm homofobní gastrofašismus, nejlacinější sex, stereotypnost, karikované postavy" atd., tak o sedm měsíců později vycházejí články o „historickém přelomu ve slovenské kinematografii" a přední slovenské noviny citují Všetko alebo nič jako kladný příklad historického úspěchu. A ještě jeden fakt: česká filmová kritika, zocelená na desítkách romantických komedií, které se v Česku ročně točí, byla k filmu Všechno nebo nic mnohem shovívavější než slovenští kritici. Slovenské razantní kritické reakce vůči filmu režisérky Marty Ferencové byly absolutně neúměrné záměru filmu a zcela jasně neměly žádný velký vliv na přijetí filmu u diváků – toto je také důležité. Role filmové kritiky podle ankety s českými filmovými distributory a producenty v časopisu Cinepur z 28.12.2016 obecně klesá. Hlavní roli hrají podle většiny z nich kvalita filmu, resp. představy o filmu ve vztahu k jeho cílové skupině, název filmu, existence cílové skupiny filmu, trailer, klíčový vizuál, webová propagace, přídatné eventy, PR a v neposlední řadě word of mouth.
Čtyřiadvacet let po Fontáne pre Zuzanu 2 (343 000 diváků v roce 1993) se letos objevuje několik diváckých filmů, ale v úplně jiné společenské situaci: role zábavy stoupá, návštěva kina se stává součástí společenského stylu, funkce kin se stabilizuje, přestává se mluvit o jejich smrti. Lidé jsou unaveni z politiky a od audiovizuální kultury čekají spíš něco, co je pobaví. „Zvýšení návštěvnosti slovenských filmů je výsledek dlouhodobé systematické práce rovným dílem filmařů a také novinářů a teoretiků na zvyšovaní povědomí o slovenském filmu, a o tom, že tento nejenom existuje, ale má také smysl. Neviděla bych v tom žádné zaklínadlo novinářů, jako je například žánrový film – protože ten je tu s námi už dlouho," říká filmová teoretička a hlavní řešitelka projektu Slovenská kinematografie po roce1989 Jana Dudková. Přesto je třeba konstatovat, že žánrový film je u nás na Slovensku a v Česku stále nedoceněný. Rok 2017 ukazuje, že jeho další možnosti jsou v našem regionu stále mimořádně velké. Zajímavé je také to, že většina producentů úspěšných filmů s masivním úspěchem svých filmů nepočítala – snad kromě producenta Petera Núňeze, který se chtěl se svým projektem cílevědomě dostat nad 150 000 diváků. Všichni ostatní podcenili divácký potenciál svých filmů a počítali s návštěvností kolem 70-80 000 diváků. „Diváci nás příjemně překvapili nejen počtem, ale také většinou pozitivními reakcemi. Tajně jsem doufal, že překročíme 100 000 diváků. O čísle okolo 280 000, které je nyní aktuální, jsem ani nesnil," řekl producent filmu Únos Milan Stráňava. Ve čtveřici nejúspěšnějších filmů figuruje také Čiara Petera Bebjaka, uvedená do slovenských kin 3.8.2017, bude tedy předmětem hodnocení filmů druhé půle roku 2017. Přesto dovolte citaci: „To všechno, co se kolem filmu děje, pro nás nemá obdobu," řekla producentka filmu Čiara Wanda Adamík Hrycová. Film Petera Bebjaka byl přijat do soutěže MFF Karlovy Vary, později nominován za Slovensko na Oscara. Producenti divácky úspěšných filmů vyjadřují názor, že slovenští filmaři konečně začínají myslet na diváky a nenatáčejí filmy pro sebe – ještě v devadesátých letech během doznívajícího systému státního financování kinematografie občas od režisérů zaznělo, že dělají své filmy „pro sebe" a „ze sebe". Takové filmy byly pro i pro poučené diváky mnohdy hádankou, protože jim rozuměli jen autoři sami. Tento úzce zaměřený, subjektivní přístup k filmu se postupně začal měnit v celé Evropě, filmy začaly sázet na příběh a na aktuálnost (to neznamená, že se nut ně musely odehrávat v současnosti). Proto je nyní pozice romantických filmů zcela jiná než byla v éře Fontány pre Zuzanu. Později byl vytvořen producentský systém, díky němuž si tvůrci uvědomili, že film je drahé médium a že je třeba vyjít vstříc zájmům publika a znát svou cílovou skupinu – někteří tvůrci se snaží do zájmů publika jen přesně strefit a exploatovat je a jiní se je snaží kultivovat. „Můj názor je, že diváci by měli dostat příležitost shlédnout film, na který chtějí jít, a tak je naučit chodit do kina, a až potom jim nabízet nějaká těžší témata," říká producent Cuky Luky film Dano Dangl.
Výrazné filmy 1.půle roku 2017
Velký třesk, tedy neočekávaný vzestup diváků v kinech, by neměl zastřít komplexní pohled na slovenskou kinematografii první půle roku 2017. Na Slovensku vznikla v této době celá řada vysoce zajímavých hraných titulů, které sice nenaplnily slovenská kina, ale zůstanou důležitými událostmi v dějinách novodobé slovenské kinematografie. Snažme se nyní nezaujatě posoudit všechny plusy a minusy slovenské kinematografie v tomto období. Především jde o film Masaryk (A Prominent Patient), česko-slovenskou koprodukci českého režiséra Julia Ševčíka. Film popisuje důležitou etapu československých dějin podle životaběhu československého diplomata a politika Jana Masaryka (1886-1948). Byl oceněn v roce 2017 dvanácti Českými lvy a národní filmovou cenou Slnko v sieti v osmi kategoriích a cenou Igric pro kameramana Martina Štrbu. Byl ve velké konkurenci přijat do sekce Zvláštní uvedení na letošním Berlinale, kde měl také světovou premiéru. Regulérní česká premiéra následovala 9.3. a slovenská 23.3. (z tohoto důvodu omezená mezinárodní premiéra v Česku a na Slovensku v prosinci 2016 způsobila kontroverze). Poprvé v historii české kinematografie se producentovi filmu podařilo udělat ze samotného předávání cen součást reklamní kampaně ještě před uvedením filmu do distribuce. Masaryk na Českých lvech převálcoval konkurenty jako byla Já, Olga Hepnarová nebo Rodinný film, které rozhodně nemůžeme považovat umělecky za slabší. Masaryk má silné téma – rozkolísaná, bohémská osobnost v době, kdy se lámou dějiny (Mnichovská zrada). Vysoce aktuální je pojetí Masaryka jako osobnosti, která se chtěla postavit diktatuře. Jako člověk si hodně užíval života, ale také dost trpěl – příběh obě tyto polohy poměrně uvěřitelně zachycuje. Historicky podložené skutečnosti se mísí s fikcí, což ale není ve světového kinematografii nic neobvyklého. Celkový portrét Jana Masaryka byl podán zdařile mj. díky Karlu Rodenovi v hlavní roli. Celkově jde o nadprůměrný film jak v českém, tak ve slovenském kontextu. Film získal v Česku 322 000 diváků a na Slovensku slušných 54 000. Na diváckém úspěchu v Česku se jistě podepsaly i Čeští lvi a dobrý marketing, nicméně kritické ohlasy v Česku byly rezervované. Je zajímavé, že vítězný film MFF Karlovy Vary Křižáček, také s Karlem Rodenem v hlavní roli, zůstal v návštěvnosti vysoce pozadu (1 413 diváků v ČR dva měsíce po premiéře). Masaryk jednoduše v Česku zabral na mainstreamové publikum, což je u historického filmu jednoznačný úspěch (na Slovensku tomu bylo naopak, tedy poměrně příznivé kritiky, ale divácký ohlas vzhledem k tématu spíše horší).
Další z důležitých filmů první půle roku je slovensko-česká koprodukce Piata loď (Litle Harbor) Ivety Grófové. Film byl oceněn Křišťálovým medvědem na Berlinale (v sekci Generation KPlus). Navzdory oblíbené knižní předloze Moniky Kompaníkové (slovenská kniha roku 2010) nenastal efekt jako v případě literárních předloh Dominika Dána nebo Evity Urbaníkové. Film měl sice festivalový úspěch, ale u slovenských diváků nezazářil – nedosáhl ani hranice 10 000 diváků (téma nefunkční rodiny a osamělosti není obecně u českých a slovenských diváků v oblibě, pokud není spojeno s nějakým silným hybatelem jako je znásilnění, viz Pirko nebo Špina). Motiv ukradeného miminka je tu zkomponován laskavě, poeticky, bez obvyklých schémat. A není tím pádem dost drsný, jak dnes divák zocelený na schématech televizních krimipříběhů očekává. Piata loď zůstává ale díky jemnosti vyjádření, lyričnosti a dětským hereckým výkonům Vanessy Szamuhelové a Matúše Bačišina jedním z nejlepších filmů první půle roku a filmy jako tento mají pevné místo ve slovenské i české kinematografii.
Slovensko-český film Špina (Filthy) režisérky Terezy Nvotové a podle scénáře Barbory Námerové s 50 000 diváky je unikátní v tom, že byl koncipován jako artfilm obsazený z velké části neherci a získal přitom nadprůměrný počet diváků. Téma sexuálního násilí tu sehrálo svoje, ale důležité bylo také to, že film je uvěřitelný a velmi dobře zahraný (Dominika Morávková). Svou roli mělo i to, že podobnému tématu se věnovalo předtím realistické až naturalistické sociální drama Pirko (2016) Lucie Klein Svobody a Petra Svobody a tím neradostnému, ale atraktivnímu tématu otevřelo cestu. I když recenze na Špinu z Variety na MFF v Rotterdamu (7.2.2017) byla rezervovaná (týká se především způsobu vyprávění a nedostatečného zachycení hrdinky od polohy oběti k poloze silné ženy), přijetí na významném festivalu bylo pro film důležité.
Slovenský politický thriller Únos Mariany Čengel Solčanské se týká medializované kauzy odvlečení syna slovenského prezidenta Michala Kováče a dosud nevyjasněné vraždy policisty Róberta Remiáše a obecněji státního terorismu a mafiánství. Slovensku se konečně podařil film podobný tomu, co vzniká už několik let úspěšně v Česku – filmy typu Gangster Ka, Kajínek nebo Příběh kmotra. To je určitě velmi důležité, protože politický thriller je žádaný žánr. Film se po zápletkách s výměnou režiséra (původně měl film režírovat Vlado Fischer) a s nutností vyjasnit, do jaké míry budou skutečné postavy čitelné, podařilo dokončit relativně velmi dobře, aktuálně a precizně. Srozumitelný je zejména pro slovenského diváka, který zná probírané kauzy z médií. I tady očekávání producentů podcenilo skutečnou návštěvnost. Filmu se podařilo navázat na významnou mediální kauzu, což jde dnes v evropském filmu priorita – filmy jsou dnes mnohem aktuálnější a realističtější než byly dříve. Z toho důvodu lze předpovídat novému filmu Terezy Nvotové Mečiar (premiéra na Slovensku 12.10.2017) také velmi dobré přijetí, protože některé mechanismy, které odhalují oba filmy, v podstatě trvají dodnes jak na Slovensku, tak v Čechách.
Slovensko-česko-polská koprodukce Všetko alebo nič Marty Ferencové zabodovala ve všech koprodukčních zemích, což je poměrně neobvyklé. Celkem nasbírala 800 000 diváků (z toho na Slovensku 337 000) a ukázala, že touha diváků po romantických komediích ještě nebyla naplněna a diváci čekají na další podobné filmy. Podobně jako červená knihovna se těšila trvalé oblibě, než byla za socialismu zakázána, tak i romantické filmy mají patrně nevyčerpatelný potenciál publika. Něco podobného platí o bláznivé komedii Cuky Luky film, kterou režírovat český režisér Karel Janák. Film se točí okolo oblíbené slovenské komediální dvojice Polnišová – Šebová (zatímco existuje celá řada mužských komediálních dvojic, ženská dvojice je unikum). Jejich improvizaci se Janákovi podařilo sevřít do uceleného tvaru, který uzavírá oblouk. Skeče se podařilo obohatit o dramatický děj, postavy zbavit jejich silné stylizovanosti, což možná ve fázi projektu nikdo nečekal. Film měl na Slovensku 114 000 diváků, velmi silný otevírací víkend a diváci v něm nejvíc ocenili snahu dostat se komediální formou za kulisy show businessu.
Kolekci prioritně slovenských hraných filmů můžeme zakončit introspektivním snímkem Obchádzka na ceste k dokonalej ilúzii v režii debutujícího Róberta Fiĺa. Film vznikl bez státní podpory a premiéru měl 7.2.2017 v Kulturfabrik Tabačka v Košicích, zde běžel ještě na další projekci v září. Regulérní uvedení filmu nenásledovalo. Nasazení bylo velmi netypické. Film portrétující náhodná setkání několika osamělých lidí je obtížný na vnímání. Zdá se, že režisérovi stačí, že postavy se tváří zachmuřeně a smutně a patrně si myslí, že jejich zachmuřenost a smutek má nějakou výpovědní hodnotu. Téma je dobré, ale jen teoreticky.
Filmy primárně české
Česko-slovenský film Lichožrúti (The Oddsockeaters) jsou česko-slovenský animovaný dobrodružný snímek o zlodějích ponožek a jejich touze po rodinném životě, natočený podle úspěšné knihy Pavla Šruta. Režisérka Galina Miklínová napsala scénář spolu s ním. Film se odehrává v pražských lokacích. Do slovenských kin přišel až 12.1.2017, v podstatě tři měsíce po české premiéře a získal 18 000 diváků, zatímco v Česku se dostal do „hitové" sféry s 302 000 diváky, jak se sluší na úspěšný rodinný film. Je to další doklad pro to, že české kinohity nefungují na Slovensku, pokud v nich není nějaký slovenský obsah – a to platí i o v Česku veleúspěšném Anjelu pána 2 nebo Teorii tygra. České kinohity (v české režii a s případnou slovenskou minoritou) mají na Slovensku celkem stabilních 15 – 20 000 diváků a na větší počty prostě nedosáhnou. Výjimkou je letní komedie Bezva ženská na krku režiséra Tomáše Hoffmana, která na Slovensku šla do premiéry až v říjnu 2016 a do začátku prosince získala hezkých 44 500 diváků. Dovedu si představit, že po diváckých úspěších slovenských filmů v roce 2017 zesílí snaha točit letní romantické filmy doma a nejen je importovat z Čech. Je jasné, pokud budou mít romantické filmy slovenské reálie, herce, případně i režiséra, bude jejich úspěch na Slovensku mnohonásobný.
Baba z ľadu (Ice Mother) českého režiséra Bohdana Slámy (koprodukce CZ-FR-SK) se Zuzanou Kronerovou a Pavlem Novým v hlavních rolích (ČFTA ho nominovala za Česko do oscarového klání) se týká lásky starší generace a formální výbavou patří do oblasti českých tragikomedií. Portrét tří generací a motiv otužování ve Vltavě jsou cennou devizou filmu. V Česku to ocenilo 57 000 diváků a na Slovensku 14 000, k tomu film bodoval na několika důležitých festivalech a jeho festivalový ohlas je velmi dobrý. Pokud na Slovensku potrvá trend diváckých filmů, publikum navštěvující slovenské filmy poroste a za rok nebo za dva budou mít lepší diváckou odezvu i filmy jako Piata loď nebo Baba z ľadu.
Česko-slovensko-polský film z trilogie Zahradnictví – Zahradnictví: Rodinný přítel (režie Jan Hřebejk ) se nesetkal ani s kritickým, ani s diváckým zájmem, který by „životnímu, vysoce osobnímu a výpravnému projektu" významného českého režiséra odpovídal. Jeho slovensko-česká Učitelka dosáhla překvapivě velmi dobré mezinárodní distribuce, i když z hlediska tvůrce šlo byl spíš o vedlejší produkt mezi většími projekty. Rodinný přítel (česká premiéra 27.4.2017, slovenská 1.6.2017) si v Česku sáhl ještě na 92 000 diváků. Oproti prvnímu dílu nebude mít v Česku druhá část patrně víc než půlku tohoto počtu a potvrzuje se tak, že Jan Hřebejk letos do své filmografie nový hit nepřidá. Jestliže jednička nedosáhla v Česku ani na sto tisíc, dvojka přidá podle všeho maximálně padesát tisíc a pokud se něco zásadního nestane, Zahradnictví letos neposkládá ani 200 000. To je méně než třeba u filmu U mě dobrý, kde návaznost na legendární Pelíšky ještě zafungovala. Kritici filmu vyčítali hlavně umělost exteriérů a to, že se o době, o níž Hřebejk dřív tak výborně vyprávěl, neřekl v Zahradnictví nic nového. Doba protektorátu a příchodu socialismu u nás je navíc u nás filmařsky velmi exponovaná a je obtížné přijít s něčím novým. Takže ne moc dobrý.
Česko-slovensko-francouzská koprodukce Vlk z Královských Vinohrad, nasazený na Slovensku o sedm měsíců po české premiéře, je autobiografický snímek velkého solitéra československé kinematografie Jana Němce. Film, který po autorově smrti dotočil Němcův spolupracovník Tomáš Klein, vychází z Němcovy autobiografické knihy Nepodávej ruku číšníkovi. Je to film spíše pro skupinu intelektuálů a filmových fajnšmekrů, kteří mají rádi Němcovo dílo. Film má své místo v české i slovenské kinematografii, ale je to místo velmi specifické, spíš ve smyslu studijního materiálu.
Ekologická mše slavné polské režisérky Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých (PL-D-CZ-SE-SK) vznikla na motivy morálního thrilleru polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. Na scénáři spolupracoval Tomáš Hulík a film získal na 67.ročníku Berlinale Stříbrného medvěda.
Přesto nechal diváky v našich zemích zcela chladnými – nabízí se tu srovnání s podobně nekompromisním filmem Křižáček. Černobílé schéma lovci kontra ekologové by u nás jistě rozesmutnilo nejednu duši lesníka, největší problém je ale nejspíš postava učitelky Janiny Duszejko (Agnieszka Mandat) – do očí udeří už hned prvoplánová motivace tohoto jména. Janina Duszejko se stala pro české diváky symbolem ekoteroristky. Její neústupnost a proklamativnost, pokud jde o týrání a vybíjení zvířat, by patrně v českém a slovenském kontextu mohla sehrát roli na úplně jiném půdorysu než jako souboj nevinné ženy s lesníky. Ti se v našich zemích těší poměrně velké přízni. Proti ní stojí ti zlí: zhýralý předseda, krutý podnikatel, ideologický kněz. Film u nás nezískal ani diváky, ani příznivé kritiky. Na české poměry je příliš „zelený", příliš „sluníčkářský", přičemž oba pojmy jsou v Česku terčem odporu.
Stručně o dokumentární tvorbě
Mezi dokumentárními filmy bych na prvním místě jmenoval slovensko-český historický dokument Roberta Kirchhoffa Diera v hlave. Film měl mezinárodní premiéru na DOK Leipzig 2016 a letos byla uveden na MFF v Trieste. Romský holocaust má dobrý mezinárodní potenciál. Film pracuje s posledními žijícími pamětníky holocaustu. Dokumentární film Márie Rumanové Hotel Úsvit byl uveden na prestižním festivalu IDFA v Amsterdamu 2016 a do slovenských kin vstoupil 6.3.2017.
Jde o stylisticky zajímavý, epizodicky velmi dobře vystavěný středometrážní film, který vychází z lokálních reálií v Čiernej nad Tisou, ale podařilo se mu překročit lokálnost směrem k mezinárodnímu festivalovému publiku. To tradičně preferuje východoevropský kult zmaru - postsocialistický marasmus, polorozpadlé paneláky, pocit bezčasí, zmařené naděje lidí a špínu na ulicích. Mozaika lidských osudů je natočena se smyslem pro detail, film působí lidsky a uvěřitelně. Jde spíš o polodokument, některé pasáže filmu působí jako hrané. Slovenský dokument Profesionální cudzinka v režii Anny Gruskové pojednává o slovensko-švýcarské spisovatelce a aktivistce Ireně Brežné. Brežná si rozhodně filmový portrét zaslouží. Je to film o emigraci, o čečenské tragédii, o africké chudobě. Archivy, vzpomínky, korespondence naplňují tento pozoruhodný portrét jedené silné ženy.
Koexistence dvou proudů
To, že první polovina letošního roku nabídla pestrou paletu snímků od kinohitů po festivalové filmy, lze hodnotit jako velké plus slovenské kinematografie. Proces obsahového a formálního odlišování započal už v roce 2015 a nyní dosáhl prozatímního vrcholu. Slovenský film ukázal, že romantické komedie se nemusejí nutně importovat z Česka a dalších zemí, ale že mohou vznikat i doma, i když to předtím patrně nikdo nepředpokládal. Trend diváckých filmů a naproti tomu protipól složitějších artových filmů je důležitý, protože obě tyto větve kinematografie mohou a dokonce musejí koexistovat. Ne nadarmo chodí tvůrci amerických exploatačních filmů sledovat evropský art a učit se z něj. Je možné učinit i další závěr: dlouholeté kontroverze mezi příznivci „umění" a příznivci „komerce" byly snad zažehnány, protože tvůrci vidí, že obě části kinematografie jsou důležité. Navíc, jak jsem naznačil výše, zvýšená návštěvnost na slovenské filmy (jakkoli „povrchní" by mohly být) se pozitivně odrazí i v návštěvnosti domácího filmu en bloc. Díky nápaditosti tvůrců, producentů a díky politice AVF se nyní rýsuje životaschopný model kinematografie s artovými filmy na jedné straně a s „komerčními" filmy na druhé straně. A všechno nasvědčuje tomu, že i autoři festivalových filmů, dříve odsouzených k minimální sledovanosti, si začínají uvědomovat, že téma a jeho zpracování rozhoduje a že i na artový film je možné získat docela slušnou řádku diváků (Pirko, Špina a patrně sem bude patřit i nový dokumentární film Terezy Nvotové Mečiar). Přízeň mezinárodních festivalů je na vzestupu. Filmy jako Koza, Já, 5 October, Eva Nová, Učitelka, Masaryk, Piata loď, Špina, Nina nebo Out ukázaly, že mezinárodní festivaly o naše filmy stojí.
Radovan Holub