Novinky
Slovenský film v roce 2018: celkem stabilní evropská situace
Slovenský film v roce 2018: celkem stabilní evropská situace
V roce 2018 vzniklo na Slovensku 33 celovečerních filmů, z toho 14 minoritních koprodukcí a do distribuce se dostalo 29 celovečerních, 2 středometrážní a 2 krátkometrážní slovenské filmy a koprodukce. Z těchto 33 filmů je 29 dlouhometrážních, z toho 13 hraných a 13 dokumentárních. Celkem je to 22 majoritně slovenských filmů a 11 minoritních koprodukcí. 13 dokumentárních filmů počítám včetně 2 minoritních koprodukcí. Dále je to 1 celovečerní animovaný film a 2 animovaná pásma celovečerního rozsahu. Na konci roku mělo Slovensko 165 kin s 266 plátny, z toho 197 bylo digitalizovaných. Zahrnují 4 multiplexy, 21 miniplexů, 22 letních kin a 15 alternativních prostor. Z toho vyplývá, že se nejvíc daří majoritně slovenskému celovečernímu filmu, proporčně se rozvíjejí majoritní a minoritní koprodukce a stabilní obraz vykazuje filmová spolupráce s Českem, filmová produkce i distribuce mají slušné podmínky. Za loňský rok se na Slovensku natočilo víc filmů než za 10 let od roku 1993, kdy se slovenská kinematografie osamostatnila. Je tu také žánrově pestřejší nabídka, dřívější pochmurné psychologické a sociální sondy sice stále existují, ale celková nabídka je variabilnější. Jinak nic proti sociálnímu filmu, je tu pro něj tradice i sociální realita, ale variabilita žánrů je v současné situaci dobrá. Úspěch roku 2017, kdy se přes příčku 100 000 diváků dostaly čtyři slovenské filmy, se loni bohužel nezopakoval. Ale stejně to bylo zajímavé. Proporčně se mi zdá, že je tu příliš mnoho slovensko-českých a česko-slovenských filmů českých režisérů na úkor filmů o slovenské realitě, o slovenském zde a nyní. To ostatně ukázalo letošní Slnko v sieti: nejvíce oceněný Tlumočník byl vlastně mezi nominovanými filmy jediný slovenský film, který se přímo týkal Slovenska, i když chápu, že soudruh Zdeněk Toman se na Slovensku narodil. Ze 13 celovečerních filmů pojednává jen pět o slovenské realitě, nepočítám-li filmy Trhlina a film Ostrým nožom, které ale šly do distribuce až letos v lednu a únoru a nejsou tedy předmětem tohoto hodnocení. U dokumentárních filmů je to naopak, jak uvidíme v pasáži věnované dokumentům. To, že na Slovensku chybí žánr diváckých filmů, můžeme klidně říct kýčů, se mi zdá paradoxně na škodu, i když někteří filmoví kritici požadují, aby se kinematografie skládala jen z náročných uměleckých filmů. Český příklad je na Slovensku známý, ono striktní rozdělení kinematografie mezi trháky a umělecky náročné filmy s malou návštěvností. Všechny české romantické filmové komedie byly na Slovensku kupodivu úspěšně distribuovány, a to navzdory umělosti a schematičnosti, na niž je slovenský divák myslím citlivější než český. V žádné jiné srovnatelné evropské zemi se netočí tolik romantických komedií jako v Česku, o tom se ještě zmíním. Rád bych se na začátku zastavil na chvíli v Česku, možná proto, že většina slovenských filmů jsou koprodukce s Českem a většina českých koprodukce se Slovenskem. V Česku byl loni distribuován s využitím slušné reklamy první český boatfilm Do větru začínající režisérky Sofie Šustkové s Jenovéfou Bokovou, Matyášem Řezníčkem a Vladimírem Polívkou na letní plavbě kolem řeckých ostrovů. Bratr a sestra se spolu zdánlivě spokojeně plaví v řeckých vodách na plachetnici, žijí životem bez stresu a podle svých vlastních pravidel. Klid však naruší student dokumentaristiky, syn majitele lodi, který se nechá na lodi odvézt do centra dění současné vrcholící uprchlické krize. Slibná zápletka však není vůbec rozvedena. Film byl točen v reálných exteriérech, většinou na moři. Byl nesmyslně distribuován v březnu 2018, v době, kdy se jezdí ještě lyžovat. Měl být dobrodružný, ale není, měl být romantický, ale romantiku tam najdeme těžko. Film se v podstatě jen v moři plácá, jako když skočíte do vody, plavete, kolem se čeří vlnky a vy se díváte do nebe. To, že film nemá pevnou strukturu a tápe od jednoho motivu k druhému, měla být údajně součást režijního rukopisu: ukázat, že současná mladá generace také kolotá ve větru, neví přesně co chce a jen se tak bezcílně kolébá. To, že film musí mít i k vyjádření neurčitého pocitu určitý tvar, šlo mimo zorný úhel tvůrců. Naproti tomu česko-slovenská koprodukce Zdeňka Viktory Miss Hanoi, který šel do české distribuce krátce po půli roku, má pevnou strukturu, je vystavěn trochu jako německý Tatort s vietnamskou kriminalistkou Anh, vyšetřující vraždu, s kompaktní vietnamskou komunitou v malém příhraničním městě a překvapivým řešením. Film měl v Česku jen 22 000 diváků, přestože měl být svého druhu také první – v objevování vietnamské komunity. V televizi mají příběhy tohoto typu maximální konkurenci. Na Slovensku se do distribuce nedostal, takže v rámci bilančních přehlídek byl letos jen na Finále Plzeň.
Ambiciózní projekty vs. diváci a filmové hity pro diváky
To, co mě trápí ve slovenské i české kinematografii, jsou ambiciózní projekty, které ale nedošly ani mezinárodního uznání ani diváků. Jejich umělecký záměr zůstal nenaplněn. Producenti látky patrně přecenili. Tvůrci sice přišli s něčím novým, ale zvolili příliš tradiční formu, spíš poetiku 90.let než prostředky moderního filmu. Tato disproporce je zdrojem úvah o krizi českého filmu, viz Film a doba 1/2019, kde autoři rozebírají, proč nejprestižnější česko-slovenské i širší koprodukce jako Všechno bude, Domestik a Chvilky zůstaly přes vřelé kritické přijetí a domácí filmové ceny u minimálního počtu diváků. Sami sebe na domácím poli přesvědčujeme o vzrůstající kvalitě a evropskosti, důkazem měla být loni jak již řečeno česko-slovenská koprodukce Domestik režiséra Adama Sedláka a česko-slovinsko-polsko-slovenská koprodukce Všechno bude režiséra Olmo Omerzu. Nejde jen o to, že tak zvané kvalitní filmy by měly mít určitý stabilní počet diváků, protože snímky, které měly jen tisíc návštěvníků, prostě nikoho o své evropskosti nepřesvědčí. Česko i Slovensko letos nemají mnoho mezinárodně uznaných evropských filmů, v Česku je ale něco, čím mohou filmaři dobře argumentovat: pravidelně obhospodařovaný divácký žánr, tedy většinou romantické filmové kýče. Vznikají v rychlém sledu, viz Dvě nevěsty a jedna svatba, Ten, kdo tě miloval, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Tátova Volha, Léto s gentlemanem, Věčně tvá nevěrná, Ženy v běhu, Teroristka, Lovení. Je snaha točit je jako česko-slovenské koprodukce a tím rozšířit jejich akční rádius i na Slovensko, což není pro Slovensko zrovna výhodné. Nejnavštěvovanějším filmem v Česku roku 2018 se stala romantická komedie Po čem muži touží Rudolfa Havlíka s 560 000 diváky, další romantická komedie Ženy v běhu Martina Horského s premiérou v lednu 2019 má v Česku už 1 120 000 diváků, na Slovensku 116 000. V téhle souvislosti si kladu otázku: musí se české romantické komedie tak masově importovat na Slovensko? Nebylo by v silách slovenských filmařů vytvořit podobný divácký žánr na Slovensku? Dodnes se ve slovenských médiích vzpomíná na návaly diváků na filmy Čiara, Únos nebo na evitovku Všetko alebo nič, s nimiž může v současné chvíli soutěžit jen zfilmovaný bestseller Petera Bebjaka Trhlina, premiérovaný v lednu 2019 a s 250 000 slovenskými diváky na kontě. Vezmeme-li všechny česko-slovenské koprodukce en bloc plus české romantické komedie distribuované na Slovensku, je tu už jen krok k divácké nadvládě českého filmu ve slovenských kinech. Samozřejmě, některé obsahově české hity mají, jak již řečeno, slovenskou produkční minoritu. V Česku se o nich mluví jako o čistě českých filmech, na slovenský vklad se cudně zapomíná. Pro Slovensko je argument, když obsahově český film má slovenskou minoritu nebo když v něm hraje slovenská herečka nebo herec. To je případ aktuálně distribuovaného filmu Teroristka, což je česko-slovenský film se slovenskou herečkou Kristínou Svarinskou. Toho si kupodivu všimla i česká média, která jinak slovenský koprodukční vklad ignorují. Podle českého deníku Expres ze 4.4.2019 patří Svarinská do kategorie talentovaných a nadpozemsky krásných Slovenek, které září i v českém filmu. Navíc je tu argument, že Teroristka nepatří mezi vyslovenou červenou knihovnu, film si udržuje určitou kvalitu. Nicméně nevidím v Evropě žádnou jinou zemi, kde by se tak strojově pravidelně produkovaly velmi podobné romantické komedie, které si udržují stálou diváckou hladinu mezi 100 000 a miliónem diváků. Česká romantická komedie je jediný žánr, na který jsou čeští diváci ochotni chodit pravidelně do kin a které mají stabilní diváky také na Slovensku. Do ledna 2018 přesáhl z minulého roku Špindl s 38 000 slovenskými diváky, lednová romantická komedie Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (Zúfalé ženy robia zúfalé veci) si sáhla na Slovensku na 52 000 diváků, únorová Věčně tvá nevěrná na 8 000, březnová Tátova volha (Otcová Volga) na 33 000, dubnová Dvě nevěsty a jedna svatba (Dve nevesty a jedna svadba) na 15 000 diváků. Jsou to stále slušná čísla, ale obliba českých romantických komedií má na Slovensku sestupný trend srovnáme-li například s Bezva ženskou na krku a Teorií tygra. Není to výzva pro slovenské filmaře?
Filmy rozhlížející se po historii
Na rozdíl od filmové romantiky pronásleduje jistá klatba historický film a nově vznikající tzv. autorský mainstream. To mělo být například česko-slovenské sportovní drama Zlatý podraz Radima Špačka. Film v Česku selhal s 25 000 diváky a jestli půjde do slovenských kin, není zatím jasné. Poslední česko-slovenský historický film, který zaujal diváky v obou zemích, byl Masaryk Julia Ševčíka. Navzdory obtížím s produkcí a přijetím historických filmů v obou našich zemích pokračuje snaha natočit konečně důležitý a demýtizující historický film. Na Slovensku byl loni uveden slovensko-český film Dubček v režii Laca Halamy, v Česku Jan Palach, tedy česko-slovenská koprodukce Roberta Sedláčka s poměrně vysokou návštěvností, srovnatelnou s historickým česko-slovenským filmem Toman, který měl v Česku 92 000 diváků. Úspěchu Masaryka už ale nedosáhl ani jeden z nich. Jan Palach šel do slovenské distribuce 30.8.2018 a získal 8 000 diváků, další historická koprodukce Toman se dostala do slovenské distribuce 18.10.2018 a získala tu 17 000 diváků – film byl natáčen částečně na Slovensku. To, že ještě nebyl majoritně oceněn ani v rámci Cen české filmové kritiky, Českých lvů a vlastně nedosáhl ani na hlavní ceny v rámci Slnka v sieti, považuji za trochu zvláštní. Jde o výrazný film s podmanivou atmosférou, podle mého jeden z nejlepších historických filmů poslední doby, který však nedocenila ani kritika, ani zahraniční festivaly a vlastně ani diváci.
Dubček je spíš než životopisný film dokudrama. Je to snímek, který přišel v pravý čas, i když to byl původně televizní projekt. Pro někoho je to příliš apologetický film s nedostatečně propracovaným scénářem, nicméně svůj historický úkol film splnil. V den padesátého výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 ho uvedla také Česká televize, ale zásadní impuls ke vzniku dubčekovského projektu dala RTVS. Byl to první hraný film natočený o nejznámější "lidské tváři" pražského jara 1968. Do mainstreamové distribuce si cestu sice nenašel, ale bylo důležité, že vznikl. Dubček měl na Slovensku premiéru 19.4.2018 a získal 12 000 diváků. Několik projekcí přichystalo pražské kino Lucerna. Příběh zřejmě nejmilovanějšího československého komunistického funkcionáře, pro něhož se 21. srpen 1968 stal krutou osobní prohrou, je vyprávěn retrospektivně. Během cesty na zasedání Federálního shromáždění do Prahy, jež 1. září 1992 skončila tragickou nehodou na dálnici D1 u Humpolce, zestárlý Alexander Dubček vzpomíná na klíčové okamžiky svého života spojené především s pražským jarem. Jádro snímku tvoří noc z 20. na 21. srpna 1968, během níž byli sovětskými vojáky v Praze zatčeni vedoucí představitelé KSČ, a rekonstrukce několikadenních jednání o Moskevském protokolu. Především ve verbální rovině je připomenut i Dubčekův politický návrat po sametové revoluci. Propagátora socialismu s lidskou tváří si zahrál Adrianem Jastraban. Z vedlejších postav výkonem i vzezřením nejautentičtěji působí ukrajinský herec Volodymir Nečeperenko coby Leonid Brežněv. Snímek, na jehož scénáři se vedle Viliama Klimáčka podílel Ľuboš Jurík, autor románu Rok delší než století - Životní příběh Alexandra Dubčeka, nezapře, že byl zamýšlen pro televizi. Byl natočen digitální technologií a punc autenticity mu dodávají především použité archivní záběry. I to však film žánrově posouvá od historického dramatu spíše k dokudramatu.
Profilové filmy 2018
Filmový rok 2018 začal slibně díky účasti filmu režiséra Martina Šulíka Tlumočník v sekci Berlinale Special (scénář Martin Šulík, Marek Leščák, produkce Rudolf Biermann, InFilm, Titanic, ČT, RTVS a rakouská společnost Coop 99). Tlumočník je film, který spojuje klasickou epochu uměleckého filmu v duchu československé nové vlny s novou dobou, kdy se od filmu žádá především dráždivě natočené aktuální téma, nejlépe podle skutečných událostí. Na Slovensku měl premiéru 1.3.2018 a získal 18 000 diváků. Z filmu na nás dýchne umění subtilního vtipu, uměleckého náznaku a jakési vnitřní radosti ze skládání a pointování jednotlivých epizod. Tlumočník v podání Jiřího Menzela je osamělý vdovec jménem Ali Ungár s úřednickou aktovkou, který přijede do Vídně, ještě na nádraží hledá toaletu a vydá se vykonat pomstu na bývalém důstojníku SS, jenž nechal popravit jeho rodiče. V měšťanském bytě po předcích najde však jen jeho syna, vídeňského bonvivána a bývalého učitele Georga Graubnera (Peter Simonischek). Oba protagonisté jsou staří, jeden starý být nechce, druhý starý zůstat chce. Hezký paradox. Z filmu se vyvine road movie, v němž si Graubner najme židovského překladatele Aliho jako svéhlavého tlumočníka na cestě Slovenskem, po stopách Židů zlikvidovaných nacisty. Film obsahuje dojemné scény, otevírá bolestný problém Hlinkovy gardy, ale jaksi nadčasově, s jemným poukazem na nový nacionalismus dnes, na útěk lidí z Ukrajiny a na historickou nepoučitelnost lidí. Jiří Menzel se velmi dobře hodí pro postavu poněkud ušlápnutého tlumočníka s pistolí (původně měl tuto roli ztvárnit Juraj Herz). Film ukazuje Slovensko jako hezkou, moderní zemi, což je ve slovenském filmu poměrně neobvyklé. Scénář byl volně inspirován významnou knihou Mrtvý v bunkru – Zpráva o mém otci rakouského spisovatele Martina Pollacka, kde autor píše o nacistické minulosti svého otce, vysokého důstojníka SS a válečného zločince Gerharda Basta. Ten jako velitel oddílů SS působil také v okolí Ružomberku. A v okolí Ružomberku se kamera vzdaluje a ponechává zvláštní dvojici pohromadě jako dvě zrníčka na povrchu země, která toho pamatuje jistě víc než oni dva. Humanistické poselství je zcela jasné (je těžší se o někoho postarat, s někým komunikovat než někoho zabít), nicméně bez Jiřího Menzela a Petera Simonischeka by byl film jiný, to ostatně poznamenal při předávání cen Slnko v sieti i režisér Martin Šulík. Ostatně netřeba stále opakovat stokrát použité klišé o mladých, dynamických, případně drogami zničených hrdinech, kteří nevědí, co s životem. Šulíkovi protagonisté jsou na konci své pouti a mají co říct: ještě teď je možné něco malého udělat, něco vysvětlit, najít přátele.
Je Tlumočník jediný opravdu výrazný hraný film roku 2018? Jisto je, že úspěšné filmy jako Masaryk, něžný pohled do dětské duše Piata loď, thrillery Únos a Čiara, sonda do narušené psychiky ženy Špina nebo kinohit Všetko alebo nič, tedy profilové filmy roku 2017, se v roce 2018 neopakovaly. Přesto se objevil jeden film, který těží z doby mainstreamové vlny slovenské kinematografie roku 2016, kdy se i slovenští filmaři začali snažit o divácké filmy. A to navzdory předpovědím, že slovenské filmy mít diváky nikdy nebudou. Na vysokou příčku návštěvnosti se vyšplhal slovensko-český taneční film Backstage v produkci společnosti Arina a se 65 000 diváky na Slovensku. Film byl natočen převážně za slovenské peníze a je situovaný do slovenského Svitu a do Prahy. Vznikl podle námětu Dušana Rapoše a scénáře Nadi Clontz a Biby Bohinské, režírovala ho česká režisérka Andrea Sedláčková. Premiéra byla 15.3.2018, v Česku 7.6.2018. Je to film, který se v záměru objevil zároveň s dalšími diváckými hity, které vedly k bezprecedentní divácké revoluci ve slovenském filmu roku 2017. Oslava street dancingu je v našich kinematografiích ojedinělá. Myšlenka, že slovenští „tanečníci z nádraží" mohou v pražské soutěži Super Dance získat velmi dobré hodnocení navzdory manipulaci v pozadí, je pozitivní. Očekávalo se 50 000 slovenských diváků, přišlo jich o 10 000 víc. V Česku měl film 36 000 diváků. Je otázka, kdy a kdo na film podobného typu naváže. Filmem Backstage však výčet diváckých filmů roku 2018 téměř končí.
I když vzniklo několik filmů, které se snaží obnovit slávu žánru. Je to především převážně slovenský filmový thriller Důvěrný nepřítel (Dôverný nepriateľ) českého režisérka Karla Janáka s téměř 50 000 diváky po premiéře 16.8.2018. Film byl natočen v Česku a na Slovensku (hlavní lokace je slovenská) a pohrává si s myšlenkou, co by se stalo, kdyby stroje převzaly kontrolu nad lidským životem. Nejlepší herecký výkon filmu je nutno přiznat slovenské herečce Gabriele Marcinkové, právě oběti technologicky vyspělého domu. Téma umělé inteligence je nyní v celoevropské pozornosti, nemine jediný veletrh informačních technologií, kde by se o ní nemluvilo. Umělá inteligence nám bude stále víc zasahovat do životů. Základní nápad spoluscenáristy a producenta Ľubomíra Slivky (Attack Film) je chvályhodný. Dále je tu slovensko-česko-ruský film Sklep – Pivnica Igora Vološina s Jeanem-Marcem Barrem a oblíbeným slovenským raperem Dalybem a se 17 000 diváky po slovenské premiéře 27.9.2018. Za Slovensko ho koprodukoval Furia Film. Film se dostal na prestižní MFF v Pusanu. Oba filmy znamenají vcelku kinematografie slušný průměr, který ale nezafungoval mainstreamově. Nicméně je třeba vyzdvihnout téma a u Pivnice navíc smysl pro atmosféru místa, která je výrazná navzdory tomu, že jde o film ruského režiséra s francouzským hercem v hlavní roli. Pokud „slovenskost" v mnoha česko-slovenských koprodukcích ustupuje do pozadí, toto není ten případ. Oba filmy cílily na širokou diváckou veřejnost a jsou natočeny jako thrillery, tedy měly ty nejlepší předpoklady trhat rekordy. Kde se tedy stala chyba?
Filmy se složitou výpovědí
V první půli roku se objevily i dva esoterické západoevropské hrané filmy se slovenskou koprodukční spoluúčastí. Jejich cílem bylo oslovit artové publikum. První je německo-slovenská koprodukce Jana Speckenbacha Sloboda (Freiheit) a druhý je belgicko-slovenská koprodukce Kvetinárstvo (The Flower Shop) belgického režiséra Rubena Desiere s několika slovenskými romskými neherci v hlavních rolích. Sloboda je koprodukcí mezi společnostmi BFilm, OneTwo Films (DE), ZAK Film Productions (DE) a ZDF (DE). Jde o velmi dobrý artový film, zachycující ženu z dobře zabezpečené rodiny jménem Nora (Johanna Wokalek), která bez udání důvodu odchází od muže v Berlíně, jede do Vídně, vyspí se bez důvodu s cizincem a posléze se stopem dostane do Bratislavy. Tady se odehrává víc než polovina filmu. Nora se seznámí s erotickou performerkou, uklízí v hotelu a nakonec jako „mrtvá ve světě" vchází do Dunaje, který ji pohlcuje. Film byl uveden na několika důležitých mezinárodních festivalech včetně Locarna 2017. Jeho role není být distribučním hitem, ale získat si alternativního diváka, což se podařilo. Jde rozhodně o odvážnou slovenskou koprodukci a zároveň o typický film, jehož publikum je na festivalech, nikoli v běžné distribuci.
Něco podobného platí o česko-slovenské koprodukci Chvilky Beáty Parkanové s Jenovéfou Bokovou v hlavní roli. Film jde 2.5. 2019 do slovenské distribuce, takže nepatří přímo do hodnocení roku 2018, ale snad se o něm mohu zmínit. Chvilky byly v současné době vybrány na MFF Go East ve Wiesbadenu, což je jeden ze dvou mezinárodních festivalů systematicky se věnující kinematografiím Východní Evropy. Měly světovou premiéru na MFF Karlovy Vary 2018, návštěvnost v Česku zůstala na malém počtu 1 800 diváků, nicméně film považuji za důležitý podobně jako Hovory s TGM, česko-slovenskou koprodukci Jakuba Červenky s návštěvností 23 000 diváků v Česku. Masarykovské nebo dubčekovské filmy znamenají důležité studie minulosti a zdroje uvažování o tom, jak to bylo s cestami naší demokracie a co všechno jsme za ni museli zaplatit.
Art vs. divácký film u nás i u rakouských sousedů
Žalostné divácké výsledky některých česko-slovenských koprodukcí považovaných obecně za vysoce kvalitní (Domestik, Všechno bude) jsou odrazem toho, že vlastně nikdo neví, jak kvalitní autorský film vypadá a jak by se s ním mělo zacházet. V roce 2018 se ukázalo, že mezi festivalovým a návštěvnickým filmem je nekonečná propast. Přesto se někteří distributoři zuby nehty snaží dostat k divákům i festivalové filmy a velmi často se to příliš nedaří. Boj mezi příznivci artu a komerce se promítá do různých evropských institucí. Klíčová škola, která by měla připravovat talenty pro kvalitní autorský film, pražská FAMU, prochází krizí vlastní identity – a jedním z důvodů je i výše zmíněná dichotomie. Nejinak je tomu v ostatní Evropě. Umění bojuje prakticky ve všech zemích s komercí a celá řada filmových profesionálů si myslí, že musí filmové umění hájit, přestože nebo právě proto, že je o ně stále menší zájem. Na tomto poli bojují streamovací služby se svou politikou pokrytí obou pólů – komerce i artu. Situace je tedy obtížná. Relativně nejlehčí pozici mají filmy- produkty, natáčené podle schémat, za nimiž stojí osvědčená jména hitmakerů jako Jiří Vejdělek, Karel Janák nebo Tomáš Hoffman. Nechci se na tomto místě rozšiřovat o zamýšleném diváckém hitu - česko-slovenské koprodukci Doktor Martin: Zločin v Beskydech režiséra Petra Zahrádky. Jde o film, který by ani nebylo vhodné hodnotit, protože jedinou profesionální položkou v celém filmu je herecký výkon Miroslava Donutila v roli doktora z hor. Tento ubíjející film si sáhl v Česku jen na 60 000 diváků, přestože domovský britský seriál Doc Martin je oblíbený po celém světě a v celé Evropě vznikají další a další díly národních adaptací (u našich sousedů Der Bergdoktor s Hansem Siglem, oceněný letos v březnu na národní přehlídce Goldene Kamera v Berlíně cenou za nejoblíbenější seriál roku). Národní adaptaci v Česku točí Česká televize. Ta se loni rozhodla, že namísto dalších dílů naláká diváky na detektivku se stejnými postavami a zároveň natočí první spin off Doc Martina. To se nepovedlo. Strážmistr Topinka (Robert Mikluš) připomíná nejhloupější postavy socialistického filmu (jejichž prostřednictvím si tvůrci dělali legraci z establishmentu). Nicméně v letošním roce se Topinka stává prostějovským hrdinou 13 krimipříběhů, které už obsahově opouštějí půdorys původního seriálu Doktor z hor (nejsou o lékaři, ale o policistovi). Česko-slovenský film Doktor Martin: Zločin v Beskydech se odehrává mimo čas a prostor, v neexistujícím světě. Vsadil na typ diváků, pro něž je televize majoritním sdělovacím prostředkem. Těchto diváků je ale stále méně. Svět se změnil, velká část společnosti konzumuje světovou popkultur přes internet u a natvrdlý strážmistr je jim leda pro smích. Nicméně poučné je, jak může vzniknout jeden naprosto zbytečný film.
Krizí identity ale prochází víc evropských kinematografií. Nejsou ojedinělé situace, že producent očekává návštěvnický film, ale dostane psychologickou sondu. Srovnatelné Rakousko, které vkládá do filmu z celkem 19 spolkových a regionálních podpůrných institucí zhruba desetkrát víc dotací než Slovensko, vidí hlavní filmové téma v migraci, tedy téma politicky korektní, které snadno projde u filmových komisí. Na filmy o migraci se však v Rakousku chodí velmi málo. Většina ze čtyřiceti celovečerních rakouských filmů je příliš složitých a vyumělkovaných, než aby získaly diváky. Na rakouské filmy přišlo v Rakousku v roce 2018 jen 765 000 diváků (viz filmový časopis The Gap 174/2019 a Celluloid Filmmagazin 3/2019), což je vzhledem ke vloženým prostředkům 75 miliónů Eur velmi málo. Rakouské filmy jsou navíc dražší než slovenské, stojí v průměru cca 2,1 mil. Euro. V zahraničí přišlo na rakouské filmy 1,8 mil. diváků, tedy o 1,2 miliónu méně než v roce 2017 – to je na pováženou, protože šlo většinou o rakousko-německé koprodukce. Nejnavštěvovanější rakouské filmy mají kolem 100 000 – 150 000 diváků, loni byl divácký rekord domácího filmu 124 000 diváků, byla to komedie. Celkovou návštěvnost v Rakousku zachraňují policejní a romantická dramata. Letos má dobře našlápnuto rakouská komedie Kaviár o ruském oligarchovi řádícím ve Vídni. Celá řada rakouských filmů se však dostane jen do festivalové distribuce nebo do televize. Rakousko zrovna tak jako Slovensko nemá v portfoliu tak ohromné množství schematických lidových komedií jako Česko. Všude však trvá tlak, aby se to nějak změnilo, aby začaly vznikat vysoce sledované inteligentní filmy, což bylo vždycky obtížné. Příkladem, že to jde, byly třeba Svěrákovy Vratné lahve, Hřebejkovy Pelíšky nebo Kusturicův film Na mléčné dráze. V současnosti se o totéž snaží televize. Televizní produkce Dukla 61 nebo Most! patří mezi divácky úspěšné a zároveň kvalitní. Dva póly kinematografie však zůstanou rébusem i v dalších letech.
Očekávané inteligentní filmy pro diváky
I když osobně věřím na inteligentní filmy pro vysoký počet diváků, v našich podmínkách k nim máme stále daleko. Výhled do roku 2019 nevypadá vůbec špatně. V únoru 2019 měl na Slovensku premiéru film Teodora Kuhna Ostrým nožom – v Česku půjde do premiéry 25.4. Peter Bebjak natočil úspěšné krimi Trhlina podle Jozefa Kariky a připravuje historické drama Správa. Tento historický film bude pojednávat o útěku Alfréda Wetzlera a jeho mladšího spoluvězně Rudolfa Vrby z koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1944. Film se točí v koprodukci Slovenska, Česka a Polska. Mátyás Prikler připravuje Moc podle scénáře Marka Leščáka v koprodukci Slovensko-Maďarsko-Česko, dále vznikají filmy Generál o Milanu Rastislavu Štefánikovi, Posol Ivana Ostrochovského ve slovensko-rumunsko-česko-irské koprodukci a podle scénáře, který napsal režisér spolu s Markem Leščákem a spolupracovala na něm Rebecca Lenkiewicz, známá z polského filmu Ida. Bude tu pokračování populární Perinbaby od Juraje Jakubiska, slovensko-české drama Nech je světlo Marko Škopa nebo Cenzorka Petera Kerekese v slovensko-česko-ukrajinské koprodukci. A abych nezapomněl, rodí se i detektivní historický thriller o vzpouře vězňů v Leopoldově, Amnestie Jonáše Karáska a romantická komedie Jakuba Krónera Novoročný bozk. Karásek a Króner jsou přímo symboly snahy spojit zajímavé a inteligentně zpracované téma a divácký zájem. To všechno svědčí o rostoucí schopnosti slovenských producentů koprodukovat, vyprávět historická témata z unikátní perspektivy a snažit se upoutat domácí i zahraniční publikum. V této souvislosti bych rád ocitoval filmového historika Jana Lukeše z Filmu.sk 3/2018: „Slovenský film... zažívá lepší roky. Bere se a je brán vážněji, zodpovědněji, empatičtěji. Připadá mi fantastické, že spolupráce českých a slovenských filmařů čtvrtstoletí po rozpadu společného státu spíš zesiluje než slábne. Vítám, že spolupráce české a slovenské kinematografie pokračuje a snad bude pokračovat. Připravované koprodukční projekty by snad mohly pohnout s českými kritiky, aby do budoucna brali zřetel také na filmy s minoritní slovenskou účastí. Rozhodně se dá předpokládat, že budou stále víc české či česko-slovenské než nejrůznější současné europudingy bez chuti a bez zápachu". Zdá se, že slovenský hraný film si uvědomuje, že musí mít téma, napětí a aktuálnost, i když jde o historické téma. Hranice dosud existující mezi východní a západní Evropou v koprodukcích i distribuci, je třeba překonávat přítomností na mezinárodních festivalech a hledáním nových koprodukčních partnerů. To prvé se děje částečně, to druhé stále silněji. Na Slovensku i v Česku.
Dokumentární filmy
V patnáctce dokumentárních filmů je tomu jinak než u hraných filmů. Česká nadvláda se tu nekoná, globalizace stylu do nich ještě nepronikla, každý je svým způsobem jedinečný. Všechny dokumentární filmy roku 2018 jsou buď portréty významných osobností, zajímavých historických míst nebo důležitých dějinných okamžiků. Dokumentární film si udržuje tradiční hodnoty, je silně vázán na místo a čas. Dokumentární filmy roku 2018 jsou různorodé a v naprosté většině zajímavé. Jediné, co tu chybí, jsou globální dokumenty. Pro příklad: globální dokument je třeba dokumentární film známého rakouského filmaře Země (Erde) Nikolause Geyrhaltera. Režisér svůj film natočil v San Fernando Valley v Kalifornii, v Brenneru, v maďarském uhelném dole Gyöngyös, v italském dole na mramor Carrara, v dole na měď společnosti Rio Tinto ve Španělsku, v německém úložišti jaderného odpadu Wolfenbüttel a v kanadském dole na těžbu nafty z písků Fort Mc Kay, který platí za jeden z největších znečišťovatelů ovzduší divočiny státu Alberta kysličníkem uhličitým. Jeho smyslem je říct, že obrovské přesuny zeminy v celosvětovém měřítku (156 miliónů tun zeminy ročně) je pro planetu ekologicky neúnosné. Slovenský dokumentární film sice začíná cestovat, ale žánr globálního dokumentu, vypovídajícího o stavu planety, je mu stále poněkud cizí. Možná jsou tu produkční příčiny, možná je podobný globální dokument příliš složitý kvůli obtížím při natáčení ve velkých hlubinných stavbách. Nerad bych tu srovnával českou cestu kolem světa v trabantech podle Dana Přibáně, což je sice globální dokument, ale zcela mu chybí vyšší rozměr, tedy zpráva o stavu planety.
Emotivní dokumenty
Silné filmy s hodnotovou perspektivou jako byla v roce 2017 Díra v hlavě nebo Mečiar se letos neobjevily – kromě Posledního autoportrétu si dokumentární filmy spíše hrají, tvrzení synkopují protitvrzením, argument protiargumentem. Jedině Poslední autoportrét (Posledný autoportrét) má bilanční platformu, na niž chce ukázat, jak se za dvacet let změnily společenské poměry na Slovensku. Nicméně silné příběhy osobností v dokumentárním žánru zůstávají. Ve filmu Něco navíc (Niečo naviac) dokumentují Paĺo Kadlečík a Martin Šenc život a sny děvčete s Downovým syndromem. Síla filmu pramení z interakce mezi Dorotkou a rodiči a z jejích snů. Česko-slovenský film Michala Vargy Cirkus Rwanda prošel mezinárodními workshopy, takže tvar filmu je velmi zralý. Je to jeden z mála dokumentů líčících „culture clash", náraz kultur, v tomto případě jde o unikátní spolupráci pražského cirkusového ansámblu La Putyka a rwandského souboru Future Vision Acrobat, který jeho zakladatel vytvořil z převážně z osiřelých dětí. Je zajímavé, že střet kultur, tak silný ve filmech na Západě, se v našich zemích sotva ujme.
Jak to bylo za komunismu – Pražské jaro, sovětská okupace, sametová revoluce
Paralelní k fikčnímu filmu Dubček je dokumentární Válek režiséra Patrika Lančariče v produkci Punkchart Films a beetle s podporou SFÚ a RTVS. Režisér se opřel o léta 1948, 1968 a 1988. Ve filmu o bývalém slovenském ministrovi kultury Miroslavu Válkovi mluví mj. dcera Miroslava Vallová a osobnosti z umělecké branže. Ukazuje se, že celá řada uměleckých kolegů (Ladislav Mňačko, Dominik Tatarka, Vojtech Mihálik) byli na podobné vlně jako Válek a imperativy socialistického umění jim nebyly cizí. Důležitá byla v roce 1961 Válkova svatba se Zorou Zorinovou, dcerou sovětského diplomata Valeriana Zorina. V roce 1971 se Válek stává členem ÚV KSS a ÚV KSČ, ale překvapivě nevystupuje jako propagátor socialistického realismu, dogmatismu, angažovanosti ani tvůrčího optimismu, nýbrž propaguje „nový typ básně odposlouchané z ulice" (patrně ho počátkem šedesátých let inspirovala poezie všedního dne). Pomáhá některým proskribovaným autorům, navzdory funkcím zůstává introvertem se sklony k sebepodceňování, někdy až sebedestrukci. V roce 1989 se stahuje z veřejného života. Ve filmu chybí Válkovy projevy, nicméně rozporuplnost jeho osobnosti je ukázána dobře. Jeho selhání není přímo pojmenováno, je přítomno spíš na okraji, lze si ho domyslet. Někteří kritici vidí za Válkem přikrašlování československé minulosti, podobně jako u Dubčeka. V tomto případě je realističtější dokument Výjezdní doložka pro Dubčeka (Vycestovacia doložka pre Dubčeka) v režii Juraje Lihosita. Film se věnuje tomu, jak probíhalo udělení doktorátu h.c. tajnou policií sledovanému Alexanderovi Dubčekovi v Bologni roku 1988 a jeho cestou do Itálie. Zároveň je to silná zpráva o fungování mocenského aparátu té doby.
Patrně nejlepší část dokumentů roku 2018 jsou filmy o sovětské a „bratrské" pomoci 1968. Okupace očima okupantů (Okupácia 1968) je povídkový film, jehož supervizi měl Peter Kerekes. Koprodukční slovensko-česko-bulharsko-maďarsko-polský snímek obsahuje povídky Jevdokii Moskviny Poslední mise (cesta vysloužilých důstojníků po stopách tzv. největší strategické operace SSSR od 2.světové války), Lindy Dombrovszky Rudá růže (všední den maďarských vojáků v roce 1968), Magdaleny Szymków Píšu ti lásko moje (bojkot festivalu Sopoty 1968 kvůli sovětské agresi), Marie Elisa Scheidt Hlasy v lese (vzpoura východoněmeckého vojína poslaného na okupaci ČSSR) a Štefan Komandarev Nepotřebný hrdina (o smrti vojína Nikolova, který chtěl utéct na Západ a zabil ho při stopu řidič českého auta, Nikolovu bustu v Bulharsku někdo ukradl). Historický narativ se ve filmu několikrát změní: pro Sověty bylo Pražské jaro kontrarevoluce, dodnes jsou hrdí na svůj imperiální vliv, zatímco pro menší národy sovětského bloku bylo Pražské jaro inspirace a následná okupace pošlapáním lidských práv. Všichni zúčastnění si pohrávají se slovem socialismus, ale jelikož nikde na světě socialismus reálně neexistuje, nevědí, k čemu přirovnávat. Z filmu vyplývá, že je dobré postavit se na odpor, když nepovažujeme ideologicky zaštítěnou věc za správnou.
Můj neznámý vojín (Môj neznámy vojak) režisérky Anny Kryvenko ve slovensko-česko-lotyšské koprodukci (za Slovensko Wandal Production) zaznamenává vystřízlivění ukrajinské studentky z toho, jak oficiální sovětská místa líčila okupaci 1968. Střihový dokumentární film přináší neotřelý pohled na okupaci Československa 1968 – nazírá ji totiž z pohledu vojáků, kteří se mnohdy i přes masivní vliv propagandy nebyli schopni vyrovnat se svou novou rolí – rolí okupantů. Režisérka má k tématu exkluzivní přístup přes vlastní rodinný příběh, neboť její prastrýc byl jedním z vojáků „spřátelených armád". Krátce po návratu na rodnou Ukrajinu spáchal sebevraždu a jeho vlastní rodina jej vystříhala ze všech rodinných fotografií a vůbec smazala všechny stopy po jeho existenci. Hlavní dějová linie je tvořená úhlem pohledu tohoto neznámého vojína bez tváře. Pomocí archivních záznamů rekonstruuje režisérka možnosti toho, co mohl zažít jako bojovník okupačních vojsk. Někteří kritici se domnívají, že obraz okupantů je v obou filmech zjemněn, že sovětští vojáci „museli poslouchat rozkazy", což je jistě pravda. Nicméně to nejcennější na filmu je rodinná historie vojáka a paralely se současností (Krym). Oba filmy mají navíc rovinu osobních komentářů, které leccos vysvětlí těm, kdo si už nepamatují.
To, co bylo, tlačí filmaře nejvíc. Jak to bylo s Čechy a Slováky, jak to bylo s řediteli RTVS a premiéry Slovenska, co jsme mohli a co jsme nemohli. Světlé místo (Svetlé miesto) přibližuje rukopisem Dušana Trančíka příběh česko-slovenského města Luhačovice. Sedmidílný televizní cyklus Expremiéři (RTVS, MPhilms) o sedmi slovenských premiérech očima různých filmařů pracuje s tematikou „vzdělaného Slovenska", plurality namísto brutality, postsocialismu, sociálního státu, ale i rozkrádání a korupce. Filmaři ( zejména mladá generace tvůrců) se chtějí konečně vypořádat s minulostí, s mečiarismem a jeho nástupci, s komunismem a jeho variantami. Je tu tedy snaha o vytvoření nějaké hodnotové perspektivy, nicméně po zhlédnutí všech snímků lze říct, že taková perspektiva je velmi obtížná, protože historická situace je nejistá. A můžeme začít znovu: Jaký tedy byl Miroslav Válek
Subverzivní filmy
Čtveřice filmů Jinde (Inde) Mariana Urbana a Juraje Nvoty, Kapela Laca Kaboše, Případ Kalmus (Prípad Kalmus) Adama Hanuljaka a Poslední autoportrét (Posledný autoportrét) Marka Kuboše těží sice většinou ze současnosti, ale jejich přístup (respektive přístup jejich hrdinů) je podvratný (subversive documentary). Jinde je po Čtverci v kruhu dalším portrétem malíře, v tomto případě je to slovenský výtvarník Alex Mlynárčik, jemuž se podařilo jako málokomu jinému zasáhnout do vývoje západoevropského umění. V roce 1951 ilegálně opustil Československo, byl potrestán, roku 1964 se dostal do Paříže. Jeho přátelství s francouzským výtvarným kritikem a filozofem Pierrem Restanym mu otevřelo možnosti tvorby ve Francii. Sám přístup umělce k umění a tím pádem i autorů k dokumentu je subversivní. Něco je zcela vážné, něco nadlehčené, něco přehnané. Je tu velmi hezké napětí mezi umělcovým „novým realismem" a mezi jeho schopností provokovat. Oba režiséři si s tématem pohrávají (prolínání časových rovin), zvýrazňují umělcovy happeningy a živé performance, zásady, k nimž se hlásil („Cena umění je hodnota nehodnoty") i jeho zapojení do studentského hnutí v Paříži a jeho pozdější vysoce subversivní angažmá v umění „permanentní manifestace", popírající jiné než nehmotné umění. Také jeho myšlenka říše zvané Argillia, snové monarchie, je z řádu subverse. V této říši je Gianni Bertini vyslancem Argillie v Benátkách a v Miláně a kosmonaut Eugene A. Cernan na Asteroidu B 612. Mlynárčik z filmu vychází jako rebel, který je sice vysoce kontroverzní (evidován jako tajný spolupracovník StB), ale v každém momentu si uměl zachovat osobní i tvůrčí svobodu. Sám vypadá tak, jako by se tomu všemu tiše smál pod vousy, jakoby se za umělce ani nepovažoval. V tom tkví samozřejmě jeho subversivnost, kterou film o něm přejímá.
Podobné krédo má aktivista, radikální performer a výtvarník Peter Kalmus ve filmu Případ Kalmus. Kalmus sám vystoupil právě proti Mlynárčikovi, když nechal instalovat billboardy vyhlašující jeho spolupráci s StB. Dokument ho sleduje především jako zarytého antikomunistu, který ostře vystupuje nejen proti pohrobkům socialismu, ale i proti neonacistům na Slovensku, staví pomníky obětem totalitních režimů, chodí po soudech a je sladce nezodpovědný. Kalmus si dovolí to, co si Mlynárčik nedovolil, protože Mlynárčik díky svým uměleckým schopnostem pronikl na elitní uměleckou scénu. Kalmus je příliš chaotický. Film však bohužel neodhalí skutečnou Kalmusovu tvář, to, jaký opravdu je, což se přece jen u Válka trochu podařilo.
Cikánská kapela Lomnické Čháve je v dokumentárním filmu Kapela také natočena v podvratném modu. Ústřední postavou je dobrosrdečný manažer kapely Stano Čonka, který se ze všech sil snaží, aby se chlapci z kapely prosadili a je zároveň vypravěčem ve filmu. S nadějí v hlase obvolává všechna možná místa, od hotelů až po domovy seniorů, a domlouvá kapele koncerty. K jeho práci patří i to, že hlídá některé muzikanty, aby svoje nástroje nenechávali v zastavárně. To celé působí tragikomicky a subversivně.
A konečně překvapivý dokumentární film Marka Kuboše, který režisér sám považuje za film hraný, je pokračováním autoportrétu, který Kuboš točil už na vysoké škole. Film odpovídá na to, proč je dnes těžké natočit upřímný a pravdivý dokumentární film, proč režisér už 13 let nic nenatočil, proč nedotočil film Záložna nebo A život plyne dál. Jedním ze subversivních hrdinů jeho filmů (které v Posledním autoportrétu shrnuje) je například bezskrupulózní redaktor zpravodajství Slovenské televize, pověřený vytvářením „pozitivního obrazu Slovenska" za vlády Vladimíra Mečiara nebo urputný účinkující v soutěži Česko Slovensko má talent Jozef Pátrovič (77), který se hlásí každý rok a zatím se nikdy daleko neprobojoval. Je to fantom soutěže, který přijde, zazpívá a stěžuje si na vydýchaný vzduch v sále. Kuboš s ním ve svém filmu mluví, podobně jako s celou řadou dalších lidí, kteří ho zajímají – od železničářů po kolegy režiséry. Zvláštní autobiografický film je vlastně jako cibule: loupete, loupete a někde uprostřed, pod vrstvou všech těch natěsno pospojovaných slupek, stojí obnažený filmař (v jednom momentě doslova) – autentický člověk, jehož autor celou dobu hledá a touží ho postavit před objektiv kamery a uvažuje o tom, jestli brát ohled na to, že film jeho respondentům možná uškodí. Proč tedy nelze točit skutečné dokumenty? Protože lidé si mnohem víc hlídají své soukromí, je tu víc byrokratických překážek než dřív a, jak říká Robert Kirchhoff v Kubošově filmu, bojí se stigmatizace: chudoby a selhání. Poslední autoportrét je patrně nejlepší dokumentární film roku, nelze na něj snadno zapomenout. I odvaha, s jakou Kuboš mluví o svých vlastních selháních, je obdivuhodná.
Přírodní scenerie, osobnosti, historie, culture clash
Nejnavštěvovanějším dokumentem roku se stal Stín jaguára (Tieň jaguára) slovenského filmaře Pavola Barabáše (5 000 diváků), a to přesto, že hlavním způsobem distribuce bylo šíření DVD. Film vypráví o čtyřech přátelích, kteří se vydávají proti proudu amazonských řek přes pohoří Sierra Maigualida, které kromě domorodých Indiánů ještě nikdo nepřešel. Jestliže zájem diváků o Jana Palacha nebo Dubčeka zůstal omezený, svět Pavola Barabáše je pro diváky z nějakého důvodu přitažlivý. Diváci oceňují poctivost a jistou všednost záznamu putování expedice (pro srovnání filmy o výpravách režiséra a cestovatele Dana Přibáně jsou postaveny na neustálých patáliích, život ohrožujících „náhodách" a neustálém protivenství okolí). Barabáš je příliš velký profesionál a příliš velký cestovatel, aby do svých filmů vkládal tyto v podstatě umělé epizody. A diváci mu dávají za pravdu.
Dokumentární tvorbu velmi dobře doplňuje také svým způsobem podvratný dokument Pavouk (Pavúk), životní příběh horolezce Pavla Pochylého na pozadí krás tatranské přírody (citace z filmů Pavola Barabáše), jak ho natočil Ľubomír Ján Slivka.
Většina dokumentárních filmů se pohybuje mezi dobovými archivními záběry a aktuálními výpověďmi respondentů a pamětníků, případně jsou tu i osobní komentáře. Dominují důležité historické okamžiky. Například česko-slovenský film Pochoduj nebo zemři Michaela Kaboše o stále neznámé válce v Indočíně a Vietnamu z hlediska československých žoldnéřů ve službách Cizinecké legie nebo americké armády je zajímavý hlavně proto, že je podaný očima několika dosud žijících Čechoslováků, kteří se těchto bojů dobrovolně zúčastnili. Stále lákají portréty osobností (film Prvá, Válek). Dokumentární filmy roku 2018 mají svou kvalitu a použité vyjadřovací prostředky jim umožňují především televizní uvedení. Různé formy totality, utlačování a nesvobody zajímají dokumentaristy nejvíc. Dokumentární filmy loňského roku nejsou stylově příliš inovativní, ale na rozdíl od hraných filmů si udržují poměrně vysokou laťku kvality a profesionality.
Radovan Holub